Útok jedem novičok na doubleagenta Skripala a jeho dceru hýbe mezinárodní politikou, a dokonce i českou politickou scénou. Rozřešení otázky, kdo byl skutečně pachatelem, nechme zatím Sherlockům, Holmesům a Watsonům ze Scotland Yardu či jiných podobných institucí. Ovšem vzešlo-li současné ruské vedení z prostředí sovětských tajných služeb, jistě stojí za pozornost skutečnost, že útok chemickou látkou coby prostředek likvidace politických protivníků patřil k nástrojům, s nimiž Sovětský svaz operoval. Koncem padesátých let chtěl tímto způsobem zlikvidovat vůdčí postavy ukrajinské nacionalistické emigrace, což se mu minimálně ve dvou případech podařilo. Největším „úlovkem“ byl sám vůdce Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) Stepan Bandera.

Kyanidová pěst dělnické třídy

Na Stepana Banderu, žijícího v Mnichově pod falešným jménem Stefan Popiel, si 15. října 1959 počíhal sovětský agent Bohdan Stašynskyj. Jakmile Bandera při příchodu domů vstoupil do vestibulu, Stašynskyj vytáhl kyanidovou pistoli a vmetl své oběti do tváře několik krychlových centimetrů kyanidu (kyanovodíku). Účinek byl okamžitý: Bandera vdechl jed, zastavilo se mu srdce a skácel se mrtev k zemi. Vrah požil protijed a nerušeně odkvačil.

Odešel si nejprve pro Řád rudého praporu. (Ramón Mercader, jenž zavraždil Lva Trockého, byť nikoliv plynem, ale horolezeckým cepínem, dostal podobně Leninův řád.) Toto vyznamenání, jímž Stašynského osobně dekoroval tehdejší šéf KGB Alexandr Šelepin, obdržel samozřejmě tajně, Kreml si nemohl dovolit, aby se veřejně vědělo, kdo za úmrtím Bandery stál. Nicméně nedlouho poté se tajemství dostalo na světlo: Stašynskyj přeběhl na Západ a přiznal se nejen k Banderově vraždě, ale i k usmrcení jiné přední postavy ukrajinské emigrace, jednoho z hlavních teoretiků ukrajinského nacionalismu Lva Rebeta, k němuž došlo v říjnu 1957 (a jež vypadalo jako infarkt).

Třetím Stašynského cílem se měl stát Jaroslav Stecko, jenž byl krátce ukrajinským premiérem, a to za velmi zvláštních okolností. Když nacisté v červnu 1941 přepadli Sovětský svaz, působily v sestavě jejich vojsk i dva nevelké ukrajinské útvary, Němci vycvičené bataliony Nachtigall (Slavík) a Roland. Nachtigall se účastnil též obsazení Lvova. Západoukrajinská metropole v meziválečném období náležela k Polsku, ale v roce 1939 ji, stejně jako téměř celou současnou západní Ukrajinu, okupoval – díky paktu Stalina s Hitlerem – Sovětský svaz. Ve městě vypukl pogrom, podnícený též skutečností, že jednotky sovětského Lidového komisariátu vnitřních záležitostí (NKVD) krátce před ústupem povraždily několik tisíc osob ve lvovských věznicích. A byť to aktéry protižidovského násilí pochopitelně nijak neomlouvá, Židé čelili obvinění ze spolupráce se sovětskými orgány. Ostatně, tehdy byl docela rozšířený názor, že komunismus (bolševismus) znamená jednu z forem židovského spiknutí.

Dodnes se vedou spory, kdo a jak přesně pogrom, při němž zahynuly tisíce lidí, vyvolal, zda Němci, nebo spíše místní, ukrajinské, popřípadě polské obyvatelstvo. A jakkoli není angažmá samotného praporu Nachtigall, jemuž velel pozdější vrchní velitel Ukrajinské povstalecké armády (UPA) Roman Šuchevyč, jednoznačně prokázáno, doložena je docela aktivní, dokonce primární role ukrajinských milicí, organizovaných OUN (přičemž se zdaleka nejednalo o jediný podobný případ). Jako motivace se rovněž zmiňuje úsilí ukrajinských nacionalistů zalíbit se Němcům, a přimět je tak k podpoře vlastních plánů.

