Výřezy z těla jsou, vzhledem k situaci s překlady poesie, kruciálním počinem, i když v případě Bernarda Noëla jde o poesii nepřístupnou, již těžko doprovází harmonika Yanna Tiersena, a která nemusí jen vonět ratolestí a vavřínem; o autora, který se nepodbízí bezstarostností a konkrétním kontextem, ale před bezstarostností přímo prchá, a to dost zběsile, a vše doslova tak rozpitvá, že si čtenář musí básně nakreslit.

Pro vydavatelství Fra výbor z 50 let básnického díla udělal, texty přeložil a editoval Petr Zavadil, jeden z prvních redaktorů Babylonu, pak zahraniční zpravodaj ČT a zkušený překladatel, který neuvádí názvy ve francouzštině a většinou ani časové údaje. Možná proto, že jak píše v doslovu: obsáhnout dílo Bernarda Noëla v celém jeho objemu a pestrosti je i z pouhého čtenářského hlediska nadlidský úkol… Představit ho tedy lze … osobním, uzavřeným výběrem, který si klade za neskromný cíl poukázat na jednu z červených nití, které se bohatým dílem táhnou od samotného začátku. Na vztah slova a těla.

Výběr z životního díla je nazván podle debutu Výřezy z těla (1958), zde patrně ve smyslu výřez z obrazu než amputace. Těžko si představit, že by se u nás debutovalo tak specifickou („nepoučenou“, „excentrickou“) sbírkou. Noël volí mnohoznačné slovo Extraits, přeložené ve Viart-Vercierově monografii též jako Úryvky (P. Dytrt) a Výňatky (L. Václavík). Je nasnadě, že právě Zavadil nekrotí výrazné emoce, zřejmě v kontrastu s povahou své práce.

„…slova mi praskají na kůži.“ Básnická idea Výřezů z těla, která je podle básníka dílem inspirace z lavičky, je barvitě cítit juvenilií, ale sbírku, a vlastně i celý výběr, váže jistě a nese skrz čas; podle P. Zavadila udává tón, ten je ale integrálou výrazu, formuje styl; fr. poezie je na tóny rozmanitější; tedy idea. U raného Noëla je tělesnost i tělesno obdobný heroický fundament, jako je u Michauxe hyperprázdno, jehož zastoupením a z něhož reflektuje pocity, proti nimž se básník vnitřně zvedá, aby se znovuzasadil do života. „Chtěl jsem myslet svým tělem,“ píše Noël.

Tělo jako antiklimax bylo v r. 58 neotřelé pojetí. Pomalu roste návod, k čemu může to či ono sloužit, žaludek k tomu, nohy tam. Rychleji však tělo prochází stádii nejen post-ismů, ale i osobité kontemplace, jíž „bouřlivý mladík“ vysvětluje jako meditaci. Nejde o smyslnost a priori, spíš je via Kant založena jakási Kritika tělesnosti, básník si neroztírá po kůži, ani dychtivě nešmátrá, člení dutiny a orgány, proniká kamsi prsty i vnitřnostmi, v předzvěsti fakíra věší svůj jazyk na železité háky větru, modifikuje tělesnost jazyka, prošpikovává tělo piercingem sloves i texturou sebestvoření („vymyslet tělo vyžaduje vymyslet jazyk“) a nastoluje otázku Tělesnosti jako nadčasovosti?

Není úplně pravda, jak je někdy podsouváno, že by tělesné orgány přitom byly deformované či zohyzděné. Jsou prostě jinde a jinak, mísí se, stávají se (programově) básní, um. dílem. Pletenec útrob prostě je, na tom není nic nemocného. Trepanace v naší době je rituální představa, to není zákrok hrazený pojišťovnou, pane kolego. Že střevo lopotí otřes, to se prostě stává. Tělo je spíš než nemocí zasaženo emocí, prostě lidskostí, jak správě dešifruje na přebalu P. Zavadil. Noël se prostě se svým tělem nenudí.

I Švankmajer se topil ve vnitřnostech. Tělo se naklání, hroutí se v něm země, a z textu pomalu prosvítají typické básnické emoce: ironie, sarkasmus, neskonalá jemnost, pronikavá transcendence i zhnusení. Zároveň se pracuje s poesií blanche, která – tak jako u jiného básníka je vizuální demonstrací ticha – naznačuje u Noëla útroby a nejen je; žebra (vybílené řádky připomínají žebra) naopak definice prostoru, slova: vertikálnost, okraj, oko, kráter, chrchel (vždy následují bílá místa). Nejde o „jímavou estetiku vyšších vrstev“, ale o výrazný výrazový prostředek. Ano, celou dobu jde o básně v prose. Po nich následovala desetiletá odmlka.

