Minulý měsíc proběhl v Paříži v pořadí již třetí proces s venezuelským marxistickým revolucionářem Iljičem Ramírezem Sánchezem alias „Carlosem“ či „Šakalem“ (*1949). Tento proces znovu Francii připomněl dobu „rudého“ terorismu 70. a 80. let minulého století, částečně řízeného pro-palestinským radikálním hnutím Džabha aš-Ša’abíja li-Tahríri Filastín (Lidová fronta za osvobození Palestiny – LFOP), ke kterému se dnes 68-letý Carlos hlásí jako jeho vojenský lídr. Carlos byl již dvakrát ve Francii odsouzen na doživotí. Je zde vězněn od roku 1994, kdy byl tajně a bez mezinárodního zatykače dopaden francouzskou tajnou službou (DST) v súdánském Chartúmu a dopraven do Francie.

Tentokrát byl souzen za události, které se staly před více než 40-ti lety. 15. září 1974 neznámý útočník hodil granát do obchodní galerie Drugstore Publicis v pařížské čtvrti Saint-Germain-des-Prés, zabil dva lidi a zranil dalších čtyřiatřicet. Historie této kauzy je velmi složitá. Soudní vyšetřování trvalo téměř 10 let a vyústilo v roce 1983 v jeho zastavení (non-lieu), neboť podle tehdejšího soudce nebyly potřebné důkazy k přisouzení tohoto činu Carlosovi „… jehož existence a reálná identita není spolehlivě prokázána“. Teprve po jeho zadržení v roce 1994 bylo znovu obnoveno a v roce 1996 byl Carlos konečně obžalován. O dva roky později ale jeho advokáti dosáhli zastavení soudního řízení pro nedostatek důkazů. Obžaloba se ale nevzdala a trestní stíhání bylo znovu obnoveno v roce 2010 po předložení nových faktů týkajících se propojenosti atentátu v Drugstoru s jinými zločiny Carlose. Teprve ale až v roce 2014 byl Carlos znovu poslán před soud a pak ještě další tři roky trvalo, než usedl na lavici obžalovaných.

Carlos vždy svoji účast v tomto atentátu popíral. Přímá svědectví byla nedostačující a formálně se nepodařilo Carlose identifikovat jako muže, který granát hodil. Vyšetřování a obžaloba se tedy opírala především o souvislosti s jinými teroristickými akcemi, organizovanými LFOP. Šlo zejména o zadržení rukojmích na japonské ambasádě v Haagu 13. června 1974 za účelem propuštění člena Japonské Rudé armády (jedna ze sekcí LFOP), kterého dva měsíce před tím zatkla francouzská policie na letišti v Orly, přičemž atentát v Paříži byl součástí odvety.

Další nepřímý důkaz byl původ hozeného granátu. V roce 2012 vypověděl v japonském vězení Haruo Wako, šéf japonského komanda, že před zadržením rukojmích se s Carlosem sešel v Amsterodamu, a ten mu předal tři granáty a dvě pistole. Stejně jako granát hozený v Drugstoru, byly tyto granáty součástí série, která byla v roce 1972 ukradena z americké vojenské základny v západoněmeckém Miesau a zbraně z této krádeže policie objevila i u milenky Carlose v Paříži. Haruo Wako rovněž vypověděl, že o zajetí rukojmích bylo rozhodnuto Wadie Haddadem (šéfem operačního týmu pro vnější operace LFOP) a Carlos měl na to dohlížet. Podle něj se Carlos atentátu v Paříži účastnil a během zajetí rukojmích byl pověřen vyjednáváním s francouzskou vládou. Ta ho ale nebrala vážně. Rovněž Hans-Joachim Klein, člen německých Revolučních buněk a Carlosova komanda při výslechu v roce 1998 vypověděl, že Carlos se mu výše uvedeným chlubil. Souběh těchto nepřímých důkazů nakonec soudu stačil k tomu, aby byl Carlos za podíl na pařížském atentátu odsouzen znovu na doživotí.

