„Vyznáváme, že Řím je hlavou světa, a dosvědčujeme, že římská církev je matkou všech církví,“ napsal kolem roku 1000 ve své bule papež Silvestr II., jinak jeden z nejvýznamnějších vzdělanců své doby. Coby vědec se zabýval hlavně matematikou a astronomií a připisuje se mu zavedení arabských číslic v Evropě. Ostatně, své vědomostí získal též u arabských učenců na Pyrenejském poloostrově, jehož větší část tehdy spadala pod Córdobský chalífát.

Označení Říma za hlavu světa však vycházelo z duchovní světodějné role, kterou měl dle papežových představ hrát. Okolo roku 1000 totiž i na evropském kontinentu existovala významnější a lidnatější města: Benátky; tehdy muslimská zhruba půlmilionová Córdoba; či centrum východořímské (byzantské) říše Konstantinopol, kde tehdy žilo dle odhadů 300 až 600 tisíc lidí.

Ale to stále nic nebylo proti tehdejšímu Bagdádu s počtem obyvatel převyšujícím milion. „Boháči tam žili v přepychu, o jakém se středověkým feudálům v Evropě ani nesnilo. Výstavné domy uvnitř skrývaly kvetoucí zahrady a fontány, podobně jako kdysi v pompejských vilách. Chalífův ovocný sad měl třicet hektarů a celé město včetně rozlehlých náměstí a hřbitovů bylo obehnáno hradbou. Obyvatelé měli k dispozici tisíc pět set veřejných lázní. Proslulé byly manufaktury na hedvábí a bavlnu či barvami hýřící bazary. Známé byly květinový a ptačí trh,“ snažil se dávno zašlý svět přiblížit článek, otištěný v roce 1999 v časopisu 100+1 zahraniční zajímavost.

Ale co nějaký Bagdád. Tomu by se zhruba vyrovnala, nebo ho dokonce trumfla, nejen co do počtu obyvatel, leč i co do výstavnosti, města ležící východněji: Angkor, Chang-čou a Kjóto. Ostatně, čínské Chang-čou bylo ještě v polovině devatenáctého století třetím největším městem světa (po Pekingu a Londýně).

Střih. Přenesme se o tisíc let dál, tedy do naší současnosti. Počet lidí na zeměkouli obrovsky narostl a podobně stoupá a roste i podíl obyvatel žijících ve městech. Vyčíslit populaci daného města představuje samozřejmě problém nejen v historických případech, nýbrž i v přítomnosti, neboť samotné město je jedna věc, celá aglomerace věc druhá. První desítka světových megapolí má nyní proto i tuto podobu: Tokio, Jakarta, Kanton, Peking, Šanghaj, São Paulo, Lagos, Mexico City, New York a Dháka. (Dle ukazatele „metropolitan area“, podobných žebříčků lze najít hodně a pořadí i jména měst se v nich mění, ovšem všechny podobné přehledy dokládají skutečnost, o níž se píše níže.)

I ta ve výše uvedeném seznamu desátá bangladéšská Dháka vykazuje dvacet milionů obyvatel, tedy jako dvě České republiky. Zmíněný přehled však především cosi výmluvně vypovídá o pozici Evropy již v současném, ale hlavně v budoucím, byť nedalekém rozložení moci ve světě. Evropy, která ještě před sto lety pomocí koloniální soustavy, vybudované několika evropskými mocnostmi, skoro celý svět ovládala.

Globální dominance lidí bílé barvy kůže začala objevitelskými plavbami Portugalců a Španělů v patnáctém století a vyvrcholila v době před první světovou válkou, kdy evropské mocnosti panovaly skoro celému světu. Dvacáté století znamenalo pozvolný úpadek „bílé moci“, jehož politickým vyjádřením byla dekolonizace. Populační růst i schopnost přejímat západní technologie a operovat na volném trhu pak učinila nebo v krátké době učiní světové mocnosti ze zemí, které se ještě před sto lety nacházely v koloniálním područí či přinejlepším ve sféře evropského vlivu.

Ilustrujme si to na jednom méně známém příkladu – nizozemském. Nizozemsko je dnes středně velký, velmi rozvinutý evropský stát, jedna z nejbohatších zemí světa, avšak žádná mocnost. Přitom v sedmnáctém století Nizozemci zabezpečovali zhruba polovinu světového obchodu a vybudovali vlastní koloniální říši globálního rozsahu. Největší a nejvýznamnější nizozemskou kolonií byla Nizozemská východní Indie, rozkládající se na území dnešní Indonésie (kam patří i ostrov Jáva). V roce 1930 zde údajně žilo okolo šedesáti milionů lidí. Tehdy si ještě Konstantin Biebl mohl veršovat: „S lodí jež dováží čaj a kávu / pojedu jednou na dalekou Jávu … Pojedem spolu já a ty / vezmeš si jen kufřík a svoje rty.“ Inu, romantika dalekých krajů v podání exotikou okouzleného Evropana – byť z Biebla, mimochodem kritika kolonialismu, nelze dělat naivu na základě citátu pár (nádherných) veršů.