Záhy po dobytí Lvova zde totiž ukrajinští nacionalisté vyhlásili nezávislý ukrajinský stát. Němci, kteří ke zmíněným ukrajinským jednotkám přistupovali čistě účelově, s něčím takovým vůbec nepočítali, zareagovali však svižně a rázně. Nehodlali tolerovat ani nějaký loutkový ukrajinský státní útvar, poněvadž veškeré východoevropské obyvatelstvo považovali za podlidi, určené k vyhlazení. Vůdce ukrajinských nacionalistů Banderu i premiéra Stecka proto zatkli a když oba dva odmítli vyhlášení nezávislosti odvolat, poslali je do koncentračního tábora. Banderu ze Sachsenhausenu pustili až v roce 1944. Jeho dva bratři však zahynuli v Osvětimi.

Kam čert nemůže…

Stecko se ale obětí agenta KGB Stašynského už nestal. Kam čert nemůže, tam nastrčí ženskou, praví známé rčení. Těžko říci, jestli to byl zrovna čert, možná šlo spíše o anděla, kdo Stašynskému nastrčil do cesty občanku Německé demokratické republiky, kadeřnici Inge Pohlovou, kterou si Stašynskyj posléze vzal za manželku. Když se dozvěděla, čím se živí, začala ho prý přemlouvat k útěku. Jinak řečeno, patrně svého chotě postavila před poměrně nepříjemné dilema: „Buď já, nebo kyanid!“ Manželům Stašynským se nakonec podařilo uniknout do Západního Berlína 12. srpna 1961, čili den před tím, než začala vyrůstat Berlínská zeď.

CIA však zprvu Stašynskému nevěřila a považovala jeho přeběhnutí za sovětskou zpravodajskou hru. Nakonec ale svůj přístup změnila, a to i díky výsledkům německého vyšetřování, podle nějž Stašynskyj dvě provedené vraždy věrohodně popsal. Soud vůči němu projevil shovívavost, za hlavního viníka označil Sovětský svaz a šéfa jeho tajné služby Šelepina, a Stašynskyj tak dostal jen osm let. V roce 1966 ho však z vězení pustili a on se svou ženou zmizel – Američané jim zajistili novou identitu, a další osudy páru jsou tedy neznámé.

Díky Stašynského svědectví každopádně vyplavalo na povrch, že – dle oficiální propagandy – ta nejmírumilovnější země na světě, Sovětský svaz, vraždí politické odpůrce i na území cizích států. A pomocí otravného plynu. Nešlo přitom o nějaké sice drsné, leč vlastně oprávněné vyřizování účtů s nacisty a jejich pomahači. Nikoliv, Moskva se prostě obávala ukrajinského nacionalismu a hodlala učinit vše, aby mu zakroutila krkem.

Stašynského život každopádně opsal podivný kruh. Narodil se v roce 1931 a jeho rodina posléze podporovala Organizaci ukrajinských nacionalistů (OUN) a Ukrajinskou povstaleckou armádu (UPA); Stašynského tři sestry působily v jejich strukturách. Studenta Lvovského pedagogického institutu Stašynského však načapali ve vlaku bez jízdenky, zatkli ho a následně byl přinucen ke spolupráci s tajnou policií, mj. i výhružkou, že celá rodina jinak skončí na Sibiři. (Tajná policie si ho pravděpodobně už předem vyhlédla.) Právě přes své sestry pronikl do nacionalistického podzemí a donášel. Asi projevil zvláštní talent, neboť roku 1953 se stěhuje do Kyjeva ke špionážnímu výcviku. Ten byl, bohužel, úspěšný, o čemž svědčí vraždy Rebeta a Bandery. Nakonec se ale Stašynskyj dokázal vzepřít svému osudu, obrátit jeho směr, přeběhnout na druhou stranu.

Padouch, nebo hrdina?

