Last but not least. V případě románu Samuela Becketta Tso (v angl. orig. Watt) to platí dvojnásob. Rovných padesát let po prvním vydání ho jako poslední z do češtiny přeložených velkých románů připravilo nakladatelství Argo.

V Čechách (a nejen tam) panují v poslední době rozpaky, co s Beckettem dnes, stačí si jen vzpomenout, jaké otázky vyvolává uvedení některého z klasikových textů na našich jevištích, respektive jaké jsou odpovědi na tyto otázky.

Že by to snad ani takové zůstat nemuselo, nám může ukázat třeba i tento humoristický román (poslední Beckettův tradiční román). Základní otázka románu by se dala vyjádřit takto: Tak Tso? Ále, Nitz. Na vysvětlenou dodejme děj. Pan Tso se jednou vydá do domu pana Nitz, kde se ujímá služby. Platí pravidlo, že s příchodem nového sluhy do domu služebně starší ze dvou komorníků odchází, aby mohl nově příchozí zaujmout jeho místo. Tso zde žije v celkově poklidném duchu a až přijde jeho čas i on ze služby odchází. Ani ve způsobu vyprávění se žádná revoluce nekoná, takřka celou knihu vypráví jistý Sam (sic!), kterému to vše vyprávěl v blázinci pan Tso, vše okořeněno břitkým, přesně dávkovaným anglickým humorem. Tedy další kniha z rodu Sternova Tristrama Shandyho. Ale nebyl by to Beckett, aby zde nezůstal Beckettem.

Potřebu sémantické útěchy, která je pro pana Tso někdy tak silná, jako touha ženy zkoušet si klobouky (šperky, spodní prádlo…) si ukažme na příkladu kastrolovitosti kastrolu. Pan Tso netoužil být informován. Měl jediné toužení, toužení po slovech, která by mohla sloužit jemu ale i ničemu (respektive Nitzovi). To je jeden z beckettovských paradoxů, nevíme, jaké n psát ve slově Nitz, vyhroceněji formulováno kdo a kdy říká pravdu a co si pod ní představit. Věci musí neochotně svolit, aby byly pojmenovány. Dodejme protože o těch, u kterých to nejde, se musí mlčet. U Kastrolu/kastrolu (rozuměj obyčejném hrnci s večeří) je pro pana Tso marné přemýšlet, jestli Kastrol nebo kastrol. Protože mu na sto procent připomínal kastrol, mohl o něm říci Kastrol i kastrol, plnilo to všechny funkce a vykonávalo to veškeré povinnosti , zkrátka kastrolovitost tohoto kusu nádobí byla nanejvýš zřejmá, ale pro pana Tso to kastrol pořád ne a just ne být. A mučilo ho to tím spíš, čím víc si kastrolovitost uvědomoval. Že by kapánek Wittgensteina? Jistě, Traktát v podobě bujónu s kapkou sherry. Proto pan Tso nic (psáno opravdu pouze a jen nic) nemá proti tomu, když se na otázky: Proč ale Franta Franta? A Pepa Pepa? odpovídá Protože Franta Franta a Pepa Pepa! Tím se nutně dostáváme jednak ke kořenům Beckettovy komičnosti, jednak k otázce kompoziční.

Když Tso dumá nad tím, zda už je to ten pravý čas, to pravé místo a ta pravá láska, jako milostná sonáta mu zní kva! kvák! a kvak! tří žab, které zní v matematickém a fonetickém pořadí na dvou stránkách tak dlouho, dokud se jim nepodaří podruhé konečně opět kváknout naráz ve stejnou dobu. Že nás přes počáteční příslib harmonie monotónností kvákání vtipálek autor přivedl ke zklamání? No právě!

Jak je u Becketta zvykem, jde při zkoumání možností jazykového vyjádření s tvrdostí sobě vlastní až na samou mez sdělitelnosti, místy extrémně ochuzuje vyprávěcí složku a tak nás svou suchostí může dovést až k nudě či k hysterickému výlevu jako je tento. Ale pro jiného čtenáře tomu tak být nemusí. Pro toho, kdo od něj nevyžaduje připuštění do všech zákoutí spletité hry za každou cenu či výklad skrze podobenství, může být synonymem svébytné jemnosti a lyričnosti. K tomu, aby se tak stalo, stačí příjmout pravidla Mistrovy hry, jeho slova tak jak jsou, ztotožnit se s ním samým. Sice to může znamenat, že se staneme součástí propletence vyprávění, které samo sebe interpretuje a zároveň reinterpretuje tuto interpretaci někde na pomezí schizofrenie a očistného humoru, ale ostatně proč ne?

Zmínili jsme Wittgensteinův Traktát. Zmínili bychom rádi i jeho Filozofická zkoumání a jazykové hry, kdyby nebylo lajdáckosti a nedotaženosti redakční práce (dílem redaktor Miloš Urban, dílem překladatel). Co třeba nomen-omen pan Case? Proč v celé české verzi 26-tistránkové scény Ernesta Lowita, v angličtině překypující montypythonovským humorem, není ani jeden důvod se zasmát? S takovou čtenáři nezbývá než tuto jednu z klíčových scén přeskočit. Překladatel nám sice napsal o obtížích překládání poznámku, ale co je to čtenáři, který podlehne v kraji neobvykle kvalitní záložce, platné? Jak už sama edice Kořeny napovídá, jsou díla, která se do češtiny nepřekládají každý den, o to víc nutnost podobných výtek zamrzí.

Ale zanechme problémů, zanechme interpretací a skončeme s Beckettem, protože: „Úmysl spáchat symbol bylo by nutné dokázat.“

Samuel Beckett: Tso. Z anglického originálu Watt přeložil Tomáš Míka. Vydalo nakladatelství Argo, Praha 2002.