Iljič Ramírez Sánchez sám sebe definuje jako „profesionálního revolucionáře“. Jeho otec byl bohatým venezuelským advokátem a dogmatickým marx-leninistou a Iljič byl odmalička utvrzován v komunistické ideologii (k „Iljičovi“ patřil ještě mladší bratr „Vladimir“ a starší „Lenin“). Pod vlivem fanatického otce vstupuje Iljič ještě jako školou povinný do Venezuelské komunistické mládeže a zúčastní se revolučních akcí a protestních protivládních pochodů. Krize manželství Iljičových rodičů, způsobená nejen rozdílností přesvědčení, ale i otcovou častou nevěrou, vyvrcholí rozvodem. V roce 1966 pak odchází matka s dětmi do Londýna. Otec však chce poslat starší syny na studia na pařížskou Sorbonnu, ale vzhledem k tehdejším nepokojům je nakonec posílá v roce 1968 do Moskvy. Podle jiných informací je Iljič vytipován KGB a díky stipendiu venezuelské komunistické strany poslán na Universitu Patrice Lumumby v Moskvě, která vychovává elitu třetího světa a budoucí mezinárodní revolucionáře. Po dvou letech, kdy byl vyloučen z důvodu špatného chování, Iljič odchází do Jordánska, kde prochází výcvikem a nabírá první bojové zkušenosti pod vedením LFOP v palestinském táboře v Ammánu. Do Londýna se vrací už jako člen LFOP s cílem pokračovat v revolučním boji.

Jeho teroristická kariéra začíná v prosinci roku 1973 v Londýně, když se snaží neúspěšně zavraždit významného židovského obchodníka Josepha Sieffa (generální ředitel Marks & Spencer a viceprezident sionistické federace Velké Británie). O měsíc později následuje bombový atentát na izraelskou Hapoalim Bank. Exploduje však pouze rozbuška.

Poté najde útočiště ve Francii, kde od roku 1974 organizuje nebo se podílí na další sérii atentátů: výbuchy bomb před pařížskými redakcemi l’Aurore, Minute, L’Arche a Maison de la Radio (srpen 1974 – bez obětí) a atentát v Drugstoru (září 1974). V lednu roku 1975 je spolu se členy německých Revolučních buněk součástí komanda, které se pokusí dvakrát zaútočit na letadlo izraelských aerolinií na letišti v Orly, jsou odhaleni, ale díky rukojmím se dvěma teroristům podaří vyjednat letadlo a odletět do Bagdádu, zatímco Carlosovi se podaří z letiště zmizet. V květnu téhož roku však zavraždí dva policisty DST a jejich libanonského informátora (mj. svého šéfa evropské sekce LFOP pro vnější operace Michela Moucharbala) v ulici Toullier v Paříži. Po těchto vraždách utíká do Bejrútu, kde se mu poprvé dostává opravdového uznání od vedení sekce LFOP pro vnější operace, nastupuje na místo odstraněného Moucharbala a dostává přezdívku Carlos.

Jeho nejznámější akce se uskuteční v prosinci téhož roku (1975). Carlos je vybrán jako šéf komanda, které má zaútočit na zasedání vrcholných představitelů ropného kartelu OPEC (Organizace zemí vyvážejících ropu) ve Vídni a přinutit arabské producenty ropy, aby podpořili Palestince (údajně se jednalo o domluvu Saddáma Husajna s šéfem LFOP pro vnější operace W. Haddadem se záměrem zvýšit cenu ropy a zbavit se nepohodlných konkurentů – viz Carlosův životopisec J.Follain: Jackal: The Complete Story of the Legendary Terrorist Carlos the Jackal, Arcade Publishing, New York, 1988; přeloženo do češtiny v roce 2000). Podle Carlose se však jednalo o objednávku Libye (také M. Kopp a I. Coutant-Peyre viz níže). Carlosovi se skutečně a dost spektakulárním způsobem podaří do Alžírska unést 11 ministrů zemí OPEC a následně je za vysoké výkupné propustit. Při této akci zahynou tři lidé. Všech šest teroristů následně získává v Alžírsku azyl. Carlos brzy zemi opouští a pobývá v Libyi (hostěn Kaddáfím) a v Jižním Jemenu. Zde se setká s představiteli LFOP, ale vzájemné neshody i hodnocení vídeňské akce vedou k jeho odvolání z vedení. Carlos pak definitivně vystupuje z LFOP a zakládá svoji vlastní teroristickou skupinu.

