Před námi ještě byly Batalna, Levandivka a Rjasne, Zbojišča a Topolna. Lvovská zákoutí, kam jsem se zatoulala poprvé. Všechny čtvrtě spojovaly podivné tradice a rituály. Okna všude zdobily dětské hračky, přičemž s tím, jak se měnila kvalita oken, měnila se i kvalita panenek nebo postaviček z kindervajíček, nacházejících se v oknech. Za plastovými rámy zpravidla bývalo cosi zářivé a nové, za dřevěnými, s mnohými nánosy nátěrů – cosi vintážní a nostalgické. A také jak na starých uličkách, tak na obytných sídlištích seřazovaly se fronty před nákladními auty s vodou, v čemž jsem viděla jakousi archetypální snahu historické paměti jít ke studni. Centrum jsme předvídavě nechali na konec, chtěli jsme stihnout ještě drink, pociťovali jsme, že se objeví taková psychologická potřeba. Jako hřeb v mém srdci uvízl papírek, nalepený na oroseném okně starého domku na ulici Janise Rajnise, na němž byla prosba přinést mimo panenky Máši také tátu.
Rodiny a jejich obydlí se výrazně lišily a podobně kousíčkům puzzle se skládaly do celistvého obrazu společnosti. Po prvních deseti adresách rodiny začaly splývat jako v krasohledu dětského křiku a vějířky vrásek pod ještě dívčími unavenými víčky, malých a rozlehlých pokojů, bince a pedantického pořádku, umělohmotných koberečků s podobiznami světců a nábytku z IKEA, svatebních fotografií a portrétů s černými stuhami, růžových kýčovitých pokrývek a římských rolet, maskovacího oblečení a balíků pampersek, plazmových televizí a záchodků na pavlači (právě tam, kde jsem už to nemohla vydržet).
V rodinách přesídlenců, kam jsme šli s největšími obavami, kupodivu, byla nejméně napjatá atmosféra, ač dvě z nich evidentně žily v chudobě, v malinkých bytech, jedna ze kterých byla na ulici Hluchyj Kut, druhá se ztrácela ve spleti ulic čtvrtě Rjasne-2. Dost možná, že dobrá atmosféra zde vládla mimo jiné proto, že obě rodiny byly úplné a nesly v sobě vědomí toho, že všechno nejhorší zůstalo za nimi. Aťsi třeba s věcmi a zařízenými domovy, pravděpodobně s fotoalby a s krabicemi s dětským a dorosteneckým oblečením, ponechaném na památku.
Nevím, co si vzali z nejcennějších věcí, když odjížděli navždy. Jak zvládli v reálu ten test, co se dělá pro zábavu: „Jaké tři věci si vezmeš na opuštěný ostrov?“ Když si fakt nemůžeš dovolit přibalit do zavazadla divan, kufr, košík prádla. Krabici s petlicí u víka? A co maličkého pudlíka? Možná, něco nechali s podvědomou vírou, že se tam jednou vrátí a teď si zakazují jakékoliv myšlenky na to, kdo a k čemu používá kostky Lego Duplo, patřící jejich dětem. Protože si vzali jen živé – človíčky a zvířátka, nic víc nemohli. S těmito človíčky teď hráli tátové. A bylo lepší nepátrat, stojí-li ještě jejích dům, zda někdo pečuje o kočku a zalévá kytky. A jaký je osud knihovny.
Ostatně, v době, kdy je vše digitální, toho opravdu důležitého, jak se zdá, není až zas tak moc. „Tak se zdá, dokud si neuvědomíš, že status dočasného přesídlení je sebeklam,“ řekl nám mladý muž hipsterského vzezření, který pronajímal byt symbolicky na ulici Bandery. A nebyla to prázdná slova, protože šlo o odborníka v digitálním odvětví – Sofka jej poznala z databáze zapřisáhlých příznivců programovacího jazyka Ruby. Říkala pak, že všichni vychvalovali jeho kódy do nebes, ale jim se ho nepovedlo naverbovat. Přijeli z Luhansku ještě před tím, než začal největší sajgon, proto se jim jednou poštěstilo vrátit a vzít si více věcí. Hráčky malé dcery vzali skoro všechny, ale četli i tak z kindle. Hned odmítli oblečení, které jsme přivezly, ale prosili, abychom to nebrali jako urážku, akorát že tu jsou ti, kteří potřebují zimní oblečení mnohem víc. Jejich byt byl prostorný, naplněný duchem nenucené komunikace, jako studentské obydlí. Lehce se seznamovali s novými lidmi a hned bylo jasné, že návštěvy jsou tu časté. Rozpovídali jsme se, sundali si nakonec obuv a bundy a zůstali na čaj. „A kak ja ich budu rozumět,“ oznámila pětiletá Nika, – „to je kak jazyk ptic!“ „Ale dětem ve školce přece rozumíš, tak nedělej fóry. Podívej, jaký je tu pěkný svátek: nejen Děda Mráz, ale i Nikolaj tu chodí k dětem“, – pokárala ji rusky máma, křehká plavovláska Lěra z tetováním přes celé ruce. Bylo vidět, že s Antonem tvoří pohodový a harmonický pár, který hledá dobrodružství a nové známé.
