Buddhismus pro západního člověka

Řekne-li se buddhismus, člověku v našich zeměpisných šířkách na mysli vytane nejspíš nesnadno přístupný exotický východní duchovní směr, k němuž patří víra v obskurnosti typu karmického zákona, převtělování, minulých životy apod. V obecném povědomí figurují i termíny samsára a nirvána, přičemž se jen zhruba tuší, co znamenají. Do jisté míry je to pochopitelné. I ten, kdo není duchovní antitalent a považuje za samozřejmé udělat si trochu jasno v tom, co je buddhismus, bude mít problém, sáhne-li po původních promluvách zakladatele buddhismu Siddhárthy Gautamy (asi 563–484 před Kristem), řečeného Buddha neboli „probuzený“. Tyto promluvy byly po několik století předávány ústně a kolem roku 80 před Kristem zaznamenány v tzv. Pálijském kánonu. Buddha považoval za nutné svá kázání přizpůsobovat publiku tvořenému tu potulnými askety, tu analfabetickými vesničany. Všichni Buddhovi posluchači brali jako samozřejmost hinduistickému prostředí vlastní víru v koloběh životů. Dále, většina indických duchovních směrů byla v Buddhově době naladěna značně asketicky. Buddha sice prohlašoval, že tvrdá askese je k ničemu a že je třeba volit střední cestu mezi oddávání se smyslovým požitkům a tvrdou askesí, nicméně i tak se nám jím doporučovaná cesta jeví výrazně asketicky. Kdo chce dosáhnout v buddhismu vytyčených cílů, říká Buddha, nechť se vzdá všeho majetku a odebere se toliko s hábitem a miskou na jídlo do kláštera. Jeho život se bude skládat z každodenní mnohahodinové meditační praxe, jednoho jídla denně, celibátu. Mnich se má vyhýbat např. i hudbě, která jako vše příjemné vytváří nežádoucí pouto.

Buddha také často popisuje cíl buddhistické snahy jako ukončení koloběhu přerozování, kvůli čemuž byl buddhismus interpretován jako nihilistický (Nietzsche) či pesimistický, jako něco usilující o zánik života. Ještě Egon Bondy s buddhismem spojoval tázání, je-li lepší bytí nebo nebytí. To má svou oporu v textu. Např. v sútře Dvojí zvažování Buddha sumarisuje svou duchovní cestu takto: „Ukončeno je zrození, završeno asketství, dokonáno dílo, ničím není tento svět.“ V sútře Přirovnání o hadu ale čteme: „…z toho mě obviňují… neprávem: ‚Nihilista je asketa Gótamo, zvěstuje zničení živých bytostí, záhubu, zrušení.‘ Jen jedno, mnichové, zvěstuji stejně dnes jako dříve: utrpení a vymýcení tohoto utrpení.“ Nabízí se interpretace: mluví-li Buddha o „tomto světě“, má na mysli svět, jak jej běžně prožíváme a v němž hraje klíčovou roli utrpení. Tento způsob prožívání – nikoli život jako takový – chce Buddha vymýtit.

Je každopádně dobře, že jsou dnes k disposici soudobé buddhistické texty beroucí v úvahu perspektivu současného člověka. Patří mezi ně i knihy Radostná moudrost a Radost ze života Tibeťana Yongeye Mingyura vydané letos pražským nakladatelstvím DharmaGaia v překladu Alexandra Neumana. Estét nechť se nenechá odradit jejich poněkud křiklavou obálkou a povrchně marketingovými názvy. Obsah je kvalitní. Mimochodem: DharmaGaia funguje už od roku 1992, což je v našich podmínkách malý zázrak. Jestli se můžeme považovat za společnost, z níž duchovnost ještě úplně nevymizela, je to z velké části díky vytrvalé práci lidí tohoto druhu.

Nutno říct, že zmíněné knihy oproti sútrám Pálijského kánonu mění perspektivu výrazně. Mluví se v nich třeba výslovně o radosti (včetně radosti z vlastního těla), což v původním buddhismu nenajdeme ani náhodou. Někomu by se to mohlo jevit jako ukoptěný kompromis s rozmazleným západním publikem, pro něž je jakákoli askese nepřijatelná, ale lze to vidět i jinak. Je to prostě jen jiná perspektiva, která není v rozporu s původní naukou. Tato nauka je co do své podstaty nespekulativní, věcná; není to žádná esoterika. Je to analýza toho, proč se žití vyznačuje v masivní míře tzv. dukkhou, a jak se této dukkhy zbavit. Dukkha se překládá – nepřesně – jako utrpení. Je třeba si vyjasnit, o jakém typu utrpení je tu řeč. Ne o tom, které podstupujeme, abychom dosáhli nějakého cíle. Kdo chce ovládnout hudební nástroj, hraje otravné stupnice a etudy, podstupuje jisté utrpení. Existují tzv. tvůrčí muka. Cílů lze dosahovat jen bojem s protivenstvími, tento typ utrpení je nutný, ba žádoucí. Nejde o to odstranit všechen diskomfort, taková snaha by byla znakem slabosti. To známe od současné tzv. progresivní levice, vyznačující se ublíženým slabošstvím. Nejde ani o pokleslý utilitární kalkul v duchu: v životě je víc strasti než slasti, bylo by tedy lepší, aby život nebyl. To všechno jsou karikaturní přístupy k závažnému problému utrpení.