O jeho působení v 80. letech se mimo jiné dozvíme ze svědectví jeho tehdejší družky, levicové revolucionářky a členky německých Revolučních buněk Magdaleny Kopp ( Die Terrorjahre. Mein Leben an der Seite von Carlos, DVA, München, 2007). Žijí pod různými pseudonymy, cestují na falešné doklady, udržují vztahy s tajnými službami zemí Východního bloku, ale také s ETA či IRA. Carlos tak nalézá útočiště ve Východním Berlíně, Bukurešti a Budapešti a objevuje se i v Praze. Bez konkrétního politického programu Carlos plánuje další akce a nechává se najímat mocnými těchto zemí.

V roce 1982 posílá Magdalenu do Paříže kvůli přípravě dalšího atentátu. Ta je však záhy i se svým švýcarským komplicem Bruno Bréguetem zadržena. Francie tak znovu slyší o Carlosovi. V únoru 1982 je identifikován jako autor výhrůžného dopisu adresovaného francouzskému ministru vnitra, ve kterém žádá osvobození jeho komplice a své družky. Následuje další série atentátů na francouzské půdě, která má za účel jejich osvobození: ve vlaku Capitol Paris-Toulouse (29. března 1982 – 5 mrtvých, 77 zraněných), bomba nastražená v autě před redakcí libanonského deníku Al Watan Al Arabi, známého svými proti-syrskými postoji (22.dubna 1982, rue Marbeuf v Paříži – 1 mrtvý, 63 zraněných), v TGV u Tain-l’Hermitage a na nádraží Saint-Charles v Marseille (31. prosince 1983 – 5 mrtvých a 50 zraněných). Jiné atentáty pak zorganizuje na francouzské státní instituce v zahraničí.

Právě díky sílícímu teroru žaloba navrhla mírné tresty a Magdalena Kopp je po třech letech vězení v roce 1985 propuštěna. Geopolitická situace se však postupně mění a východoevropské země se pod západním tlakem Carlosově skupině definitivně uzavírají. Sýrie stále patří mezi nejvěrnější Carlosovy spojence, a tak se s Magdalenou po jejím propuštění usazují v Damašku. Zde pak relativně v klidu žijí i s jejich nově narozenou dcerou do počátku 90. let. Po válce v Perském zálivu však Carlose odmítají i arabské státy. Carlos se ještě z praktických důvodů s Magdalenou ožení (v roce 1991 v Tripolisu), ale následujícího roku se rozcházejí a Magdalena i s dcerou odlétají do Venezuely, kde jim pomáhá Carlosova rodina. Carlos se ještě stačí na začátku roku 1993 znovu oženit s mladou Palestinkou Lanou Jarra a přesunout se do Súdánu – jediné země, která je ochotna ho přijmout. V Chartúmu je pak lstí v létě roku 1994 dopaden a unesen na francouzské území.

S Carlosovým zatčením začíná ve Francii sága soudních procesů, během kterých je třikrát odsouzen na doživotí. V prvním procesu z roku 1997 je odsouzen za vraždu dvou policistů DST a jejich informátora z roku 1975. Ve druhém procesu v roce 2011 je Carlos odsouzen za svoji spoluúčast ve čtyřech atentátech spáchaných ve Francii mezi roky 1982-1983 (trest potvrzen odvolacím řízením v roce 2013). Ve třetím procesu, který skončil právě minulý měsíc, je opět uznán vinným za atentát v Drugstoru z roku 1974. Proti rozsudku se odvolal. Od počátku je obhajován advokátkou Isabelle Coutant-Peyre, se kterou se v roce 2001 ve vězení oženil (podle muslimského práva, neboť Carlos v roce 1976 „konvertoval“ k islámu).