Pomyslela jsem si, že po všech těch unsexy places, které jsem dnes byla nucena navštívit, po všech těch lidech, naplněných napětím, připravených o víru a zdeptaných každodenním plahočením se s vlastním křížem na ramenou, tady jsem se cítila nejlíp.
O nohy se lísal vykrmený zrzavo-černý jako svatojiřská stuha kocour Lugandon. Nevěděla jsem, koho mám v této situaci litovat a z koho naopak mít radost. Chápala jsem, že každá žena, která je unavena usínáním se znepokojivými myšlenkami, která dokonce sama před sebou se bojí přiznat, že se dusí od hysterie, zapříčiněné půlročním nedostatkem sexu, kterákoliv z nich by za dvě sekundy začala nenávidět tento páreček, který se líbal při sotva známých lidech, jako kdyby se nacházel na počátečních stadiích vzájemné přitažlivosti. Bylo zřejmé, že tato počáteční stádia u nich přerostla do něčeho kvalitnějšího a zajímavějšího, a tohle se děje dost vzácně, takže i to by stačilo k zažehnutí touhy vyrývat vlasy, kamenovat a dát je mučit.
A co teprve, když se přidal faktor toho, že muži, které očekávaly zde, které chtěly mít po ruce, aby je alespoň mohly vyslat na nákupy nebo odvézt syna na karate, zůstali tam. Tam, kde zůstaly Lěřiny máma a babička, které se nepovedlo přesvědčit, aby jely s nimi, protože „když banderovci po nás pálí i tady, co teprve bude tam?!“
Ale nikdo po nich, jak se zdálo, netesknil. Jako kdyby se smířily s jejich životními prioritami, které spočívaly v maniakálním pěstování zeleniny v zóně pravidelného ostřelování, přičemž nebylo jasné, z jaké strany. Pak to vše konzervovaly, aby dokázaly přečkat zimu, kam se přestěhovaly hned, co začaly boje, takže spojit se s nimi bylo zhola nemožné. Zombie? Mordor? Dokonce když si tito lidé nezaslouží takové nálepky, jak došlo k tomu, že se na ně pověsily? A jak se stalo, že Lěra a Anton vyrostli jinými? Z rozhovoru vyplyne, že Antonův otec přednášel v Doněcké universitě, která nyní sídlí ve Vinnyci. Tohle je pravděpodobně kamínek do mozaiky, která ho zformovala.

Byla jsem předávkovaná všemi těmi informacemi, ale ještě jsem musela řídit, takže jsem odmítla víno a vyšla na balkón si zakouřit. Rohový dům trojúhelníkového tvaru jedním svým bokem koukal na čtvrté oddělení Polytechniky, zatímco druhým vlastně, na ulici Bandery. Po zaprášených kolejích svižně uháněla a zvonila tramvaj, železný osvětlený dům na kolech s řídce se vyskytujícími cestujícími. Ulice byla prázdná a z kandelábrů stále sněžilo, jakoby někdo stále dral svou nebeskou slepici. Přišla tvoje rituální esemeska, dívala jsem se do osvětleného akvária pokoje na Antona s Lěrou, kteří posrkávali na gauči vínko, drželi se navzájem za stehna v rafinovaném propletenci a vesele o něčem kecali se Sofkou, utvářejíce jádro hyggie podle svého osobního návodu.
Teď pro mě bylo zcela zřejmé, že co jsi odjel, ocitla jsem se v absolutní samotě, a kdyby nebylo Sofky, která se mě snažila vytáhnout z mé dobrovolné izolace, neměla bych si s kým ani promluvit. Od momentu, kdy jsme se k sobě sestěhovali, pohroužili jsme se okamžitě do nějaké vzájemné pavučiny, ve které jsme se oba cítili dost organicky, ale problém spočíval v tom, že ta pavučina nebyla propustná pro vnější světlo. Vyčerpávali jsme se navzájem, ale stejně jsme nehledali nové známé, proto mi teď tolik chybí lidí, abych dokázala přeplout na druhý břeh téhle zimy.
Prohlížím si pár v pokoji stále pozorněji, ostřím očima na jejich nenucených, reflexních dotecích – nikdy bych si nepomyslela, že manželství může být takové. Bylo očividné, že jen co malá usne, tihle dva budou vynalézavě hledat nové způsoby vzájemného uspokojení. Myšlenky na to mi dodávají naději, která přetéká do vzrušení. Cítím křeče mezi nohama a v nějakém poblouznění datluji esemesku, že strašně chci ti ho teď vykouřit. Bylo to lepší a upřímnější, než všechny moje rituální zprávy posledních šesti týdnů.