Dukkhou se rozumí psychické utrpení od mírného znepokojení, rozčarování, zklamání či frustrace přes trvalý stres, na nějž nejsme stavění, úzkost, obavy a všemožné strachy až po těžké psychické utrpení spjaté s tělesnými nemocemi (typicky oběhové či trávicí soustavy), případně sebevražedností. Jde o utrpení, které mě neposiluje, ale oslabuje. Zanalyzujeme-li poctivě svůj běžný den, přiznáme, že většinu času se naše prožitky pojí s mírným stupněm dukkhy. Zpravidla nedělám přesně to, co bych dělat chtěl. Musím se stýkat s lidmi, jimž bych se radši vyhnul. Naopak ten nebo ta, s kým bych byl rád, tu nejsou. Stálým zdrojem dukkhy je i tělesnost, tělesné neduhy, dysfunkčnosti, krátkodobé i trvalé. Přijde-li fyzická bolest, mysl se jí zcela vyplní a jakákoli cenná, duchovní, tvůrčí aktivita je znemožněna. Slovy Ladislava Klímy: černé prase ryje.

Pak jsou tu věci typu různých komplexů, pocitu nedostatečnosti, nenávisti k sobě samému, ke svým omezením, nedostatkům, k tomu, jak vypadám. Naše mysl má navíc tendenci se neustále obracet právě k těmto negativům. Podaří-li se mi pět věcí a jedna ne, mysl se jako na potvoru stáčí zásadně k té nepovedené. Nebolí-li mě v krku, neraduji se z toho, ale vůbec to nevnímám. Vnímat svůj krk začnu, až když mě rozbolí. Takto bohužel naše mysl funguje. Není skoro nic, s čím bych mohl být zcela spokojen, vždy je tu nějaké „ale“. Jsem-li chudý, trápí mě chudoba. Mám-li nějaké jmění, trápí mě strach, že mi je sežere inflace, že jsem udělal špatnou investici nebo že mě o ně někdo připraví. Jsem-li sám, trápím se samotou, žiju-li ve vztahu, lezou mi na nervy kompromisy a hádky, bez nichž se vztah neobejde. Čas od času přijde úder, po němž se lidé psychicky i fyzicky hroutí: rodič přijde o dítě, u doktora mi najdou nemoc, jež ze mě časem udělá mrzáka, opustí mě ten nebo ta, na niž jsem silně fixován, dojde k rozpadu rodiny se vším, co to obnáší, včetně mnohaletých, ba celoživotních hlubokých traumat. A konečně jsou tu strachy spjaté s nadosobní rovinou: aktuálně pandemie, klimatické změny, válka s Ruskem apod.

Dukkha má kořeny v naší animalitě, tj. v těch nejzákladnějších pudech (sebezáchova, pohlavnost a rozmnožení, asi i stádní pud – představa vyobcování nás děsí). Tyto pudy s příslušnými emocemi lze lokalizovat do nejstarší vývojové části mozku, tzv. plazího mozku, a do novější limbické oblasti. Mozek je tvořen ještě neokortexem, sídlem pojmového myšlení, teoretického poznávání, řeči. Neokortex je vývojově nejmladší, a tedy nejslabší, svrchní vrstva mozku. Primárně jsme animálními bytostmi. To je něco, co západní myšlení přehlédlo a ostudně dlouho ignorovalo. Řečtí filosofové objevili logos: pojmové myšlení, racionalitu, logiku. Teoretický člověk – filosof – zajásal. Aby ne, vždyť to je jeho živel, v pojmovém světě a v logice je doma, tam se cítí mocný. Myslitel má podvědomou tendenci vidět racionalitu v kde čem, v kosmu i v člověku. Na evropské půdě trvalo nějakých 2 300 let, než přišel Schopenhauer a tuto iluzi rozbil: racionalita je jen hladina, pod ní se rozkládá oceán iracionality. Je pozoruhodné, v jak velké míře se analýza našeho prožívání, jak ji předkládá Yongey Mingyur, shoduje s tou Schopenhauerovou z díla Svět jako vůle a představa z roku 1818.

