Vážení čtenáři,

po roce zase říjen, není to zázrak? Podzimní Babylon otevírá rozhovor s filosofem Václavem Němcem, kterému vyšla nová kniha, a taky se stal objektem fantasmagorického soudu o ukrajinskou vlajku, který jakoby vypadl z Procesu, kdy podivná věc, zvaná České republika, trestně stíhá občany za to, že se chovají jako občané, kteří se starají o věci veřejné a zaskakují za stát, což tuhletu státní (stádní) strukturu zcela vyvedlo z míry. Ech.

Na straně tři se Petr Mach věnuje Achillově patě demokracie, zvané svobodné volby, což je ve věku internetu, vlády partikulárních zájmů, ať už byznysu nebo zločinných režimů, čím dál větší pošetilost – o tom viz taky rozhovor s Václavem, tedy Němcem.

Pod ním se Ivan Binar tak dlouho věnuje vaření jedlého, až je z toho Nejedlý, nejen Zdeněk, zatímco Pepa Mlejnek nad ním připomíná Alexe Papana, rumunského průkopníka letectví, dobrodruha, který přežil několik leteckých havárií, ale ne smrt své ženy při porodu.

Tím je uvozeno, že tohle číslo je věnováno Rumunsku, s kterým jsme před válkou měli Malou dohodu, rumunská královská armáda, které se zbavila Antonesca, se koncem války podílela na osvobozování Československa a v roce 1968 se Rumunsko odmítlo podílet v rámci Varšavské smlouvy na okupaci Československa rudou kremlolí.

Rumunskou přílohu otevírá rozhovor se spisovatelem Vladem Zografim Ďábel je naivnější než Rumuni, který − aby mohl splnit svůj úkol a někoho svést − musí nejdřív lidi pozvednout k morálce, přičemž se ale ukáže, že to je nad jeho síly. „My jsme vykutálení, což je význačná povahová vlastnost, poskytuje nám imunitu proti viru morálky,“ vysvětluje věc Zografi, který si jako kluk zamiloval hokej a především zápasy Československo − SSSR na konci šedesátých let prožíval „neuvěřitelně intenzivně“: „Porazili jsme Rusy 4 : 3,“ říká Zografi, který se s čs. hokejem identifikoval a jako málokterý Čech si pamatuje i jména hráčů z roku 1969: Suchý, Pospíšil, Jiří Holík, Jaroslav Holík, Nedomanský, Farda…

„Nevzpomínám si na nic před narozením,“ říká − píše rumunská básnířka Ana Blandiana, která mohla přijít na svět až poté, co dala slovo, že nic nepoví. To na str. III přílohy.

Hned pod ní se Dan Lungu, mladý rumunský dramatik, básník a docent na katedře sociologie University A. I. Cuzy v Jasech ve svém textu převtělil do staré komunistky, zatímco co má společného Pán prstenů s Ciceronovou De re publica a Beowulfem se dozvíte v eseji Bogdana Suceava už na str. 6.

Na str. IV. přílohy najdete rozhovor se spisovatelem Vasilem Ernem, který se narodil v sovětské Oděse a vyrůstal v Budžaku, v bývalé Besarábii, který je dnes rozdělen mezi Ukrajinu a Moldávii, a kde spolunažívalo „více než deset etnik a náboženství“, společenství na okraji impérií a všelijakých dobových režimů, včetně mesianistických židů, kteří se považují za prvotní křesťany, německých protestantů, nebo ruských starověrců, rozkolníků, kteří se nepodřizovali většinové pravoslavné církvi a byli pronásledováni, a kteří dohromady tvořili jednu pestrou komunitu německy nazývanou štundité (ștundiți), protože byli velmi dochvilní. To byl svět! − dokud neexistovali jeho zjednodušovatelé, rudí nebo hnědí etc.

Na následující straně je pak úryvek z Lungovy knihy Kanibalská generace, odehrávající se ve Zvratkové ulici zvané tak podle toho, že se v ní nacházela studentská kolej.

Sonia zvedá ruku je druhý román rumunské autorky Lavinie Braniște, jehož mladá hrdinka dostane nabídku napsat scénář k filmu o dceři Ceaușesca a vydává se po stopách komunistické minulosti Rumunska.

Úryvek z něj najdete na straně VI. rumunské přílohy, která začala Zografim a Zografim končí. Nevynechejte úryvek z jeho románu Sedmý říjen, jehož hrdinu básníka pobodali v tramvaji, dostal se na onen svět, kde vzpomíná, jak to bylo na zemi, kdy jako Babička na Starém bělidle šukal Camelii, což byla pro něj čest, jako kdyby šukal Rolanda Barthese, Michela Foucaulta, Philippa Sollerse nebo Gérarda Genetta, až jednoho dne z úcty k literárním teoriím dosáhl osmihodinového výkonu, načež se Sedmého října ocitl v Endéer v pestrém davu na Karl-Marx-Allee, kde sledoval vojenskou přehlídku jako pečlivě vypočítanou léčbu hrůzou s nadějí, že se zbaví zácpy. Inu básník. Jak to dopadlo, dozvíte se na str. VII.

Příště se sejdeme, dá-li Pán prstenů, v Grónsku. To už ale bude advent.