Těžko hovořit o něčem jiném, než o tragických pařížských událostech posledních dní. Otázka vlastně nebyla, jestli se něco takového stane, ale kdy se to stane.

Hodnocení diplomatických kotrmelců Hollandovy vlády a její post-traumatické politiky ponecháme politickým komentátorům. Hlavním tématem současné společenské debaty je problematika „francouzského islámu“ a jeho integrace do západní liberální společnosti. Samozřejmě zůstává otázkou, existuje-li nějaký „francouzský islám“ nebo jen „islám ve Francii“.

Po lednových atentátech bylo heslem politické elity „žádný amalgám, žádná stigmatizace“ muslimské komunity jako takové. I dnes je takové hlasy možné slyšet, ale je jich stále méně, a zdá se, že oficiální hlasy republiky tuto rétoriku – alespoň prozatím – opustily. Islám ve Francii má totiž problém: neustále omílaná fráze, že útoky radikálních islamistů „nemají s islámem nic společného“, dnes přesvědčuje stále méně lidí. Francouzští muslimové, levicí zahnáni do pozice obětí, téměř neprodukují žádnou hlubší sebekritiku, a při pohledu do arabského světa, kde islamisté vyhrávají volby, je odvážné tvrdit, že většina muslimů nemá s islamismem nic společného. A jsou tu samozřejmě další prvky (antisemitismus, sexismus atd.), které přinejmenším vyvolávají pochyby o bezproblémovosti islámu v evropském kontextu.

V takovéto situaci by rozumný člověk očekával, že se intelektuální i politická reprezentace zaměří na hlubší analýzu islámu ve francouzské společnosti, a reálně definuje problematické body. Společenská debata se ovšem prozatím ubírá jiným směrem. Příkladem nám v čase adventním budiž nedávná polemika o vánočních jesličkách. Jen několik dnů po pátečních událostech vydala asociace francouzských starostů (AMF) s jejím předsedou F. Baroinem (republikánským politikem, bývalým ministrem Sarkozyho vlády a synem velmistra lóže Velkého Orientu) jakési „vademecum laicity“.

„Laicita“ je ve Francii skutečnou institucí. Pojem „laicity“ se zrodil na konci 18. století v revolučním nadšení, vytvářel se během antiklerikálních bojů 19. století a po složitém a bolestivém vývoji připravil definitivní rozluku státu a církve v roce 1905. Je to vlastně původně politický koncept, kdy stát je neutrální, neupřednostňuje žádné náboženství a každému zaručuje svobodu slova a vyznání. Tato myšlenka snad byla kdysi zamýšlená jako jakási „metoda“ tolerantního soužití v pluralitní společnosti. Její radikalizace však přivodila novou ideologii ateistického sekularismu, který potlačuje náboženský život tím, že jej vytlačuje z veřejného prostoru a který se jeho militantní zastánci snaží prosadit jako normu. Neutralita státu se v jejich očích přeměnila v neutralitu hodnotovou a nábožensky diskriminační. Tím bylo nejenom oslabeno křesťanství, které strukturovalo francouzské a obecně i evropské myšlení a civilizační hodnoty, ale také rozdělena společnost a prakticky znemožněna vzájemná spolupráce věřících a nevěřících.

Vraťme se tady k onomu sporu, který vyvolala publikace zmíněného průvodce. Tento 36 stránkový elaborát obsahuje mimo jiné doporučení nevystavovat v prostorách radnice jesličky, neboť jejich přítomnost není kompatibilní s republikánskou „laicitou“. A jelikož soudní rozhodnuti nejsou v tomto případě jednoznačná, navrhují starostové zákon o jejich zákazu. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat a na pravici se rozpoutal boj za jejich umístění, neboť se jedná o tradiční zvyk. Levice a pak i F. Baroin následně relativizovali společenský dopad dokumentu zdůrazněním, že se jednalo jen „o doporučení“. Následovala také odpověď jiného (snad bývalého?) člena zednářské lóže, republikánského politika a také bývalého Sarkozyho ministra X. Bertranda, který vehementně prohlásil, že Francie je sice země sekulární, ale s křesťanskými základy a tradicí.

Bylo by asi úsměvné sledovat dohadování zednářů o zachování křesťanských tradic v sekularizovaném státě. Stejně tak i ambiciózního starostu, který se jen snaží aplikovat princip „laicity“ a dotáhnout ho do jeho logického důsledku. Podstatné na tomto sporu je ovšem něco jiného. Stále se najde velké množství lidí přesvědčených o spásné roli „laicity“, která vyřeší většinu problémů multikulturní společnosti a islámu tím, že vyžene náboženství z veřejného života do privátní sféry. I když se debaty na toto téma v rámci asociace začaly vést už po lednových atentátech, z načasování publikace bylo zřejmé, že se jedná o doporučení, jak přiložit ruku k dílu a pomoci definitivně zneškodnit islamistické hnutí. A to nedbaje zkušenosti, že prozatím je spíše opak pravdou!

Až opadne napětí, bude odvolán výjimečný stav a s ním spojené policejní zásahy v problematických místech, Francie bude muset projít intelektuální očistou, vzdálenou všem ideologiím tolik vlastním francouzské společnosti. Bude muset vypracovat analýzu problému vztahu státu a islámu, založenou na faktech a ne na politickém vidění skutečnosti, a trvat na jeho vzájemně přijatelném řešení. Bonne chance!!

Marie Kopecká

Babylon 4/XXIV, 11. prosince 2015