Teoretické myšlení je záležitostí neokortexu. Filosof je člověk s vlohami právě v této oblasti mozku. Žije především teoretickým životem (řecky BIOS THEORÉTIKOS, optimální podoba života z pohledu takového Aristotela). Čas a energii věnuje skoro výlučně teoretickému bádání, animalita je u něj do značné míry potlačena. Odtud nejspíš její zásadní nedocenění. K tomu je třeba přičíst ještě novověkou západní posedlost technikou. Západní člověk si myslí, že mu štěstí zajistí věda, technický pokrok, technologie. Případně takové či makové uspořádání společnosti, proměna struktury vlastnictví výrobních prostředků, větší genderová vyváženost nebo jak se zrovna jmenuje nejnovější módní trend. Nic z toho nejde k podstatě věci, všechno je to střelba mimo cíl. Úzkosti, strachy a frustrace dominují dnes stejně jako za Buddhy. V dnešní době, po staletích budování prosperity a pohodlí, dokonce možná víc než kdy dřív. A budou dominovat, nepůjde-li se k jádru problému.

V čem toto jádro spočívá? Zmíněné utrpení, základní tónina běžného života, má kořen v perspektivě, z níž život vnímáme. Tato perspektiva stojí na nevědomé a hluboce zakořeněné představě, že je tu jednak mé ego (já), a jednak svět sestávající z věcí, které mému egu buď škodí, nebo prospívají. Tato představa je výtvorem naší animality. Kdy prožiju největší euforii? Možná tehdy, když se budu obávat, že mám nějakou nepěknou nemoc. Podstoupím vyšetření a půjdu domů. Několik dnů budu čekat na výsledky a třást se strachem, jak to dopadne, tj. budu prožívat těžkou podobu dukkhy. Posléze se dozvím, že nemoc nemám. Zaplaví mě silný pocit animálního štěstí. Opakem štěstí je úzkost, stres, stavy typu: je mi úzko, něco mě „svírá“, mám pocit, že mě ohrožuje něco, co je nad mé síly (nebo co je nad síly mého dítěte nebo někoho, na koho jsem fixován). Má to i tělesnou rovinu: pocení, rudnutí či blednutí, zrychlený tep, uvolňování příslušných hormonů do krve.

Běžné, z animality vycházející štěstí je bytostně dočasné, po krátké době vyprchává a dostavuje se jakási šeď, Schopenhauer by řekl: nuda. Ta trvá, dokud nepřijde opět nějaký vzruch spjatý s dukkhou. A tak pořád dokola. To je základní schéma běžného života, tzv. samsáry, doslova „kola“ či „koloběhu“. Mimochodem: na tomto principu funguje i komerční filmová, literární a jiná produkce. V divákovi vybudí nějaký animální afekt, např. strach, pomstychtivost, pohlavnost, dojetí. Ten je v průběhu díla jitřen a posléze ukojen. Divák nebo čtenář identifikující se či sympatizující s hrdinou tak prožije, byť náhražkově, ve zhuštěné podobě základní animální schéma života. Takto nepostupují jen vyloženě komerční tvůrci, ale v nemalé míře třeba i takový Tarantino (motiv pomsty) nebo Kundera (pohlavnost).

Opakem samsáry je nirvána neboli vyhasnutí. Vyhasnutí čeho? Výše popsaného přirozeného náhledu „já, respektive já a moji nejbližší, proti světu“. Dostáváme se k hlavnímu kouzlu buddhismu, jádru jeho nauky, jehož zformulování bylo, domnívám se, jedním z největších výkonů lidstva vůbec. Už předchozí analýza zdrojů utrpení, jak ji Buddha provedl, byla velkým výkonem. Hlavní vtip je ale ještě v něčem jiném. Totiž v tom, že celé ono nastavení „já proti světu“, základ samsáry a kořen utrpení, stojí na iluzi. Neboť: kde je ono ego, ať mé nebo mých blízkých, na něž jsem tak fixován a jež je zdrojem mých nekonečných strachů a obav? Odpověď: nikde, toto ego neexistuje. K čemu dojdeme, budeme-li člověka důsledně zkoumat? K tomu, že je klastrem, shlukem psychických a fyzických procesů. Tvoří jen relativní jednotu: Franta je jiný člověk než Pepa v tom smyslu, že vypadá fyzicky jinak, má jiné povahové vlastnosti, IQ apod. Nic z toho ale není neměnné a trvalé. Existují jen procesy, dění či události, nikoli věci („substance“) disponující trvalou identitou. Konstantou je pouze změna a to, že vše vzniklé míří k zániku. Iluzorní představu trvalého já vytváří naše animalita. Iluzorní ego – mé a mých blízkých – je tím, co tvoří jádro našich strachů a obav, to o ně se koneckonců vždy obáváme. A obáváme se nesmyslně: tohoto ega není.

