Jsou autoři, kteří bývají označováni za svědomí národa. Jejich díla jsou provokativní, inspirující, obvykle nesouznící s výkladovým mainstreamem, více či méně polemizující jak se zažitými výklady, tak někdy i s doložitelnými fakty přibližující je k tvůrcům spikleneckých teorií.

První běloruský laureát Nobelovy ceny za literaturu, Světlana Alexijevičová, se takovému zařazení vymyká. Pokud je pravda, že čím pravdivější příběh je, tím obtížněji se čte či poslouchá, mohla by být laureátem právě takové ceny, pokud by existovala. Alexijevičová se do takových disputací nepouští. Pokud má názor, zůstává skryt, pokud chce sama něco říci, pak nikoli ve svých knihách. Její metoda je prostá a přece unikátní. Formou rozhovorů zaznamenává vzpomínky, zkušenosti, osudy nebo postřehy lidí vztahující se k jejímu tématu. Za tím účelem je schopná vyzpovídat tisíce lidí a mravenčí prací sestavit dílo, které se čte opravdu špatně. Pomalu, bolestně a těžce.

Ta témata jsou různá. Vzpomínky žen na 2. sv. válku (Válka nemá ženskou tvář), vnímání válečného dětství (Poslední svědkové), percepci války v Afghánistánu (Zinkoví chlapci), rozpad společenské identity v postsovětském prostoru vedoucí k vlně sebevražd v 90. letech (Začarováni smrtí), osudy lidí postižených černobylskou jadernou havárií (Modlitba za Černobyl). Zatím posledním titulem a díky Nobelově ceně u nás také nejznámějším je Doba z druhé ruky: konec rudého člověka.

Ať vědomě či nevědomě svým dílem nabourává zažitý nebo jen prosazovaný diskurs ospravedlňující vše, čím si Rusko a země bývalého Sovětského svazu v uplynulém století prošly.

Alexijevičová k tomu má jisté vlastní předpoklady. Patří k poválečné generaci, narodila se ve Stanislavovu na západní Ukrajině (od roku 1962 Ivano-Frankivsk), v městě, které bylo od 14. století v Polsku, v 19. století v Rakousku-Uhersku a v roce 1939 na základě paktu Molotov-Ribbentrop se ocitlo v SSSR. Patří přesně do té oblasti, kterou historik Timothy Snyder nazývá krvavé země. Začalo to sovětskými deportacemi, pokračovalo nacistickou okupací s vyhlazením Židů a skončilo opětovným příchodem Sovětů a novými deportacemi. Výsledkem bylo, že z místních obyvatel válku přežil málokdo, oblast musela být dosídlena lidmi z různých končin SSSR a mohl konečně vzniknout reálný prototyp sovětského města a člověka.

Alexijevičová sama to neřeší, usadila se v Minsku platícího za jedno z nejvíce válkou zničených měst. „Vekou“ historii přenechává historikům, stejně jako její hrdinové. Přesto jako by tito lidé a jejich osudy „velkou“ historii, mnohokrát sepsané a přepisované dějiny, stále konfrontovali a vnášeli do ní něco, s čím historici pracovat neumějí. Lidskou bolest, nekonečné a nesmyslné utrpení, život jako souhrn ztrát, přebytečné kolečko v tajemném stroji, samu příčinu bolesti.

Její rozdrobené útržky životů někdy připomínají život jiný, autobiografii Jefrosinije Kersnovské Jaká je cena člověka? Tyto vzpomínky politické vězeňkyně na každé straně dokazují, že v sovětském zřízení ta cena byla nula, ale nezměrná síla a vůle přesto občas mohly slavit malá nevýznamná vítězství.

Název knihy logicky podsouvá otázku, jaký vlastně je „rudý“ člověk, ono homo sovieticus, jak o něm autorka také hovoří. Jak ho charakterizovat, co je pro něj typické? Nedůvěra, strach jednoho člověka před druhým? Krutost, bezcitnost k utrpení vlastnímu i cizích? Hrdost na svou zemi a víra v ideu jejího zřízení? Nebo víra v tzv. milosrdnou lež, aby můj život měl nějaký smysl?

