Osoby pohlaví ženského jsou obecně statečnější, houževnatější, rozumnější, něžnější… Zpravidla za to ale nemohou. Dostaly to do vínku od matky přírody − matka matkám, které musí mít péči o narozené děti, kdežto chlap se svou maskulinní omezeností a hloupostí se musí k výše uvedenému dobírat v potu tváře sám.

Věra je v tomhle ohledu chlap. Narozená po válce ve střední Evropě, původem z Kafkovy Prahy − může od začátku i za díry v ementálu. Od mala se musela vyrovnávat se světem, ve kterém se zrodila uprostřed asi nejblbějšího století lidských dějin, které ovládl homo demens vytržený z jakýchkoli lidských souřadnic.

V době, kdy Kafka promoval a nastoupil do pojišťovny na Václaváku, Věřin děda Salomon Hugo Lieben založil v Praze Židovské museum, protože právě probíhala asanace Josefova – barbarství bez míry a hranic a křupani, kteří se chopili po listopadu Prahy, v tom ničení díla našich předků pokračují v Praze dál.

Prarodiče Věry byli ortodoxní Židé, proti kterým mladí – Věřiny rodiče – rebelovali. Odvrhli jejich svět a dali se ke komunistům, tedy ještě před válkou, k čemuž přispěla Velká hospodářská krize a touha po sociální spravedlnosti. Aspoň tak si to Věra vysvětlovala, protože minulost byla doma tabu – i ta za války, i ta po válce, kterou rodiče přežili v Anglii, kam se jim – nezávisle na sobě – podařilo uprchnout před nacisty, a kde se taky poznali.

Anglie ne-Anglie po válce se snažili komunistické ideály převést do praxe, což dopadlo tak, že Věřin otec byl v roce 1950 coby krajský tajemník KSČ v Plzni zatčen, a později v Kafkovském Procesu − také jako Žid, kterým nechtěl být − odsouzen na patnáct let.

Dospívání

A teď, co s tím. Z dnešního pohledu to vypadá jednoduše. Pro ty, kteří byli u toho − a nejen ti levicoví, natož ti dospívající − to byl ale těžko řešitelný rébus. Pro Věru o to těžší, že Věřiny rodiče sice věřili zhoubné ideologii, ale v osobní rovině, co se týká charakteru a tak, byli bezvadní. Ještě v roce 1968 byla Věra podle svých vlastních slov zastydlá, že se u přátel oháněla tátovou rehabilitací, aniž by jí došlo, že se týkala jenom komunistů.

Srpen 1968 ji zastihl na ČVUT. Chtěla studovat nějaký humanitní obor, ale z politických důvodů se dostala jen na strojárnu, což mělo tu výhodu, že tam nehráli prim svazáci, kteří chtěli vylepšovat lidi − šlo o stroje. Seznámila se tam se svým mužem Pavlem Roubalem, a také se studentským aktivistou Jiřím Müllerem, s kterými se ihned zapojili do protestů − sundávali uliční cedule, aby se okupanti nemohli ve městě orientovat, vyvěšovali protiokupační plakáty, roznášeli letáky.

Stejně jako Rusák svou agresí spojil Ukrajinu, srpnovou invazí vznikl podle Věry jednoznačný nepřítel, který dal všechny dohromady. No netrvalo to dlouho. Přišel rok sedmdesát jedna a bolševici, trůnící na ruských tancích, Jiřího Müllera zavřeli. Dostal těžko uvěřitelných šest let za podvracení republiky kvůli výrobě a distribuci letáků, na kterých bylo, že volit není povinnost, ale právo. Psychopatický trest psychopatického režimu, kde měl občan tu drzost, že si dovolil citovat komunistickou ústavu. To by si nevymyslel ani autor Procesu.