Pokoje v tomto bytě byly rozmístěny v kruhu, přesněji řečeno v trojúhelníku, v jehož centru hnízdil obývák. Všechno staré bylo kupodivu zachovalé – žádné vyměněné okno, žádné nové dveře, dokonce mosazné kliky zůstaly. Prostor naplňovaly staré lustry a vrstvy nábytku, od zachovaných antikvárních kousků, po hnědé lakované skříně ze sovětského období a kožené gauče z devadesátek. Asi se jim povedlo usmlouvat poměrně levnou cenu za pronájem, s ohledem na absenci zděného jádra. Stále se tu vytápělo plynovými kamny, takže spolu s novými tarify ceny na vytápění řádně poskočily, ale zase oheň, plápolající za skleněnými dvířky přidával obydlí zvláštní půvab.
Vešla jsem do pokoje, který plnil funkci pracovny a hospodářské místnosti. Na dubovém stole svítilo modravým světlem nakousnuté jablko. Sedla jsem si do měkkého křesla ze šedesátých a představila si, jak ti dva si tu dopřávají rychlovku – lehkou sexuální svačinku za bílého dne. Ona je nahoře. Ve skutečnosti sem jen přišla zkontrolovat, zda je suché prádlo. Před očima mám na drátěné sušičce řádek její krajkové kalhotky, jeho ponožky a punčocháče malé. A v téhle směsi erotiky a útulného bylo cosi neodolatelně vzrušujícího. Stěna po mé pravici je rozmalovaná tak, jako kdyby tu před tím žili nějací rastamani, zatímco na protější stěně místo tapet byly stránky z notových sešitů a partitur, na stropě se rozprostíral rozměrný monogram s andílky v rozích. Zatřepotali křidélky, když jsem se udělala jenom tím, že jsem si stiskla dlaň mezi nohama – přes všechny vrstvy oblečení. Noty na stěně zahrály jakousi kakofonní melodii.
Abych přišla na jiné myšlenky a trochu vychladla, vygooglila jsem si tenhle dům a kromě jiného jsem zjistila, že ulice Bandery se dříve nazývala: Míru, Stalina, Furstenstrasse, Komsomolská, Sapiegi a Nový Svět. Právě tento název měl nejoptimističtější vyhlídky do budoucna. No a? Kde jsme teď? Které z těch ulic, kde jsme dnes byly, nazvou v budoucnu jmény rodin, které jsme navštívily? Nebo se snad omezí na pamětní desky? Budou ty domy vůbec stát tak dlouho, aby mohly nést příštím generacím jména hrdinů?
Vrátila jsem se do obýváku a ani jsme si nevšimli, jak dvě hodiny jsme strávili konverzací, obklopeni nečekaným světlem a mihotavým teplem. Ukázalo se, že Anton si nejraději čte eposy, například ten o Nibelunzích, že mají rádi horolezectví, ale jsou zklamání ze lvovského klubu, kde jsou všichni děsní profíci, ale jednou jeden z nich hodil urážlivou poznámku a dal Lěře ultimatum ohledně její ruštiny. Pro ně je to nepochopitelné – pro ně jazyk, který má význam, je jazykem programování, ale i mezi těmi nemůžou jednoznačně určit svůj oblíbený. Anton taky dělá dýdžeje, takže často jezdí na různé rave party do zahraničí – tady okamžitě našli společné téma se Sofkou a dost rychle se dostali k detailům hudebních směrů a začali si navzájem sdělovat kontakty oblíbených dýlerů.
Domů se mi jít nechtělo.

Halyna Šyjan (* 1980, Lvov) – překladatelka, spisovatelka a vydavatelka. V roce 2012 přeložila a vydala román Zhasínáme v říši divů britského autora DBC Pierre. Tento román následně adaptovala do podoby multimediálního projektu s názvem Dekadence si přijde na svý. V roce 2014 debutovala románem Hunt, doctor, hunt. V roce 2019 vydala román Za zády, za který jako vůbec první ukrajinská spisovatelka dostala Literární cenu Evropské unie. Z něj také pochází přeložená ukázka. Syžet románu je situován do současného Lvova. Hlavní hrdinka, mladá a úspěšná Haličanka Marta, se pokouší vyrovnat s krizí hodnot – společenských a osobních. Spouštěčem této krize se pro ni stalo povolání a odchod jejího přítele do ukrajinské armády, do bojů o Donbas. Marta to neschvaluje a v bezpečí města vzdáleného od války řeší po svém problémy spojené se samotou a sexuální frustrací. Román hned po vydání vyvolal na Ukrajině kontroverze.

Z ukrajinštiny přeložil Alexej Sevruk