Je to všechno pořádně zamotané, že? Kdo je tady vlastně padouch a kdo hrdina? Spolupráce ukrajinských nacionalistů s nacisty napovídá, že „terče“ Stašynského útoků nelze považovat za nějaká neviňátka, naopak. Jde o osoby v pravém slova smyslu kontroverzní, tedy vyvolávající spory, a to z velmi vážných důvodů. Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN), založená roku 1929, byla formována po vzoru italských fašistů. Kladla si za cíl vytvoření ukrajinského státu stůj co stůj, jakýmikoliv prostředky, které měl ospravedlnit „posvátný“ účel dosažení ukrajinské samostatnosti. Včetně (pozdějšího) etnického čištění polského obyvatelstva na Volyni i v jiných částech dnešní západní Ukrajiny, což dodnes tvoří neuralgický bod polsko-ukrajinských vztahů.

Ukrajinská povstalecká armáda (UPA), ozbrojené křídlo OUN, se zformovala až někdy na přelomu let 1942/1943. Vedla dosti šílený a krvavý boj proti všem. Proti Němcům, kteří Ukrajinu okupovali (s nimiž však občas i spolupracovala), proti sovětským partyzánům a později proti Rudé armádě, když se fronta posunula opět směrem na západ. Dále proti Polákům, reprezentovaným hlavně Zemskou armádou, která, mimochodem, nepředstavovala jen protinacistický, ale rovněž protisovětský odboj. UPA vedla válku též proti civilnímu obyvatelstvu, polskému, židovskému a vlastně i ukrajinskému, pokud ji odmítlo jednoznačně podporovat.

Na druhou stranu, nutno zde připomenout všeobecně divoký, zvlčilý ráz doby a daného prostoru, tedy území, jež Tymothy Snyder zahrnul do svých „krvavých zemí“. Přičemž primárními nositelkami vyhlazovacích praktik tu byly obě velké totalitní diktatury dvacátého století, sovětský komunismus a německý nacismus. Což samozřejmě nikterak neomlouvá vyvražďování polských vesnic ukrajinskými bojůvkami, leč přece jen tvoří jistý řekněme polehčující či trochu vysvětlující kontext. Patří do něj i hladomor, který nechal Stalin na Ukrajině ve třicátých letech uměle vyvolat a jemuž podlehlo několik milionů lidí. OUN sice před válkou působila hlavně v Polsku, včetně provozování teroristických akcí, avšak informace o hladomoru se pochopitelně dostávaly i do těch oblastí dnešní (západní) Ukrajiny, které v meziválečném období patřily k polskému, rumunskému nebo československému státu. Podobné zkušenosti bohužel snadno vedou ke stanovisku: „Když se naši nepřátelé neštítí ničeho, ani my se nemůžeme ničeho štítit.“ Z pohodlí domácího gauče lze uvedenou premisu samozřejmě snadno odsoudit jako zcela amorální, ovšem člověk, jemuž například komunisté polovinu rodiny usmrtili během kolektivizace a druhou polovinu vyvezli na Sibiř, o morálce nemudruje doma na kanapi.

Záměrem tohoto textu však není přinést celkové hodnocení OUN a UPA. Když už ale aktuálně připomíná „prachem zaváté“ sovětské politické vraždy s pomocí kyanidu, nemůže dobový historický a morální kontext pominout. Tak jako tak z něj plynou ostré rozpory dvacátého století, skoro neřešitelné obtíže spojené s jednoznačným morálním hodnocením některých jeho dějinných aktérů.

Ostatně, popularita Stepana Bandery a UPA, rozšířená zejména v současné západní Ukrajině, nevyvěrá z chuti po etnickém čištění země od Poláků, Židů, Rusů či jiných národností, neboť celá tradice těchto jednotek je opravdu velmi komplikovaná. Ukrajinci dnes vyzdvihují zejména jejich boj proti sovětské (ruské) moci a bojovníky UPA, z nichž někteří dokázali na území sovětské Ukrajiny klást ozbrojený odpor hluboko do padesátých let, si idealizují a romantizují. Není se zas tak čemu divit, jde o jednu z nejsilnějších tradic boje za ukrajinskou samostatnost, přičemž k jejímu oživení od devadesátých let minulého století notně přispívaly i hmotná bída a frustrace, které se nejen na západní Ukrajině od rozpadu Sovětského svazu rozhostily. A v poslední době pak vnímání „banderovců“ coby národních hrdinů nesporně napomáhá ruská agrese.