Ukrajinským veřejným životem letos hýbe mj. otázka udělení autokefality neboli zhruba řečeno nezávislosti pro místní pravoslavnou církev. Má podporu nemalé části veřejnosti, parlamentu, prezident Porošenko za ni usilovně loboval, podle řady zasvěcených je příslušný tomos, tedy rozhodnutí konstantinopolského patriarchy Bartoloměje, jakéhosi „pravoslavného papeže“, byť s takřka nulovými pravomocemi, na spadnutí. Ostatně, kdyby ne, těžko by se patriarcha Kirill, hlava Ruské pravoslavné církve (dále i jako RPC), vydal koncem srpna do Istanbulu, aby dané rozhodnutí zvrátil. Výsledek své cesty sice údajně stručně shrnul slovy „Vsjo charašo“, leč dlouhodobý vývoj zas k takovému optimismu neopravňuje, byť by třeba Bartoloměj rozhodnutí odkládal, takticky manévroval či ho nakonec provedl tak nějak šalamounsky, aby se „vlk nažral a koza zůstala celá“.

Patriarcha Kirill vzbudil loni v listopadu mediální pozornost varováním před nadcházejícím koncem světa. „Nyní není čas, abychom rozhoupávali loďku lidských vášní, nyní je čas, aby se semkly všechny zdravé síly – církev, umění, kultura, naši spisovatelé, vědci. Všichni lidé, kteří milují vlast, musí být dnes svorní, protože vstupujeme do kritického období vývoje lidské civilizace,“ nabádal Kirill v moskevském chrámu Krista Spasitele. Celosvětová krize je prý viditelná prostým okem, a tudíž, dle Kirilla, „jen slepý nevidí, že se blíží strašlivé chvíle dějin“.

Což o to, s citovaným výrokem by se dalo bohužel i souhlasit, nicméně věrohodnost mluvčího zpochybňuje jeho role věrného spolupracovníka ruského prezidenta Vladimira Putina, skutečnost, že Kirill ze své církve dlouhodobě činí též oporu mocenských zájmů ruského státu. A jeho „pochmurné vyhlídky“ jsou možná subjektivnějšího rázu, než by se mohlo na první pohled zdát, a to právě kvůli vývoji na Ukrajině, jejímu směřování k ustavení samostatné, autokefální pravoslavné církve, a tudíž oslabení církve Kirillovy.

Donedávna totiž tvořila největší ukrajinskou pravoslavnou církev tamní odnož Ruské pravoslavné církve, a dodnes, měřeno počtem chrámů a farností, tomu tak je. Oficiálně se jmenuje Ukrajinská pravoslavná církev, byť pro přehlednost se k jejímu názvu dodává zkratka MP (moskevského patriarchátu). Ona ji však odmítá, poněvadž ostatní ukrajinské pravoslavné církve považuje za schizmatické.

Avšak zejména od roku 2014, kdy začala přímá (byť formálně nepřímá) ruská agrese proti Ukrajině, sociologické průzkumy začaly svědčit o ztrátě popularity pravoslavné církve spadající pod moskevský patriarchát a o přesunu věřících k těm ukrajinským pravoslavným církvím, které se dožadují uznání toho, aby ukrajinské území získalo v rámci pravoslavného světa autokefální, tedy samosprávný status, a vznikla na něm tudíž jediná celoukrajinská, výhradně z Kyjeva spravovaná pravoslavná církev. Konkrétně jsou dvě, jednak Ukrajinská pravoslavná církev Kyjevského patriarchátu (UPC-KP) a též Ukrajinská autokefální pravoslavná církev (UAPC), navzdory výrazu „autokefální“ v názvu ostatními pravoslavnými církvemi celého světa neuznávaná, podobně jako UPC-KP.

Ukrajinská náboženská scenérie je velmi komplikovaná, ostatně, kromě řady menších církví nutno jako dalšího významného „hráče“ ještě započíst Ukrajinskou řeckokatolickou církev (UŘKC), podřízenou Vatikánu. Zápas o získání autokefality představuje historicky i jinak hodně komplikovaný fenomén, jemuž se u nás nevěnuje příliš pozornost, a pokud ano, tak v dosti zjednodušeném formátu. Nicméně i tento článek musí dosti zjednodušovat a mnoho aspektů daného problému pominout. Zároveň si však klade za cíl přece jen cosi objasnit.