Spletitý život teroristy a zabijáka Carlose nevydal ještě všechna svá tajemství, ale síla marxistického poblouznění uvěznila jeho duši na věčné časy a nikdy jinak! Všechna soudní klání jsou patetickým divadlem narcistního člověka, který je spokojen, že je opět středem zájmu. Provokuje. Stěžuje si, že sál je příliš malý pro člověka jeho velikosti. On přece není žádný kriminálník, ale profesionální revolucionář! Za atentáty spáchané ve Francii odmítá veškerou odpovědnost. Považuje se za politického vězně, vyhýbá se odpovědím nebo je neustále mění. „Peut-être que c’est Carlos, peut-être que c’est moi, mais il n’y a aucune preuve“ (Možná, že je to Carlos, možná, že to jsem já, ale neexistuje žádný důkaz) – nechal se slyšet den před svým odsouzením. Jinak ovšem v roce 2013 přiznal „operativní a politickou odpovědnost“ za akce LFOP v Evropě (údajně 1500 obětí za organizaci a 80 „vlastníma rukama“): „Hlásím se ke všem zraněným a mrtvým. Jsem hrdina palestinského odporu a jsem jediný přeživší profesionální kádr v Evropě, protože já jsem vždy vystřelil první!“. Soudní přelíčení jsou pro něj divadelní prkna, která „znamenají svět“ – chvilky svobody, kterých si náležitě užívá.

Všechna soudní klání s Carlosem mají rovněž zvláštní přídech jiných světů a vzdálenému pozorovateli ztělesňují paradoxy politického počínání. Mýtus Carlose i jeho mezinárodní „kariéra“ teroristy by nebyla možná bez tiché tolerance mocných protagonistů doby studené války. Pokud se arabskému světu a komunistickým satelitům hodil, držely nad ním ochrannou ruku. A přestože Carlos využíval své spojence k prosazení svých revolučních myšlenek, oni využívali stejnou měrou jeho.

Jedni ho považují za sebestředného megalomana, kterému šlo především o zviditelnění se, moc a peníze (Kopp, Klein). Jiní v něm naopak vidí přesvědčeného revolucionáře, ztělesnění revoluce samé a žádného teroristu (Chávez – !). O jeho nevině je přesvědčena i jeho žena Isabelle Coutant-Peyre. Nejenže nevěří, že by atentáty a vraždy, z nichž se zodpovídá, provedl (i vražda dvou policistů v roce 1975 byla pastí Mossadu), ale považuje celé soudní řízení za protiprávní, protože Carlos byl ilegálně unesen tajnými službami. Jedná se podle ní o politický proces s předem daným výsledkem, přičemž neexistuje dostatečné množství přesvědčivých důkazů o vině. Jakékoliv nařčení z terorismu je také jen propagandou. Carlos je přeci politický bojovník. A jak uvedla v rozhovoru pro časopis Vice v roce 2010: „Říká se, že když jsou politické nároky doprovázeny násilím, není to tolerovatelné. Dobře, nevím tedy, proč by někteří měli právo bombardovat z pětitisícové výšky nevinné civilní obyvatelstvo z toho důvodu, že místní režimy nekonvenují americké politice. Nevěřím, že některé války jsou legální a jiné ilegální, válka je válka a kdo říká válka, říká násilí...“

Soudci ale byli jiného názoru, právem, a Carlos si dnes odpykává trest hodný jeho zločinům. Tím největším trestem ovšem je, že případ Carlose je pro francouzskou společnost uzavřenou kapitolou. Jeho vystoupení a další osudy – kromě příbuzných obětí – již nikoho nezajímají. V tom je bezpochyby jeho největší prohra.