V roce 1949 získala zmíněná kolonie nezávislost a stala se z ní Indonésie. Ta je dnes s více než 260 miliony obyvatel čtvrtým nejlidnatějším státem světa, a poněvadž skoro 90 % obyvatelstva se hlásí k islámu, jde zároveň o nejlidnatější muslimskou zemi. A patří do skupiny G20, tedy do klubu dvaceti největších světových ekonomik (kam by Nizozemsko patřilo také, leč je v G20 zastoupeno v rámci EU).

Zatímco ve třicátých letech dvacátého století žilo v Nizozemsku asi osm milionů lidí, dnes jich tam žije zhruba 17 milionů, etnických Nizozemců je něco přes 13 milionů. Obyvatelstvo Indonésie vzrostlo od třicátých let minulého století čtyřnásobně. Počet lidí na planetě Zemi pak rovněž takřka čtyřnásobně, ze dvou miliard na zhruba sedm a půl. A zatímco v roce 1900 tvořili Evropané zhruba čtvrtinu světové populace, kdežto Afričané pouhých 8 %, v roce 2050 se tyto poměry prohodí. (Podíl Asie se pohybuje v rozmezí 50–60 %.)

Jde o skutečnosti, které se prostě ve světové rovnováze musejí nějak projevit – a v tomto článku pro ilustraci úpadku evropské síly a moci schválně slouží „mrňavé“ Nizozemsko, jemuž z jeho koloniální říše nyní zůstalo pár ostrovů v Karibiku.

Multikulturalismus jako realita, nikoliv ve smyslu politické doktríny, je prostě přítomností i budoucností světa, ať se to někomu líbí, nebo ne. Vyrovnat se s popsanými změnami bude ale velmi obtížné, poněvadž střetávání kultur rozhodně nemusí znamenat procházku růžovým sadem. A nesnáze to může přinést i těm, kteří dnes lomí rukama nad zabedněnci z řad příznivců Tomia Okamury.

Evropa ovládala svět především díky technické (a tudíž i vojenské), nikoliv duchovní převaze. Ostatně, křesťanští misionáři si často stěžovali na kruté kořistnictví svých soukmenovců a řadu pokusů o christianizaci „divokých končin“ zadusila koloniální politika evropských mocností, orientovaná především na nadvládu a hromadění bohatství. Západní techniku však okolní svět dávno převzal (podobně jako kdysi Evropa arabské číslice) a dovede ji samostatně rozvíjet i dobývat světové trhy. V polovině dvacátého století obouval svět Baťa, dnes si skoro celý svět vyšlapuje v čínských botách. I pro „nezápadní“ země nebo organizace se tak technika a ekonomika mohou stát – a stávají se – zdrojem růstu moci. Světské moci.

Z končin, odkud jsme byli po staletí zvyklí pouze „dovážet čaj a kávu“, jsou ale nyní nejen sílící mocnosti, nýbrž i zhroucené státy, odkud k nám do Evropy proudí davy zoufalých uprchlíků, navíc často vyznávajících pro nás jen obtížně akceptovatelné věrouky. Ale než je začneme přesvědčovat o hodnotových přednostech naší civilizace, měli bychom se v prvé řadě zamyslet nad tím, čemu Evropané vlastně v současnosti věří a kolika z nich stojí jejich vlastní přesvědčení vůbec za to, aby pro něj i něco obětovali.

Globální pluralita současných duchovních či myšlenkových proudů je reálně i potenciálně konfliktní, ba výbušná. Zvláště když, jak to tak v dějinách chodí, různé ideje i náboženské směry často fúzují s politikou do nerozlišitelné slitiny. Situace je však nyní oproti roku 1000 radikálně odlišná v tom, že prostor přestal tvořit zásadní překážku – o asijských říších dávno nečerpáme informace jen z cestopisu Marca Pola.

Česká společnost na uvedené skutečnosti nedokáže reagovat, poněvadž si je zatím ani pořádně neuvědomila. Mentálně stále žije v přesvědčení, že Evropa je spolu s Amerikou jedním ze dvou pupků a hlavních řídících center zeměkoule, k nimž obdivně vzhlížejí ostatní národy (či se tam s vidinou blahobytu chtějí „drze“ dostat). Probuzení ze zmíněné chiméry bude hodně bolestivé a zároveň dost trapné. Což lze odvodit z toho, jak Češi reagují již na pouhé dílčí symptomy přesunů světové rovnováhy. Proti chudým uprchlíkům chtějí stavět ploty, bohatým Číňanům řada z nich leze do zadnice (či tleskají těm, kdo mají pochybné privilegium tak činit). A polezou tam popřípadě i muslimům – tedy těm bohatým a mocným.

V poslední době nabývají na popularitě pojmy jako „křesťanské tradice“, „obrana západních hodnot“ či „naše kultura“. Ale ruku na srdce, co pro většinu Čechů znamená „západní civilizace“, jaký má v jejich myslích obsah? Co je jim bližší, vize Silvestra II. (či jeho současného následovníka Františka), nebo v úvodu popsaný blahobytný muslimský Bagdád z roku 1000? Zatímco Evropa v roce 1000 představovala mocenskou i technologickou periferii, dnes se po staletích, kdy vládla glóbu, opět do pozice periferie vrací. Jsme na to duchovně připraveni?

Původně vyšlo v tištěném vydání Babylonu, č. 1, roč. 28, 8. 4. 2019, s. 4.