Svou Kritiku slov , z níž jsou i úvahy o výrazech Pravda a Zvířecí, napsal Karel Čapek krátce po první světové válce. Jako některé další jeho literární a publicistické texty jsou i tyto glosy navýsost aktuální. Jen dnes se při prosazování „pravdy“ užívá i sousloví „politická korektnost“, ovšem oním prastarým „zvířecím“ způsobem.

„V denním životě označuje se slovem ,pravda´ něco neobyčejně nepříjemného a hrubého. ,Říci někomu pravdu´ znamená obyčejně vynadat mu; kdo se honosí, že každému ,poví pravdu´, praví tím o sobě, že je hrubián, který vás na místě s rozkoší urazí, třeba jste mu docela nic neudělali. Zčistajasna vám sdělí svůj zajímavý psychologický postřeh, že jste povrchní panák nebo bezcharakterní chlap, cítě přitom libě svou slovanskou upřímnost a pozorovací dar, ba, cítí v tom obzvláštní chutnou zásluhu, že je tak otevřený, bezohledný jako pravda sama, bez pokrytectví jako samo svědomí,“ přemýšlí Karel Čapek.

To známe, nejčastěji z internetových diskusí. U nás, v naší době, se „nesmí říkat pravda“, protože je tu zavedena „politická korektnost“. A když se oponent přeci jen odhodlá říkat „pravdu“ přes „korektní zákaz“, zjistíme, že mu šlo o svobodu sdělit vám, jaký že jste vlastně pitomec či vlastizrádce, protože si dovolujete mít jiný názor

a) než propagátor pravdy sám,

b) než národ,

c) než lid,

d) než „většinová společnost“ (do této zvláštní společenské odrůdy patří všichni, kdo mají stejný názor jako hlasatel pravdy, byť jich byla ve skutečnosti menšina, což bývá většinou pravda),

e) než atd. apod.

Pravda je to, o čem je přesvědčen onen přispěvatel, čili vy nutně musíte být lhář. A říkat pravdu bez ohledu na politickou korektnost znamená urážet bez skrupulí, koho si usmyslí. To umožňuje pocit nadřazenosti nad druhými: „Já jsem chytrý a mám vždy pravdu, tudíž ti druzí jsou hloupí a pravdu se ode mne musejí přiučovat.“

 „Nikdy k vám nepřistoupí, aby vám drsně a bezohledně řekl, že máte dobré srdce nebo hlubokou duši; je skutečně až ku podivu, že pravda musí být vždycky ponurá a náramně nemilá; jinak by to snad ani pravda nebyla,“ vysvětluje Karel Čapek.

Z přemíry té pravdy vzniká nenávist, kterou si Čapek vzal na paškál v kritice slova Zvířecí:

Jenom dvě věci se nazývají ,zvířecí´: chtíče a nacionalismus. Zvířecí chtíče se vyskytují
jen u lidí; zvířecí nacionalismus rovněž. Nenávidí-li pes kočku, nedělá to ze zvířecího nacionalismu… Nacionalismus je tím nejpřirozenějším ventilem lidské bojovnosti. Mohou být jiné ventily; může třeba Praha I nenávidět Prahu II a jít jí o posvícení nařezat; může celibátní církev nenávidět ženatou církev a táhnout, aby jí podřezala krky… může být občanská válka kvůli Slávii a Spartě, jak toho máme pěkný příklad v byzantských dějinách. A nahrazuje-li se nyní nacionální boj třídním bojem, není v tom ani zrnéčko zlepšení; jen ventil se mění, kdežto stará lidská (nikoliv zvířecí, ani trochu zvířecí) nenávist nejen zůstává, nýbrž roste. Snad se uzavře konečně národnostní mír, ale jen proto, aby se mohlo zápasit třídně; snad se potom zase udělá třídní mír, aby se mohlo vraždit a nenávidět v nějakém jiném jménu. Je zbytečno potírat nacionalismus, nepotíráte-li především ducha nenávisti. Je zbytečno potírat krajní socialism, nebudete-li nejprve potírati nenávist. Nedojde-li se k tomu, není vítězství žádné strany, žádné víry, žádného pokroku ničím více než epizodou.

A k protírání nenávisti se nedojde, jelikož je zase v módě, jako klobouk po babičce. Dnes i pes kočku nesnáší pro její podivné štěkání. Neztrácejme však elán do života, nepropadejme depresím. I podle Čapka by mohl být takový „říkač pravdy“ užitečný:

„… věru nebylo by lhostejné pro výchovu světa, kdyby běhali po světě lidé bezohledně pravdymilovní a chytali za knoflík špatné chlapy, aby je drsně ujistili: ,Poslyšte, já vám to řeknu rovnou do očí; vy jste dobrý chlap, ale děláte všechno, jako byste jím nebyl; nezapírejte, je to pravda.´ A snad by tím sama skutečnost získala něco dobrého. Pravda se sice řídí podle skutečnosti, ale ještě lepší je, řídí-li se skutečnost podle pravdy. Nejlepší jsou pravdy, ze kterých se může skutečnost něčemu dobrému naučit.“

A dovolil bych si dodati, že bezohledně pravdymilovní by nám mohli přinést i jistou dávku pokory. Kdo dosud měl za to, že patří k elitě národa (třídy, lidu, „většinové společnosti“…), je sražen na kolena. Pravda je totiž ta, že elita

1. a) neexistuje – a politici se mají rozhodovat podle hlasu lidu (třídy, národa, „většinové společnosti“…),
2. b) a pokud elita náhodou existuje, vy k ní rozhodně nepatříte, protože vaše lži jsou nízké.

Proto nyní pokorně děkuji všem těm anonymům, kteří nedají na zákaz činěný skrz politickou korektnost a statečně mi říkají pravdu téměř do očí.