Ze střípků a mozaiky jednotlivých osudů a odposlechnutých útržků skládá Alexijevičová poměrně plastický obraz historie, historie poznamenané jakousi kolektivní anamnézou postihující jak vlastní hrdiny, tak jejich vlastní vzpomínky. Zdá se, že bolševické revoluci se naprosto podařilo přervat pouto historické paměti, kolektivního vědomí návazností jednotlivých generací. V knize není nikdo, kdo by o vlastním rodu či rodině byl schopen cokoli říct před tímto datem. Zároveň z ní do popředí vystupuje pro Rusko podobný revoluční šok, kterým byl tentokrát rozpad Sovětského svazu a nastolení tržní ekonomiky v 90. letech. Jev u nás nejen nesledovaný (sami jsme byli zcela pohlceni vlastními 90. lety), ale zhusta také podceňovaný. Pro „sovětského“ člověka přechod do postsovětské doby byl podobně revoluční změnou, jako pro ruské rolníky příchod bolševiků. S tou výhradou, že tato změna se již obešla bez nové kolektivní lobotomie a lidé živě popisují reálný socialismus, jeho nedostatky i nostalgické vzpomínky na vlastní ideály.

Kromě historického vědomí jsou Alexijevičové knihy i důležitou sondou do lidské psychiky, do vnímání a ukotvení sebe sama. Jak víra v ideu impéria, mocného státu, socialismu, komunismu formovala a usnadňovala orientaci i vlastní místo ve světě. A to i poté, co tento svět přestal existovat. Zatímco tržní liberalismus je z principu nespravedlivý, homo sovieticus dokáže nalézt spravedlnost a smysl v situaci, kdy polovina národa je zavřená a druhá polovina jsou bachaři. Systém je totiž nevyzpytatelný, a kdo byl včera vyšetřovatelem chodícím na rehabilitace pravé ruky z nekonečných poprav střelou do týlu, může sám zítra mít hlavu v kýblu vlastních výkalů.

Despotický režim si po celé své trvání dokázal zachovat vysoký mobilizační potenciál a nemálo zbývajících zdrojů věnoval na úspěšnou sebeprezentaci doma i v zahraničí. Úspěšný obraz v zahraničí byl o to zvláštnější, o kolik méně jeho přijímání a akceptace mohla byt vynucována represivním aparátem.

Alexijevičová lépe než Solženicyn nebo kdokoli jiný ukazuje, že celá země je jedno kolektivní nezpracované trauma. Sám stát byl velkou lží a největším lhářem v lidských dějinách, nemohlo by to ale fungovat bez mýtů a legend. Lidé přirozeně chtějí dát smysl svému utrpení a smrti, věřit, že to vše nebylo nadarmo a mělo nějaký význam. Toho jim sovětská moc dopřávala vrchovatě. Pro legitimizaci sovětského režimu byla požehnáním 2. sv. válka, která dosud hraje ústřední roli v mýtu sovětského člověka. Byla přejmenována na Velkou vlasteneckou válku a vítězství v ní ospravedlnilo systém jako takový i se všemi jeho zločiny a barbarskými výstřelky. V sovětském podání válka nejsou špinavé potoky krve vlastních i nepřátel, ale pečlivě připravené příběhy nikdy se nevzdávajících hrdinů padnuvších za vlast. Válka je líčena jako záležitost lidské ctnosti a statečnosti, jakési nejvyšší možnosti lidské seberealizace. Pochopitelně tak lze snadněji ospravedlňovat i konflikty přítomné nebo budoucí.

Že tyto mýty a legendy s rozpadem SSSR nezanikly, souvisí právě s ochotou přehodnotit vlastní život, na čem jsem se podílel a na co připravoval. Připustit a smířit se s vlastní omylností, nedokonalostí, zbabělostí nebo prospěchářstvím. Protože otevřít a vyrovnat se s traumatem bolí, volí se jednodušší řešení. Opět se velebí historie otroctví, galejnictví a nucené dětské práce, pro zločiny se hledá jakýsi „vyšší“ smysl a zájem. Zdá se, že pro mnoho Rusů jedinou možností, jak žít, je přijmout milosrdnou lež, která jim umožňuje zachovat si hrdost a dává životům jejich předků smysl. Faktem je, že nyní se Rusům alespoň po materiální stránce vede bezkonkurenčně nejlépe ve svých dějinách. Ale jak žít bez velké ideje, to neumí ani nevědí.

Ruští vůdci pochopili, že vsadit na základní lidské pudy a slabosti v traumatizované společnosti je zaručená cesta úspěchu. Že mají v Česku zdatné napodobovatele, o našich vlastních traumatech nevypovídá nic hezkého.

Babylon 2/XXV, 20. června 2016