Jedním z mezníků sametové revoluce se stal 25. listopad 1989, kdy v katedrále svatého Víta na pražském Hradě proběhla slavnost svatořečení Anežky Přemyslovny (samotné svatořečení se uskutečnilo 12. listopadu v Římě). Odpoledne se pak na Letné shromáždil skoro milion lidí (odhady hovoří o cca 800 tisících). Bylo vymalováno, rudoch, slovy Jiřího Dědečka, šel od válu.

Žádný div, že se zrodila narace, dávající Anežčino svatořečení a pád komunismu do přímé souvislosti. Anežka ho dle ní tak nějak (spolu)zařídila. Podobné skutečnosti se pochopitelně obtížně objektivně či vědecky dokazují. Problém však spočívá i v něčem jiném: zmíněné vysvětlení se stejně nebere moc vážně. Pokud by se totiž bralo, polistopadová doba by musela vypadat dost odlišně.

Svou zbožností a z ní plynoucím odmítnutím světské moci a bohatství, důrazem na pokoru, odříkání, chudobu a péči o druhé, zejména o staré, nemocné a vyděděné, se totiž Anežka do nové doby vůbec nehodí, dokonce je vlastně jejím antipodem. Byť se paradoxně po listopadu 1989 asi nejviditelněji ocitla na penězích, konkrétně na papírové padesátikoruně, nyní již stažené z oběhu. Po sametové revoluci o ni, snad kromě hledačů ostatků a organizátorů několika výstav, projevili větší zájem v podstatě už jen plynárníci, jimž ji kardinál Tomášek v roce 1991 ustanovil – na žádost jejich odborové organizace – za patronku.

„Svobodu, svobodu!“ hřmělo před třiceti lety Václavským náměstím i Letnou, leč v neopakovatelné atmosféře pokoje, sblížení a spolupráce, za níž mnozí viděli vliv čerstvě svatořečené české princezny. Ale kolik z demonstrantů skutečně toužilo po svobodě a kolik z nich se chtělo jenom mít natolik dobře, jak to vidělo v katalozích západních zásilkových obchodů nebo v západních filmech? Dnes se zdá, že podíl těch druhých byl mnohem větší, než by si vnější pozorovatel tehdy dovedl připustit.

Rok 1989 sice znamenal přechod k demokracii, ale též ke kapitalismu a moderní západní konzumní společnosti. Přičemž (především demokratická) politika je do značné míry nadstavbou ekonomiky a společenských vzorců chování, na to člověk nemusí být marxista, aby tento vztah odhalil, poněvadž Karel Marx ho pouze (a mylně) zabsolutizoval. Jaké tedy jsou hybné mainstreamové pobídky polistopadové éry? Mládí, krása, výkon a fyzická síla, jež mají jedince dovést ke štěstí v podobě bohatství, zážitků a vyššího sociálního postavení. Horizont lidského života je pak vymezen pouze pozemským časem, a i proto ve zvýšené míře platí premisa: „Žijeme jen jednou a krátce, a musíme si tudíž života co nejvíc užít.“

Společnost je tak hnána kupředu a zároveň ovládána de facto sociálním darwinismem, byť tlumeným – především sítí sociálního systému a zbytky dobrých mravů. Andrej Babiš v tomto smyslu vlastně představuje korunu polistopadové transformace, neboť co jiného mohlo být jejím nejpravděpodobnějším završením, než vláda velkokapitalisty?

Svět podle Anežky by spíše vyhlížel dle toho, jak Soňa Oravcová v roce 2009 v časopisu Lidé a Země popsala život indiánů kmene Hopi: „Z pohledu západního, materiálně zaměřeného světa mám pocit velké chudoby, jež je v kontrastu s pohledem na lidi, kteří působí spokojeně. Jejich životní rytmus je postaven na zcela odlišné hodnotové hierarchii. Skupinka studentů, v níž se pohybuji, nabízí finanční podporu na opravu rozpadajících se domů. Dostáváme však nečekanou odpověď ve formě úsměvu a jednoduchého vysvětlení: ‚Ne, děkujeme. Jsou to vaše oči, jež se dívají na naše domy. Pro nás je obsah důležitější než obal.‘“

Pro nás právě naopak. Vztah svaté Anežky a sametové revoluce je tedy komplikovanější, a pro většinu lidí asi i nepříjemnější, než jak by se mohlo na první pohled zdát. Existuje-li nějaká příčinná vazba mezi 12. a 17. nebo 25. listopadem 1989, pak především ve smyslu výzvy k následování pro každého jedince, a tudíž i pro celou společnost. Ve smyslu zřetelné nápovědy, k jakým hodnotám se společnost, vyvedená z komunistického otroctví, měla začít vztahovat.

Anežka vyzývá k jinému přemýšlení, k jinému vztahu k životu i ke světu, převážně k jiným hodnotám, než na jaké vsadila polistopadová transformace. Ta je nyní, nehledě na historicky rekordní blahobyt, docela v koncích, jelikož západní civilizace se zmítá ve vzájemných svárech, ba v krizi, a to především ideové či duchovní. A ukazuje se též, že kapitalismus není trvale (dlouhodobě) udržitelný. Jeho další provozování ve stávající podobě totiž způsobí (dokončí) ekologickou katastrofu nazývanou trochu eufemicky termínem „změna klimatu“. Po třiceti letech jsme se tak svým způsobem ocitli opět na počátku, neboť svět stojí na prahu změn, jež jsou či nejspíše budou svým dosahem srovnatelné s pádem komunismu. A není vůbec jisté, zda nám Anežka opět pomůže, poněvadž to třeba je tak, že jsme před třemi dekádami dostali velkou šanci, ale žalostně jsme ji promarnili.