Před sto lety 6. března se v rodině úředníka v Dobřanech u Plzně narodila signatářka a mluvčí Charty 77 Jana Volková, později Sternová. Studovala na reálném gymnáziu v Šumperku a soukromě klasický balet. V letech 1938–41 působila jako tanečnice v Osvobozeném divadle, v Divadle Járy Kohouta v Praze a ve Východočeském divadle v Pardubicích.

V roce 1941 ji zatklo gestapo. Spolu s matkou byla až do konce války držena nacisty jako rukojmí za jejího bratra Aloise Volka, štábního kapitána u 311. bombardovací perutě RAF v Anglii – nejdřív na Pankráci, pak v lágru ve Svatobořicích, kde Jana založila divadelní soubor. Bratr válku nepřežil, v březnu 1945 zahynul ve zříceném letadle, a otec Jan Volek, sekretář zemského úřadu, byl popraven v Berlíně-Plötzensee za odbojovou činnost v roce 1943.

Hned po válce Jana vstoupila do KSČ. V letech 1946–47 působila v baletu Národního divadla v Praze, 1947–49 v karlovarském divadle. Od roku 1950, kdy se provdala za Vladimíra Sterna, byla řadu let v domácnosti. Po odmítnutí srpnové okupace v roce 1968 byla ze strany vyloučena. Pracovala jako uklízečka. StB na ni v roce 1974 založila svazek s krycím názvem BALETKA. Stala se jednou z prvních signatářek Charty 77 a starala se především o rozepisování chartovních materiálů. V roce 1984 byla mluvčí Charty 77 spolu s Václavem Bendou a Jiřím Rumlem.

Tuto nenápadnou, statečnou ženu jsem blíže poznal až během Palachova týdne. Ačkoli měla za sebou v nedávné době dvě těžké operace a nebyla na tom zdravotně nejlépe, neváhala se s námi zúčastnit pietní památky k 20. výročí smrti Jana Palacha. Když nás 15. ledna 1989 sebrali, strávili jsme úžasný večer v rozhovoru na MO VB v Benediktské ulici, kde nás všechny (Janu Sternovou, Danu Němcovou, Davida Němce, Janu Petrovou, Otu Veverku, Sašu Vondru, Standu Pence) zavřeli do jedné místnosti a my jsme se mimo jiné dohodli, že se příští den sejdeme u pomníku sv. Václava znovu – tentokrát ale už každý po vlastní ose, aby nás nemohli tak snadno sebrat.

Když nás pak druhý den opět pozatýkali, ocitli jsme se spolu na policejním dvorečku MO VB ve Školské ulici. Fízlárna ve Školské nedaleko od Václavského náměstí byla proti demonstrantům „nasazena v první linii“ a její zvlčilé osazenstvo, z kterého byl při té těžké šichtě cítit chlast, si hrálo na 50. léta – na koncentrák, na nástup, i když tehdy už naštěstí výstup. Nahnali nás na vymrzlý dvoreček a nutili postavit se čelem ke zdi a dát ruce za hlavu. Jana Sternová to odmítla, že takhle s ní nezacházeli ani za války na gestapu. Fízlové do ní dvakrát zkusmo strčili, zda si nedá říct, ale bylo hned jasný, že nedá. Chvíli váhali, co s ní, ale zmlátit 68 letou paní, která by mohla být jejich babičkou, si přece jen netroufli – taky proto, že tam byla řada svědků. Nakonec Janu odvedli dovnitř fízlárny, zavřeli ji samu v místnosti a dokonce ji dali i židli.

Nechtěl jsem se nechat Janou zahanbit, nechal jsem zeď zdí, otočil se a zapálil si cigaretu, jako kdybych čekal na dvacet dvojku na refýži. Stačil jsem si dvakrát, třikrát potáhnout, než si toho fízlové všimli, přiskočili, vyrazili mi cigaretu z pusy a s nadávkami mě odvlekli dovnitř policejní budovy. Zavřeli se se mnou do místnosti, povalili mě na stůl v rohu, abych se jim neskulil a nemuseli se ke mně ohýbat, a takový tělnatý pantáta, z kterého táhlo jako ze sudu, mě začal bít, funěl přitom námahou, ale jak bylo to komunistické policejní čuně nachmelené, jeho rány postrádaly razanci a já je bez problému kryl. Naopak jsem si pochvaloval, že jsem se aspoň na chvíli zahřál, protože na dvorku, kde nás nechali stát dlouhé hodiny, se do člověka během chvíle dala nesnesitelná zima.

Někdy nad ránem, po výsleších, formálních, vytelefonování a vyplnění všech papírů, nás zkřehlé všechny naložili do antonu a vezli na Ruzyň. A v tomhle nezvyklém přednáškovém sále, s pouty na rukou, uzamčeni tyčemi v policejních sedadlech, jsme Janu požádali, aby nám vyprávěla o svých zkušenostech z války a z lágru. Byly to samé veselé historky.

I když byla Jana od většiny z nás o dvě generace starší, od prvního okamžiku jako kdyby to byla spolužačka – neexistovala s ní žádná generační či jiná překážka. Nakonec Jana vysoukala, jak jí pouta dovolila – i když teď mě napadá, že si pouta dát nenechala -, z kapsy dva paklíky cigaret a jejich obsah mezi nás spravedlivě rozdělila na stejně velké díly.

Po listopadu 89 jsme se pak scházeli každého 16. ledna v 15 h u sv. Václava, a pak si šli popovídat do kavárny. Do konce života zůstala Jana mladá, plná energie, se smyslem pro humor a se zájmem o to, co se kolem děje, aniž by z toho ovšem nějak vyšilovala. Po všem, co prožila, měla totiž na paměti, že jsou důležitější věci. Třeba cigarety.