Ukrajina a „svatá Rus“

Oficiální titul nejvyššího představitele RPC zní patriarcha moskevský a celé Rusi. Přičemž „Rus“ neznamená Rusko či Ruskou federaci, ostatně, Kirillova církev se jmenuje Russkaja pravoslavnaja cerkov, kdežto Putinův stát nese název Rossijskaja federacija. Rus je širší pojem, který se obtížně přesně vymezuje. Zhruba vyjádřeno, zahrnuje oblast obydlenou východoevropskými slovanskými národy, ve které se v toku dějin vystřídala celá řada státních útvarů i historických či náboženských koncepcí a identit. Dnes ji tedy pokrývají především Ruská federace, Bělorusko a Ukrajina. Historicky ale odkazuje ke Kyjevské Rusi, prvnímu státnímu útvaru východních Slovanů.

Do tzv. kanonického území RPC spadají kromě Ruské federace i Ukrajina, Bělorusko či například Kazachstán. Přesné vymezení faktického teritoria působení RPC je ale komplikované, poněvadž zahrnuje i sporné případy, kdy na daném území působí kromě odnože RPC též jiná pravoslavná církev, spadající pod odlišný patriarchát nebo usilující o uznání samostatnosti. Což se týká třeba Estonska či Moldavska, ale především právě Ukrajiny. A komplikaci skrývá rovněž definice „kanonického území“, neboť dle interpretace RPC by se zde jiné křesťanské církve měly vyvarovat jakékoli misijní činnosti.

Moskevský patriarchát po staletí aspiruje na vůdčí roli v celém společenství pravoslavných církví a pokládá se za hlavního dědice a nositele východní křesťanské tradice. Čemuž odpovídá též koncepce „třetího Říma“, zformulovaná mnichem Filofejem na počátku 16. století, ve které Moskva (ruský stát) figuruje, po Římu a Konstantinopoli coby druhém Římu, jako autentická (a konečná) představitelka a ochránkyně pravého, nezkaženého křesťanství. Zmíněná koncepce však celkem logicky reagovala na pád Konstantinopole a Byzantské říše roku 1453. Instituce konstantinopolského patriarchy coby ústředí východní církve ho sice formálně přežila, reálně se však ocitla v osmanském područí.

Nicméně kolébkou východního (východoslovanského) křesťanství je historická kyjevská metropolie (tedy autonomní až samostatná samosprávná církevní provincie), vzniklá v době Kyjevské Rusi. Kvůli politickému rozdrobení Rusi a mongolským nájezdům však význam Kyjeva – kde za knížete Vladimíra I. došlo koncem 10. století k christianizaci Rusi – poklesl a v první polovině 14. století bylo sídlo metropolitů přeneseno do Moskvy. V roce 1448 pak moskevské pravoslavné centrum vyhlásilo (jednostranně) autokefalitu, čímž se stalo nezávislým na Konstantinopoli. V roce 1589 získává, byť ne trvale, status patriarchátu. Koncem 17. století se Kyjev stal v rámci organizační struktury pravoslaví jednotkou podřízenou Moskvě – do té doby formálně spadal pod konstantinopolského patriarchu. Došlo k tomu též kvůli vnitřním sporům v rámci pravoslaví na území dnešní Ukrajiny a Běloruska, které měly zásadní dopady. Roku 1596 dokonce část tamních pravoslavných církevních společenství uzavřela unii s Římem, čím vznikla řeckokatolická církev.

Během schůzky s tehdejší předsedkyní vlády Ukrajiny Julií Tymošenkovou 29. dubna 2009 patriarcha RPC Kirill deklaroval: „Jsem hluboce přesvědčen, že pokud jde o Rusko a Ukrajinu, náboženský faktor zde hraje velmi důležitou roli. Jsme země spojené společnou tradicí, společnou historií, společnou Církví.“ Pro Ruskou pravoslavnou církev je dle Kirilla „Kyjev s chrámem svaté Sofie naší Konstantinopolí, je to duchovní centrum a jižní hlavní město ruského pravoslaví.“ Rusko a Ukrajina „tvoří dohromady pilíře pravoslavné východoslovanské civilizace“. Během návštěvy Ukrajiny v roce 2009, při proslovu v Kyjevsko-pečerské lávře, pak patriarcha RPC ověnčil Kyjev příměry „náš Jeruzalém i Konstantinopol“ či „srdce našeho života“.

Dne 25. září téhož roku Kirill v běloruském Minsku konstatoval, že „nyní je historická Rus rozdělena na suverénní státy“. Byla to prý sice vůle lidu a patrně se jednalo i o záměr Boží prozřetelnosti, nicméně Kirill se zároveň označil za „patriarchu národa, který vzešel z kyjevské křtitelnice“ a zdvihl též varovný prst: pokud by totiž státní suverenita měla narušovat jednotu církve, pak půjde o jednání špatné a Bohu nelibé.

