Brambora byla pomeranč mého dětství se jmenovala výborná próza známého humoristického spisovatele Bohuslava Vaňka-Úvalského (ročník 1970), která vyšla před dvaceti lety v brněnském nakladatelství Petrov. Jejím hlavním hrdinou byl Piolin Stříbrný, chlapec, který měl dvě hlavy. Pravda, ta druhá hlavička byla nevyvinutá, sídlila na Piolinově levém rameni a neměla ústa, ale právě z její perspektivy byl příběh o partě kamarádů ze základní školy v Záběhlicích v sedmdesátých letech minulého století vyprávěn. Narativ vlastně končil v blízké budoucnosti, v níž se Piolin stal prezidentem Evropské federace, ovšem drtivá většina románu se týkala popisu eskapád dětských hrdinů, do nichž Vaněk-Úvalský vložil mnoho autobiografických prvků včetně lokace. Nyní ji vydal znovu ve svém Krásném nakladatelství. Nejedná se však o pouhé druhé vydání stejné knihy. Zatímco původní Brambora měla jen 150 stran, nová edice nabobtnala na 270. Dle vyjádření autora a  současného nakladatele v jedné osobě ji tehdy prostě nedopsal, lépe řečeno měl v úmyslu pokračovat v jejím psaní, ale deadline Petrova a tiskárny už mu to neumožnil. Po letech se k rukopisu vrátil a netlačen termínem odevzdání dopsal knihu tak, jak to měl původně v úmyslu a výsledek teď předkládá veřejnosti. A jaký tedy je?

Zatímco původní vydání, co se týká popisu skopičin záběhlické party, končilo rokem 1980, nyní je autor natáhl až do roku 1984, navíc ve stručnosti přidal i reflexi devadesátých let lehce protaženou až do současnosti. Pokud někdo čte knihu poprvé, nepojme žádné podezření, že by se jednalo o dvě části, které od napsání dělí mnoho let. Ale ani ten, kdo byl s knihou již dávno obeznámen, nepostřehne při její četbě žádný šev či přechod, jednoduše z toho důvodu, že tam prostě žádný není. A přitom je kniha obohacena celkem o 12 kapitol, přičemž je pochopitelně rozšířen i její vtipný Velký slovník totáče (v původním vydání byl umístěn na krajích stran, nyní následuje za každou kapitolou) a k tomu je nově doplněna o bonus Typologie mládeže 1970-1989.

A tak se čtenář v nové Bramboře opět propadne časem do husákovského Československa, v němž se jeho obyvatelé snažili žít aspoň trochu slušně režimu navzdory, ale hlavně s nadhledem a humorem. Opět se potlouká po starých Záběhlicích s partou Piolinových kamarádů a spolužáků s tak podvratnými příjmeními jako Hácha či Masaryk (mimochodem v doslovu se autor vyjádřil, že chlapce Háchu opravdu znal a Masaryk se přezdívalo dalšímu jeho spolužákovi jménem Masařík). Zachycena je tu ve větší míře autorova láska k rockové hudbě v pasážích o zkouškách bigbítových skupin s tak ujetými názvy jako např. Hemr na stole, The (ano, opravdu jen The) anebo Chcíplý gatě band. Výborný je i popis tajné burzy gramofonových desek v lese nad Thomayerovou nemocnicí, kterou rozeženou příslušníci VB. Nechybí ani smutné prozření po roce 1989, že jeden z partnerů matky hlavního hrdiny byl agent StB, jenž na ni mimo jiné donášel i slova, která vyřkla v orgasmu v jeho náručí.

Mezi nejvtipnější části románu patří jistě kapitola Flaška o z pohledu opilých mládežníků velmi nepovedeném mejdanu, na němž se při této společenské hře svlékli pouze chlapci a nikoli jediná bytost ženského pohlaví na dýchánku přítomná, a dále kapitola Moje první porno. Ta je zasazena do roku 1982, kdy již někteří občané ČSSR byli vybaveni výdobytkem kapitalistů jménem videorekordér, na němž bylo možno přehrávat pornografické kazety nadabované zpravidla emotivně neutrálním hlasem Ondřeje Hejmy. Samotný závěr, v němž se z Piolina stane prezident „Svobodně spojených EUnárodů“, může čtenáři připomenout Houllebecqovo Podvolení, ale i realitu, v níž právě žijeme se všemi problémy, rozdělujícími společnost, či blízkou budoucnost, do níž se řítíme po hlavě. Každopádně s Bramborou ten pád bude bolet o něco méně a ještě se přitom zasmějete. A o to asi tak nějak jde.