„V té době jsme byli s Pavlem šťastná rodinka, měli jsme jedno dítě za druhým a přitom jsme věděli, že Jirka Müller někde sedí,“ vzpomíná Věra na mrtvolnou dobu nástupu normalizace, kdy se ve společnosti nepohnul ani lísteček. „Celá ta 70. léta to bylo takový, že jsme jakoby furt čekali, co bychom mohli udělat,“ vzpomíná Věra.

Charta 77

Z té hrůzy, že se nic neděje, Roubalovi vysvobodila Charta 77. Když pár dní po jejím zveřejnění v lednu 1977 narazili v Rudém právu na vnitrácký pamflet Ztroskotanci a samozvanci, bylo to jako mana nebeská. Roubalovi okamžitě začali pátrat, jak se ke ztroskotancům a samozvancům přidat. Poštěstilo se jim to 1. února 1977.

Když Jiří Müller, který se mezitím vrátil z kriminálu, přišel za Roubalovými s tím, zda by se neujali vázání knih pro jeho samizdatovou edici, radostí poskočili. Pavel okamžitě nastudoval knihvazačský příručky a na půdě zřídil dílničku. „Večer jsme naházeli dětičky do postele a šli jsme na půdu vázat. To bylo krásný,“ vzpomíná Věra na dobu humanismu, kdy knihy byly nad kriminál.

Ten se ohlásil záhy. Věra byla u táty na chalupě, Pavel byl v Praze doma sám, když ve čtyři ráno přišla domovní prohlídka. Fízlové šli rovnou na tu půdu, protože člověk, co jim knihy ke svázání donášel, byl donašeč – profesionál placený StB, který byl na ně nasazen.

Pavel schovával většinu knih na střeše pod tašky, a to nenašli. Našli ale devětadvacet svázaných Dotazníků Jiřího Gruši. V té době byl v Praze Brežněv, StB preventivně pozavírala asi osmdesát disidentů, které po osmačtyřicítce pustili, zatímco Pavla Roubala a Jiřího Grušu si nechali. Grušu za to, že tu knihu napsal, a Roubala, že ji svázal. Spravedlivě, fifty-fifty, jak se na bolševika sluší a patří.

Každý večer, když uložila děti − klukům bylo šest, čtyři a dva roky − Věra muži do Ruzyně psala dopisy, že sousedka má malá housata a podobné zprávy, které dokládaly, že svět na komunisty a jejich svět zvysoka sere. Housata každopádně.

Jelikož případ v zahraničí vyvolal velkou pozornost, byli oba humanističtí knihomolové po třech měsících propuštěni. Roubalovi se pak kvůli dětem, které byly pořád nemocné, rozhodli odejít na venkov, i když najít tam práci pro kriminálníka-knihvazače byl obzvlášť problém. Nakonec Pavel našel místo údržbáře v kartáčovnách.

Zatímco muž kartáčoval, Věra si usmyslela, že by ke třem klukům ráda ještě holčičku, což nešlo odmítnout, a na svět přišla Marta. Na otázku, jak věděla, že to bude holka, Věra odpověděla: „No já bych nedala pokoj, dokud by nebyla.“ Pánbů tě má rád, co si usmyslíš, to se splní – komentoval to její muž. „Dyť to bylo až na počtvrtý!“ odsekla Věra.

Akumulačky

Bydleli v Častrově u Pelhřimova. Začátkem roku 1981 byla Věra ve čtvrtém měsíci v porodnici „na udržování“ – to nevím, co je −, když tam přijeli manžel s tátou, že Mirka Šinoglová dostala rok natvrdo za rozepisování Seiferta a podobných pro vševládnoucí demenci rozvratných knih. Před nástupem trestu otěhotněla, žádala o odklad, gynekolog − dobové prase jí potvrzení, že je těhotná, odmítl dát a ona se potřebuje na pár týdnů někde schovat, než bude těhotenství zcela jasný… − kouleli na Věru významně očima. Samozřejmě, řekla.