Uvedené postoje pocházejí z doby těsně po nástupu Kirilla do funkce patriarchy RPC. Zároveň jsou však pro něj typické, odrážejí základ (nejen) jeho uvažování, které v tomto ohledu dodnes zůstává víceméně konstantní. Kirill totiž dlouhodobě prosazuje nábožensky pojatou variantu koncepce „ruského světa“, kterou lze vystihnout i pomocí pojmu „svatá Rus“. Východoslovanské pravoslavné národy, tedy především Rusové, Ukrajinci a Bělorusové, podle ní tvoří či by, přesněji řečeno, měly nadále rozvíjet specifickou, od Západu odlišnou civilizaci, vyrůstající z pravoslaví. Civilizaci soustředěnou kolem chrámu, na rozdíl od západní konzumní společnosti, jež je údajně vystavěna kolem nákupního centra. Západ pak ruští nejen církevní, ale i političtí představitelé portrétují jako morálně zkažený, vyprázdněný, nihilistický, zaměřený pouze na materiální hodnoty a světské radovánky.

Primárně nábožensky uchopený, vnímaný a prožívaný koncept „svaté Rusi“ či „ruského světa“ má nesporně hluboké duchovní kořeny, avšak v praxi se hranice mezi ním a podobně pojatými politickými koncepcemi často snadno stírá. Církevní (náboženský) přístup se tak snadno stává až kořistí potřeb ruské státní moci a její propagandy, zvláště když má – přinejmenším latentní – politické, ba přímo geopolitické konsekvence. Koneckonců, takzvané kanonické teritorium RPC se takřka plně shoduje s rozlohou carského impéria před rokem 1917. Není proto divu, když někteří autoři RPC dokonce označují za „soft power“ Ruské federace.

Oproti tomu, i RPC očekává prospěch ze zahraniční politiky současného ruského státu, zaměřené na hájení sféry vlivu v oblasti takzvaného blízkého zahraničí. Bez Ukrajiny (a Běloruska) jsou totiž i čistě nábožensky pojaté koncepty „ruského světa“ či „svaté Rusi“ dosti zmrzačenou ideou. A ztráta Ukrajiny by pro RPC znamenala velkou ránu též z praktického hlediska.

Rusko, nebo Moskalsko?

Měřit velikost církve představuje velmi ošemetnou záležitost, zejména kvůli tomu, že věřící zpravidla nemají nějaké členské legitimace a neexistují ani žádné věrometry, které by se člověku zastrčily někam třeba do podpaží a ukázaly, jak moc a v co vlastně věří. Vodítkem jsou tak především různé průzkumy veřejného mínění či návštěvnosti bohoslužeb. Zejména v Rusku z nich plyne velký rozpor mezi deklaratorním přihlášení se k pravoslaví a reálnou účastí na náboženském životě i osobní zbožností, tedy například návštěvností bohoslužeb nebo třeba četbou Bible. V Ukrajině se Rusku v tomto ohledu podobá zejména její východní část, kde je UPC-MP církví dominující. Západ Ukrajiny je ale oproti tomu oblastí silně religiózní, kde se dle šetření Razumkova centra z roku 2018 přes 90 % lidí deklarovalo jako věřících a i do kostela tam alespoň jednou týdně chodí přes 40 % respondentů. Zároveň je ale západ Ukrajiny, konkrétně zejména Halič, baštou řeckokatolické církve.

Vezme-li však za bernou minci počet farností či duchovních, tvoří UPC-MP zhruba čtvrtinu až třetinu RPC! Bez Ukrajiny každopádně RPC hrozí ztráta dominantního postavení v „pravoslavném vesmíru“ i pozice druhé největší křesťanské církve světa po církvi katolické.

Podle Karla Havlíčka Borovského ruští panslavisté v 19. století počínali „všude místo ruský říkati a psáti slovanský, aby pak místo slovanský zas také ruský říci mohli“. Jeho slova lze k vystižení současného ruského vztahu k odkazu staré Rusi parafrázovat do podoby: „Rusové počínají všude místo ruský říkati a psáti ruský, aby pak místo ruský zas také ruský říci mohli.“ Věta na první pohled nedává smysl, na vině je ale čeština, která od slov Rus i Rusko odvozuje stejné adjektivum „ruský“. Hlavní problém však spočívá v tom, že schopnost rozlišení postrádají i sami (etničtí) Rusové, a to především mentální.

