Theresa May je obdivuhodná žena. Silná, statečná, nenapodobitelná. Dá se říci, že v něčem nejen navázala na první premiérku v britských dějinách, slavnou Železnou lady, ale v mnohém ji dokonce předčila.

Tak předně podobně jako Margaret Thatcher i Theresa May stanovila několik nových britských politických rekordů. Jen s tím rozdílem, že podobně jako se sleduje překonání latěk pomyslných vrcholů, lze někdy sledovat i překonání latěk pomyslného dna. Což se právě přihodilo Mayové. Přitom se jedná o ženu noblesní, jejíž ambice byly zcela odlišné, ba dokonce opačné. Co se stalo?

Nejdříve shrneme ony rekordy. Nikdy v dějinách neodmítl parlament hrdého Albionu třikrát po sobě stěžejní vládní plán. Premiéru mělo i parlamentní napomenutí za „pohrdání“. Mezi rekordy se řadí také počet hlasů, kterými byla vládní agenda odmítnuta. Rekordní je rovněž počet 36 ministrů a státních sekretářů, kteří za její necelé tříleté působení sami rezignovali. A konečně přivedla konzervativní stranu k historicky nejnižšímu volebnímu výsledku za celou dobu trvání její existence (volby do EP 2019, 8,7 %).

Ne, že by vše byla její vina. Vládnout současné Británii je asi podobné jako zkoušet chodit po rozpáleném uhlí. Při uvedení do úřadu před třemi lety však v takové situaci rozhodně nebyla. Téměř naopak.

Když 13. července 2016 vstupovala poprvé jako paní domu do Downing Street 10, těšila se podpoře, jako málokdo před ní. V žebříčcích oblíbenosti porážela většinu předchůdců, loajalita vlastní strany se zdála absolutní, o post předsedy po Davidu Cameronovi nikdo neusiloval. Mayová sice věděla proč, ale zároveň věřila, že obtížný úkol zvládne. Když poprvé vyslovila Brexit means brexit, nikdo se jí nesmál. Jenže tohoto okamžiku největší moci nedokázala využít. Nenabídla totiž kompromis, jako např. brexit ve formě zachování jistých vztahů s EU, jako mají Norsko či Švýcarsko, a o kterém byla opozice ochotná diskutovat, nýbrž šla vlastní cestou vstříc novým jestřábům snícím o novém nepotopitelném křižníku Británie. Tato 80členná skupina tvrdého jádra toryů, v které se referendem probudilo pozapomenuté nacionální blouznění, požadovala kompletní a definitivní rozchod s EU, tedy včetně opuštění jednotného vnitřního trhu a celní unie. Koneckonců to byla také nejefektivnější cesta, jak zastavit volný pohyb osob z členských zemí EU, tedy onoho pověstného polského instalatéra, českého manažera logistiky a rumunského jeřábníka, což se v brexitové kampani po výmyslech a lžích ukázal jako nejpádnější argument proti EU. Tento kurs ale neodpovídal rozložení sil v parlamentu, a to nejen kvůli labouristům, ale i umírněným konzervativcům. Mayová tím sama sobě z úkolu obtížného učinila úkol nemožný.

Věřila, že si poradí. Nechala rozpustit parlament a vypsat předčasné volby. Všechno vypadalo růžově. Volební průzkumy předpovídaly snadné vítězství, dokonce absolutní většinu, což by nakonec eliminovalo i podobně rozhádanou opozici, Labour Party. Všechny průzkumy však postavila na hlavu naprosto katastrofální volební kampaň, na jejímž konci konzervativci nejen neposílili, ale naopak výrazně oslabili. Nejpozději v tomto okamžiku, kdy nakonec stanula v čele menšinové vlády, by pro záchranu vlastní dohody o vystoupení bylo lepší nechat ji snad schválit třeba opět v referendu, než se pokoušet získat parlamentní většinu.

Snaha zabránit štěpení strany uspokojováním tvrdého jádra konzervativců nikam nevedla. Nakonec se sami střelili do nohy, když v dohodě odmítli tzv. irskou pojistku. Aniž by jim to docházelo, možná pohřbili reálný nekompromisní brexit jako takový. Ve snaze premiérky prorazit hlavou zeď však bylo až cosi vznešeného. Mnozí muži na jejím místě by se zhroutili, Theresa nikoli. Novým ponížením čelila s hrdostí a statečností, stejně jako stále se opakujícím porážkám. Bohužel pro ni poslanci již neřešili, jak se vypořádat s brexitem, ale jak se zbavit jí osobně. Pokus o kompromis přišel pozdě a byl předem odsouzen k neúspěchu. Jediné, čeho dosáhla, bylo, že poslanci vyloučili brexit bez dohody. Důsledek byl nevyhnutelný.

Vše ukončily symbolicky volby do Evropského parlamentu, kterých se Británie již vůbec neměla účastnit. Jak bylo řečeno, toryové v nich utrpěli historický debakl a z pozice nejsilnější britské strany spadli na páté místo. Podobný debakl však utrpěli i labouristé na třetí příčce. Předběhla je nová brexitová formace Nigela Farage i Liberální demokraté. Toryové však museli skousnout i šokující porážku od v Británii takřka marginální Strany Zelených. Byť volby vyhrál prominentní zastánce brexitu Nigel Farage, hlasy mezi strany pro a proti brexitu se ukazují být rozděleny opět takřka rovnocenně. Jisté je, že uspěly strany, které mají na brexit jasný názor. Přesně v pořadí ano, ne, možná, ne, ano. Koneckonců heslo druhých Liberálních demokratů mluví samo za sebe: Bollocks to brexit. Sereme na brexit. Pokud by se podobné výsledky měly opakovat i v parlamentních volbách, jedná se o naprosté přepsání politické mapy Británie, a to během jediného volebního období. Že by další rekord? Poslanci stávajících stran nemají snadný úkol. Buď vyřešit kvadraturu kruhu, nebo spáchat politickou sebevraždu. To druhé je nepoměrně snadnější. Odchod Británie z EU tak ani v podzimním termínu není vůbec jistý.