Když se vrátila z nemocnice, Mirka už byla doma: jedna celostátně hledaná, jeden, co se vrátil z vazby, dva chartisti, dvě těhotný, tři děti a dvě na cestě − mohlo existovat větší hnízdo kontrarevoluce?!

„Cos řekla dětem, že tam je nová teta?“ ptal jsem se Věry. „Že máme návštěvu, ale že se o ní nesmí mluvit, že to je naše tajemství.“

Po nějaké době přijel Mirku navštívit její manžel, Honza − za tmy, po sněhu, na motorce, v přestrojení. V prostředním pokoji měli Roubalovi velké akumalačky, který nepoužívali – topili jen dřívím v kamnech. Honza ty akumalačky vybral, ty cihly a skelnou vatu, a odjel.

A pak jednou, děti byly nemocný, Věra ráno vytírala podlahu, koukne z okna a před domem auto, z kterého s Pavlem vylézají tři chlapíci v civilu. Tak to bylo jasný. Věra okamžitě běžela k Mirce do pokoje − jsou tu fízlové! A ona tak, jak byla, v kalhotkách a nátělníku, skočila do vykuchaných akumulaček, a jak Věra tu horní desku za ní zacvakla, ozvalo se zvonění. Domovní prohlídka! Věra na to, kde máte povolení. Ukázali jí ten papír a ona − tak se zujte! Fízlové se zuli a začali prohledávat byt.

Z kuchyně postupovali přes obývák do dětského pokoje. Protřepali každou knížku, každou ponožku, každou hračku. Věra s nimi chodila a jakoby dětem hlásila, kde právě jsou, což bylo hlášení pro ukrytou Mirku. V obýváku si jeden z těch estébáků na akumulačky sedl, Věra si hned přičapla k němu, aby vytvářela zvukový obal, fízl na kamna zaťuká a povídá – vy tady netopíte? „Topíme v kamnech dřívím, šetříme elektriku,“ odvětila Věra. Pak z tý situace dostala strašný průjem, a jak na záchodě dřepěla, poprvé v životě se v duchu modlila – panebože, dej, ať ji nenajdou!

Všechno prolezli. Vzali krabici se samizdaty, která byla pod střechou, prohledali celou půdu, našli tam dva psací stroje, ty taky vzali. Šli do sklepa, pak do kůlny. Trvalo to šest a půl hodiny. Na místě ještě sepsali protokol, věci, co tam zabavili, cvakly dveře a byli pryč.

Roubalovi běželi k akumulačkám, sundali víko a Mirku, která byla úplně zmrzlá a ztuhlá a nemohla se postavit, vytáhli ven a pomohli jí na záchod, kde nebyla celou noc a pak ještě těch šest a půl hodiny, a k tomu byla těhotná. Oblékla se, dřepli si na gauč ke kamnům v kuchyni, sedí vedle sebe, a Věra říká, představ si, jak jsme seděli s tím policajtem na těch akumulačkách, že bys to nevydržela, počůrala ses, a teď by z pod nich tekl ten čůrek! Celý ten okolní kreténsko-fízloidní svět praskl jako pouťový balonek a všichni tři se začali šíleně smát. Jenom za tohle je Cena FD.

Uprchlíci

Po listopadu dělala Věra nějakou dobu na vnitru, odbor pro uprchlíky, což bylo pro ni podle ní štěstí, že mohla dělat práci, která jí byla blízká, která ji bavila a baví. Z poradny pro uprchlíky přešla po patnácti letech do Berkatu a do InBáze, kde založila spolek terapeutů TEP, kteří si berou uprchlíky nebo migranty a vedle své práce s nimi dělají terapii zadarmo v jazycích, které umí. Hodně silný zážitek pro ni byl, když jako terapeutka dělala pro Člověka v tísni skupiny lidsko-právních aktivistů v Turecku a na Kypru, v ruštině. Dvacet let pracovala s Helenou Klímovou s lidmi z projektu Rodiny po holocaustu. Věra, která si sama kdysi udělala psychoterapeutický a supervizní výcvik, pracuje v současnosti v Rafael institutu.