Ostatně, ústředním tématem při vymezování ruské a ukrajinské identity je spor o to, který z národů je vlastně pravým dědicem středověké (Kyjevské) Rusi. Rusové tvrdí, že oni, a odvozují z toho též podřízený status Ukrajinců (Malorusů) a Bělorusů vůči sobě, tedy Velkorusům. Ukrajinci je však pohrdlivě označují za pouhé Moskaly a z Kyjevské Rusi si odvozují primárně identitu pro sebe samé. Pomocí této optiky lze výše uvedenou „nesrozumitelnou“ parafrázi Havlíčka převést do podoby: „Moskalové počínají všude místo moskalský mysliti ruský, aby pak místo ruský zas také moskalský mysliti mohli.“ A mimochodem, taková Podkarpatská Rus nikdy nepatřila do nějakého ruského státu, až v období 1944–1945 ji Edvard Beneš musel, navzdory doktríně o nulitě Mnichova, přenechat Stalinovi. Před rokem 1918 tvořila součást Svatoštěpánské koruny, tedy Uherského království, které si nyní etničtí Maďaři rádi interpretují jako od věků „maďarské“.

Současná ruská agresivita každopádně plyne ze strachu, z obavy o vlastní identitu, je výrazem obrovské vnitřní nejistoty, která se navenek přebíjí siláctvím, ve slovech, v propagandě, ve vojenských manévrech i občasných útocích. Historicky si totiž ruská identita (identita etnických Rusů, ukrajinsky Moskalů) v sobě pospojovala celou řadu skutečností, mnohé z nich v zjednodušené podobě (náboženství), které jsou navíc často vzájemně v rozporu, aniž by si to však konkrétní nositel oné identity přímo uvědomoval (například státní imperialismus versus tradice jurodivých bohohledačů; partikulární jazykový nacionalismus versus náboženský univerzální mesianismus).

Putinova pomoc Ukrajině

Ukrajinci nemají vlastní identitu o mnoho pevnější, avšak skoro po celé dějiny byli těmi utlačovanými, někomu poddanými, kteří se vlastně až v roce 1991 vzmohli, navíc spíše díky příznivým okolnostem, na dlouhodoběji existující vlastní stát, v němž ukrajinština, rozhodně v 90. letech, neznamenala hlavní jazyk běžné komunikace. Díky Putinově zakomplexovanému siláctví nyní dochází k dotvoření ukrajinského národního vědomí rychleji a intenzivněji, než jak by se tomu dělo, pokud by Rusko nechalo Krym i Donbas na pokoji. Respektive, přesněji řečeno, ono „nenechání na pokoji“ tvořilo součást záměru udržet nějak celou Ukrajinu pod ruským vlivem, leč tato strategie zatím zoufale nevychází. Krym se možná Ukrajině hodně dlouho nevrátí, leč Ukrajina tragicky dennodenně „obohacovaná“ o zkušenost ruské nenasytnosti bude dvakrát třikrát „ukrajinštější“, a tudíž i více rezistentní tvrzením o „bratrském poutu“ Rusů a Ukrajinců, kterážto nejsou ničím jiným než převlečeným ruským nacionalismem a imperialismem. Podobně jako byl čechoslovakismus převlečeným soft imperialismem českým vůči Slovákům.

Byť se udělení autokefality pro ukrajinskou církev v dohledné době očekává, od vydání rozhodnutí ke skutečnému vzniku jednotné ukrajinské pravoslavné církve uplyne ještě v Dněpru hodně vody. Ostatně, ukrajinské pravoslavné církve se budou muset spojit do jednoho celku, tedy UPC-MP s UPC-KP a UAPC, což se patrně neobejde bez vážných sporů i bez dalšího odpadlictví. Nelze vyloučit ani ostrý konflikt, to, že se pod moskevský patriarchát spadající část ukrajinských pravoslavných rozhodnutí Konstantinopole nepodvolí. A i Ukrajincům bude asi posléze hrozit, že se jednotná pravoslavná církev stane církví státní a národní, že tamní svazek státu a církve začne pouze kopírovat ruské hříchy. Ale těžko jim bránit, aby před nimi toto pokušení vyvstalo jako reálná, nikoliv pouze hypotetická možnost, zvláště když jako autokefální již dlouho existují pravoslavné církve v Bulharsku, Rumunsku či třeba v Polsku. Politika každopádně rozhoduje o náboženstvích (církvích) více, než jsou si církve ochotny připustit. A týká se to skoro všech, nejen pravoslavných.