Člověk o sobě leccos prozradí právě nechtěně, vzpomíná-li třebas na někoho jiného. Navíc, čím více chce být tomu druhému práv, tím víc musí patrně mluvit bezprostředně i o sobě samém, nevynechávat se. To se mi nelíbí. Vyloučit se ale, je lží jistou, a co horšího, pózou. Nevím proč, ani jak, ale konečně o Josefu Ludvíku Fischerovi psát prostě musím.

Všední reálie vzpomínek, byť sebeosobitější, zdaleka nejsou tak konkrétní za jaké se vydávají. To, že Aristoteles nosíval u sebe váček s teplým olejem, aby si ulevil jakýmsi obtížím, nám o něm samém mnoho neřekne. Ale jako doklad tehdejších medicinských zvyklostí to poslouží velmi dobře. Užívat JLF k jakýmsi Kulturgeschichte, k dějinám mentalit anebo dokonce k historii doby se mi nechce. Kůže hadu patří, ale ne zase tak zcela a vždy. Co já se na JLF dozvěděl věcí, některé snad i pravdivé a všechny zajímavé, bezmála všechny jsem zapomněl. Svlékal je – na nic mu nebyly a mně také ne. Jak komu.

Z jeho díla znám málo a v době, kdy jsem se s ním stýkal bezmála nic. Kde bych také k těmto proskribovaným spisům v letech šedesátých a později i sedmdesátých přišel? K jeho myšlenkovému vývoji a přínosu nemohu říci také nic. Už jen protože on sám se o podobné věci vůbec nezajímal, alespoň v rozhovorech se mnou.

V šedesátých letech jsem si uvykl brát pro zábavu do rukou Filosofický časopis. Navyknut na takovou lektýru jsem se pobavil i prolistováním studie o kategoriích jakéhosi Fischera. Něco mi ale nesouhlasilo, přečetl jsem stať pečlivě a zjistil, že blbec jsem já. Po třetí četbě jsem nasedl na vlak a provázen přítelem Jičínem, který sdílel mé nadšení, jsem se rozjel za JLF do Olomouce. Pak už jsme tam jezdili pravidelně.

Nu, je to pouhopouhá historka, ale takto kuriosně se tehdy lidé setkávali. Mohla by být ale i zcela jiná. Patří k době, nikam jinam. To, co následovalo byly rozhovory, to podstatné a jediné. Jakési myšlenkové „jedli, pili, hodovali“ ab illo tempore, bez vývoje tedy. To, co se mezitím v Čechách dělo, to šlo jinou, svou cestou, doba si produkovala své povedené vnější historky.

Dvě z nich přesto uvedu. JLF si přál, abychom si udělali doktorát u něj. Bylo ovšem nutno dlouho čekat, až na to dostane papíry z ministerstva. Pak události šly ráz na ráz. Obdržíme telegram, příští týden děláte u mne doktorát. Předstoupím před komisi a JLF se mi začne veřejně omlouvat – z toho, že mi musí veřejně položit několik otázek. Dále mne požádat, abych odpovídal tak, aby tomu přítomní pánové alespoň trochu rozuměli. Nebyli rádi. Nu, moc jsem toho neřekl, ani za nic moc. Dotazy JLF zarazil pohybem ruky. Za takový doktorát se věru nelze stydět.

Ludvík Svoboda, přirozeně generál a president, nikoli filosof téhož jména, v prvé (a poslední) knize svých vzpomínek se vyznává ze svého hlubokého zaujetí filosofií JLF v třicátých letech. Dokonce podává ve svých pamětech na dobrých dvaceti stránkách obsah jeho Krise demokracie. Tento President Dobrotivý samozřejmě o JLF ani snad nikdy neslyšel. Byl jsem to já, kdo tehdy seznámil jednoho z ghostwriterů, Oldřicha Janečka, s dílem JLF. Ten se rozhodl šířit jeho myšlenky v dobách normalisace všemi možnými prostředky, i tímto historickým podvodem. Nepříliš úspěšně, paměti nebohého presidenta byly do týdne staženy z prodeje.

Žádné společné zkušenosti, ani známosti, společný vnější svět jsme neměli. Nebylo se tedy možno na nic z toho odkazovat, hledat v nich srozumění. Navíc já, stejně jako kolega Jičín, absolventi studia filosofie z let padesátých, znali jsme ji jen maličko. Zdravě jsme se nezatěžovali nějakým tím jejím veřejným praktikováním, jen jsme si psali pro sebe.

To jedině důležité byly naše rozhovory. Rozhovory, jejichž témata se převážně týkaly filosofie nebo byly alespoň takto pojímány. O čem také jiném? Na jejich výsledky se nedokážu příliš upamatovat. Nic se nevyřešilo, ale to není zase tak málo.

To, co bylo pro nás důležité, a stejně tak snad i pro JLF, byla patrně aporetika jako umění rozebírat problémy, aniž by měly být řešeny za každou cenu, jejich bezpředsudečné vidění. Navíc k tomu přistupovala u JLF konstrukční schopnost vycházející z jeho prostorového, ne-lineárního způsobu myšlení, koncentrického.

To nejsou moje dedukce, ani dodatečné představy. Přinejmenším jen. Pamatuji se, že přibližně takto si na naší první schůzce ohodnotil své pojednání o kategoriích – cenil si jej ostatně jen z těchto důvodů, nijak jinak. Tu aporetiku si na nás cvičil a my se jí zase od něj učili – tento ultradiskursivní způsob myšlení se patrně nedá předat diskursivně. Podobně o akademikovi Eduardu Čechovi, geniálním matematikovi, je známo, že si v neděli zvával domů některé své studenty. Navzájem si dávali příklady co nejsložitější a řešili je, jen tak pro radost. Paní Čechová mezitím vařila pro všechny.

Aporetika je bezmála jako logika, ta nic k věci, k problému nepřidává, metodologie, ta ano. Jaké to problémy byly, to byla a je věc JLF. Psát bych o tom mohl jedině tehdy, kdybych jej neznal. Ostatně Nicolai Hartmann rozlišoval aporetiku poznání a bytí. Ten strašný sen, někdy i skutečnost, některých profesorů filosofie – probudí se a zjistí, že filosofy nejsou – ten se JLF zdát nemohl. Byl filosof nejen existencí, ale i esencí.

Co když předmětem poznání, a jeho účelem, je naše chování? Leckdy tomu i tak bylo. Upřímně řečeno, nějak mi JLF do minulého století a do této země nepasuje. Není to jistě jeho chyba.

+++ V celách na Borech nám přidělili třicet minut poslechu rozhlasu denně. Zde jsem vyslechl zprávu o úmrtí mého učitele. Pobyt tam pak byl pro mne těžší.

Původně vyšlo: Babylon, 26.11.2007