Výběr pokračuje esejemi o básnickém myšlení (to co básníci milují psát), tedy tím, o čem se píše, že se nesmí, že o poezii mohou psát jen patřičným odborníkem poučení odborníci, nebo naopak totální laici – a to i přesto, že svůj rozsáhlý ideový model má dnes i docela obyčejná bramboračka!! Tím spíš musí mít svůj ideový model sám talent, je to přec jen mentální exprese, genius.

V tom smyslu se domnívám, že tyto texty někoho uvrhnou do extáze, ale někoho do rozpaků, ale jen na chvíli a ze začátku, neboť eseje (stylově vyhrocené monology – P. Z.) se mění v líčení milostného života a otevřené sexuality; text je asi zařazen právem, Noël patřil mezi autory stíhané cenzurou ještě po 60. letech. Ne tedy přímo po šedesáti, ale po šedesátých. Eseje jsou formou dopisu, možná fiktivního.

Největší prostor v Zavadilově výběru dostávají delší básně, které ve formátu knihy získávají podobu takřka básnických skladeb; jsou ponechané bez komentáře, názvu sbírek i časových údajů. Drží se tělesnosti, již zmíněné idee: „slova mi praskají na kůži“, a v mnohém ji překračují. Životní pravdu tvoří extaticky vršené krátké verše „Tvá bledost postihla věci“, „nic na zašití rány“, „láska říkáš / je dávné myšlení“: Ne minimum, žádné intelektuální odkazy. Mezní limity nejsou estetickou metodou rozrušení ale nastoleným řádem. Lyrika je však delikátní svým již meditativně-nervním tónem, který může znít i jako mše svého druhu, nekvílí, neškrdlá, nezajíká se, nevemlouvá se ani nementoruje a mluví vlastně sama k sobě nebo k: …lehám si / po směru větru / ať ke mně dolehne tvá vůně / dřív než ty a ať / mě prostoupíš / jako to v dětství / dělával bůh.

Později se tóny mění, na překladatele působí až konejšivým dojmem. Tím skutečně může působit báseň Velký bílý strom, snad ze sbírky Le reste du voyage (1997); ve fr. existuje v různých sazbách, z níž jedna graficky připomene strom; Noël ostatně znamená Vánoce. „Zbytek básně“ se blíží minimalismu, a diskurs se již přibližuje dnešnímu. Zcela po svém, Noël má sice v repertoáru i básně jako TGV3 (ve výběru nezařazeno) rozhodně to ale není „globální flow“.

Výběr uzavírají Sonety smrti (2006), které popisují mučení, jichž se dopouštěla fr. armáda na Alžířanech a nejspíš i „vlastizrádcích“ – fr. pacifistech. Jedná se tak svým způsobem o angažovanou literaturu, nespornou v tom, že Noël se k dílu mstícímu umučené sbíral celý život. Četba je natolik krutá, že člověk přestává chtít být člověkem, sdílet tento svět s jistou sortou lidí.

Báseň je vzdor proti vzdálenosti kterou vytváří, píše bez interpunkce (a skutečně to tak v originále je) svou vizi básně básník, o němž se v knize moc nedovíme, editor byl tajnůstkář. Jak je dnes Bernard Noël ve Francii percipován? P. Zavadil naznačuje problém, přestože Noël je nositelem prestižních cen. Kam se asi řadí v dějinách literatury? Mezi básníky alternativní psychologie? Osobní zpovědi? Intimní lyriky? Intersubjektivní pokušitele? Vizionáře tělesné modifikace? Sám nepopírá revoltu, ale dodává, že revolta není zákonem poesie! Přijímán Noël částečně asi je, sám Galimard reflektuje jeho básnické improvizace performované společně s výtvarným uměním, ty ale Výřezy z těla nezahrnují.

Přesto je výběr hutný a jaksi samozřejmý, čtenáře ani nenapadne, že existují další a jiná pokračování. Překladatel poesii netlumí, neakademizuje, neslevuje z její naléhavosti, tím se možná vytrácí konejšivý tón, který on sám v autorově francouzštině slyší. Kniha je dostatečně cítit básníkem, možná až moc, překlad je až „přátelsky věrný“, bez smyšlenek, vylepšovánek a vychytávek, a neboť pro dobré překlady platí zákon o zachování energie, bude mít svou významotvorně-filologickou hodnotu. Zdaleka to u Noëla není lehký počin, např. verš: le regard cherche à sentir son invasion, z něhož čiší dřeň vnímání, lze smysluplně, smyslově a v rozsahu zachovat jen díky vysoké profesionalitě, která překladateli nechybí.

Přestože byl autor sám sobě editorem, nenašel jsem v textu jediný překlep (!!). Bernard Noël v podání Petra Zavadila: náročný ano, prázdný ne.

Bernard Noël, Výřezy z těla. Fra 2017, vybral a přeložil Petr Zavadil