„No a myslím si, že v tom jsem se vlastně našla. Uprchlíci a psychoterapie, to jsou takové oblasti, kde se cítím dobře,“ říká Věra. Stará se o pomoc uprchlíkům z napadené Ukrajiny, kam se hlásí jako dobrovolnice na mise.

Věra pracovala léta s lidmi z muslimské kultury. Na otázku, zda v antiuprchlické hysterii, která gradovala v roce 2015, všemožně ji popichovalo Rusko a jako nosné téma ji s přispěním Kremlu převzaly − vedle extremistů − i všechny evropské populistické strany, cítila nějakou podobnost s antisemitskými kampaněmi konce 19. a první půle 20. století, Věra odpověděla:

„V tom roce 2015 jsem tu podobnost cítila úplně děsivě a nebylo mi z toho dobře − takhle nějak to muselo v Německu vypadat ty roky před válkou. Najde se ten nepřítel nebo se nějaký udělá, a pak se dehumanizuje – už to není konkrétní člověk, ale nějaké imaginární nebezpečí. Žid to cítí, ví to – je to prostě zkušenost, kterou máme v sobě.“

„Vytvořit nepřítele, zmanipulovat společnost a pak ji ovládnout je ale pouze jedna stránka věci,“ povídá Věra. „Ta druhá je postupná ztráta hodnot, která tu společnost zasáhne. To je to, proč si myslím, že je hrozně důležitý mluvit o 50. letech, stejně jako o normalizaci, kde nám byly ty hodnoty ukrádány. V situaci, kde člověk nemohl otevřeně mluvit, protože se bál souseda, tak ty klasický hodnoty lidský, jako jsou solidarita, humanita, pravdomluvnost… šly do háje. A právě proto je tak strašně důležitý o těch věcech veřejně mluvit, otevřeně, upřímně – o dobrých i špatných, aby se ty hodnoty mohly udržet. Mechanismus toho zastrašování je tak známý a furt se opakuje. To je hrozný.“

Židé

Na otázku, zda se cítí být Židovka, Věra odpověděla: „Ano, jsem Židovka, teď už to i říkám nahlas. S vírou to mám ale složitý. Já prožívám všechno přes lidi. Když je člověk dobrý − evangelík, katolík, muslim nebo kdokoli jiný, tak víra, původ atd. nehrají pro mě sebemenší roli. Je ale pravda, že židovství je mi čím dál víc bližší.“

Jak pak by ne, když si po smrti svého prvního muže vzala Žida, koho jiného, s kterým se potkala na demonstraci proti rasismu, kde jinde. Jakéhosi Františka Kostlána, nezávislého publicistu, člena řady občanských iniciativ, které se zabývají lidskými právy, národnostními menšinami, diskriminací a násilím z nenávisti, migranty, Romy nebo životem dětí v dětských domovech, čím jiným, s kterým jsme se po listopadu na chvíli sešli v Rudé krávě, než jsme zjistili, že to fakt nejde, Cibulka, že je − v dobrém i blbém − magor.

Věra s Františkem měli svatbu na Císařské louce, kde jinde. Oddával je rabín, kdo jiný, na břehu Smetanovy Vltavy, koho jiného, přičemž tam byli jejich přátelé: muslimové, Židé, křesťané, nevěřící − všichni tam spolu zpívali a tancovali.

Zazvonil zvonec a pohádky je konec. Konec? Mně osobně se líbí, jak se Věra s Františkem spolu úžasně hádají. Jako kdyby byli Židé.

Vítám Věru s Františkem v českém židovsko-křesťansko-antickém království s mnohými orientálními (arabsko-persko-egyptskými) kořeny, které bylo doma ve svaté říši římské stejně jako dnes v Evropské unii.

prosloveno 10. ledna 2026 při předávání Ceny Ferdinanda Dobrotivého v Klubu Radost v Břevnově