Yongey Mingyur vede paralely s kvantovou fysikou. Ta zjistila, že posledním základem hmoty nejsou jádra a elektrony tvořící atomy, ale něco, co je neuchopitelné. Co se jednou jeví jako částice, jindy – podle toho, jak to měříme, – jako vlna. To odpovídá základnímu pojmu buddhistické ontologie, které zní prázdnota. Tento pojem říká, že zkoumáme-li cokoli z tohoto světa, ať hmotné věci, čas nebo lidskou psychiku, nedobereme se posledního základu. Dám-li si s někým sraz v pět, víme oba, o čem je řeč. Co je ale čas? Posloupnost okamžiků, dejme tomu. Co je okamžik? Nejmenší díl času. Jak dlouho trvá? Na to není odpověď. Okamžik je neuchopitelný. O čase nelze říct, že je to něco opravdu reálného. Nebo: říkám, že mám bicykl. Co je bicykl? Rám, kola, řídítka, řetěz atd. sestavené k sobě. Řetěz sestává z kovových článků, články opět z menších dílků atd. Na konci ale není nic uchopitelného. Tak je to se vším v tomto světě. Chceme něco nahmátnout, hmatáme kolem sebe, ale nakonec stojíme s prázdnýma rukama. Mluvíme o čase, bicyklu a dalších věcech – ale to vše je, přísně vzato, jen produktem naší mysli. V tom je podobnost se snem. Mysl na pozadí prázdnoty vytváří iluzi, že věci, lidé atd. existují coby objektivní, trvalá jsoucna. My se na ně fixujeme a následně jsme, logicky, zklamáváni. Nirvána je jako probuzení ze snu, v němž dominovala úzkostná fixace. Procitáme a zjišťujeme, že jsme se trápili zbytečně.

Transformace podvědomí („probuzení“ či „osvícení“) se dosahuje meditační praxí. Tvrzení Egona Bondyho, že meditace vlastně není nutná, je těžko přijatelné: jak řečeno, nejde o to pochopit celou věc teoreticky, v oblasti neokortexu, ale přepsat nastavení instinktivity v plazím a limbickém mozku. Meditace přitom není nic mystického. Jejím základem je tzv. bdělost, stav, kdy místo toho, abych podléhal emocím a běžnému dění ve své mysli, zaujímám pozici diváka, který toto dění z odstupu sleduje. Např. vidím-li v TV žvanit populistického politika, nereaguji emočně, vztekem, ale řeknu si: hle, v TV jakási bytost vydává zvuky (což není nepravdivá interpretace). Nedopustím, aby daný prožitek začala vyhodnocovat má animalita se svou perspektivou škodí/neškodí a příslušnou reakcí krátkodobé strasti/slasti. Dále, nepřipouštím ztotožňování nepříjemných pomíjivých stavů s trvalými vlastnostmi jakéhosi svého já. Co do utrpení je totiž zásadní rozdíl, řeknu-li si: je zde dočasný stav frustrace, který pomine; a řeknu-li si: jsem méněcenný, neschopný člověk. Soustředím se také na dění v přítomnosti, ne na to, že zítra musím k zubaři, pak k soudu kvůli rozvodu a večer na schůzi bytového družstva, čímž si přítomnost jen zkazím. K okolí se snažím chovat laskavě. Ne z nějakých morálních důvodů, ale protože tím obrušuji hrany přirozeného egoismu, tj. faktického zdroje utrpení. Už dodržováním těchto jednoduchých zásad dukkhu výrazně redukuji. Samsárický koloběh intenzivních pocitů štěstí/neštěstí měním za emočně mírnější vyrovnanost.

K pochopení základních principů buddhismu není třeba nastudovat sto tlustospisů, celá věc je relativně prostá. Podstatné je sáhnout po zdroji, kde jsou tyto principy vyloženy dobře, přístupně a bez banalisace. To se Yongeyi Mingyurovi podařilo v pozoruhodné míře.

Yongey Mingyur Rinpočhe: Radostná moudrostRadost ze života. Vydalo nakladatelství DharmaGaia, Praha 2022, v překladu Alexandra Neumana.