S nemalým odstupem třinácti let spatřil světlo světa první český překlad francouzského spisovatele Jean-Clauda Izza. Nikoli náhodou je to právě titul Total Cheops (Totální chaos), kniha, která v roce svého prvního vydání (1995) způsobila ve Francii literární senzaci, a která autorovi zajistila nikoli jen definitivní úspěch na literárním poli, ale i pevné místo v antologiích francouzské literatury.

Izzo se podobně jako například Michel Houellebecq řadí k autorům „současným“, nikoli jen prostým časovým určením, ale výběrem a popisem témat považovaných právě za navýsost „současná“. Těmi jsou ztráta ukotvení a řádu člověka v současném světě, přežívání vlastních životů jen s chabými náznaky odpovědí na zásadní otázky po smyslu a cíli našeho bytí, v případě Houellebecqa pak včetně drásající rezignace na tyto odpovědi, což jeho hrdiny přivádí nezřídka i do psychiatrických léčeben. Izzo své hrdiny nevystavuje tak surové existenciální konfrontaci, naopak díky preciznímu a konkrétnímu umístění příběhu nechává své hrdiny více ovlivňovat okolním prostředím, možná i proto, že jeho hrdinové nejsou z principu intelektuální introverti. Neméně zajímavým příspěvkem k literatuře „současnosti“ je pak také nedávno se zjevivší Lev Lukin, který krátkou parafrází Solženicinova Jednoho dne Ivana Děnisoviče vystihl stejné vykořenění a prázdnotu na druhém konci kontinentu, v Moskvě. Zdá se, že nikoli literatura, ale skepse se stává globální.

V Totálním chaosu Izzo přivedl na svět postavu policisty Fabia Montala. Policisty nespokojeného se svým životem, se světem kolem sebe, pochybujícího o své práci a uvyklého na denní rutinu dostatečně nato, aby neměl ambice na čemkoli cokoli měnit. Žije sám, bojí se žen a jejich očekávání. Sám sebe považuje za dost starého na to, aby nemusel věřit, že je v silách člověka něco, cokoli měnit a že lze začít u sebe. Je až překvapivé, že tento hrdina má kromě svého „klidu“ rád i něco jiného. Konkrétně jde o vaření, pravý pastis a kvalitní muziku. Spouštěcím mechanismem příběhu je Montalův začátek životního bilancování. Impulsem k němu jsou vraždy jeho dvou nejbližších přátel z doby dospívání. Jejich osudy se rozešly láskou k jedné ženě. Montalův denní koloběh, aniž by se o to sám vědomě přičiňoval, nabírá nečekané zvraty a trhliny, na jejichž konci ho čeká ještě méně očekávatelná katarze. Svým odchodem od policie se jako by symbolicky ke sklonku produktivního věku odhodlává začít sám řídit vlastní život.

Co je na Totálním chaosu ovšem asi nejzajímavější je, že kniha se dá pojmout v několika specifických rovinách. První je zařazení do klasického detektivního žánru, kdy výrazný hrdina vystaven mnohým nebezpečím vyšetřuje a vyšetřuje až vyšetří. Izzo nepodléhá žádným postmoderním vlnám, příběh je tedy pevně sevřený s poměrně jasným sdělením, co proč se kvůli čemu jak stalo. A že se jedná o příběh, jehož děj nikoli náhodou odkazuje na teorii chaosu na tom nic nemění. Třebaže je tedy u nás detektivka často vnímána jako žánr podřadný, Izzo dokazuje, že se dá napsat i tak, aby tomu tak nebylo. A důkazem jsou i další roviny možného výkladu knihy.

Nebývalý úspěch nyní slaví antropologická literatura, zvláště říznutá sociologií nebo etnologií. A aniž by ho to možná kdy napadlo, lze do ní částečně řadit i Izza. Kdo kdy navštívil francouzský venkov a nasál třebas idylu a krásu interiérů chalup a stavení, harmonických i přes prvky a vlivy pocházejících z mnoha staletí, může Izza podezírat ze záměrného přibarvení prostředí, v kterém se pohybují jeho hrdinové. Kdo ale naopak strávil více než odpoledne na předměstí téměř jakéhokoli francouzského města, kde jsou na fasádách grafity drahých aut s Jásirem Arafatem a AK 47, a kde Francouzi z Maghrebu každému cizinci na rovinu řeknou, že není radno chodit příliš blízko mešitě, si vybaví, že Izzo si pro svůj román vymýšlet ani trochu nepotřebuje.

Palčivý sociální problém týkající se potomků přistěhovalců je naprosto reálný jak v Totálním chaosu, tak i ve skutečnosti. Rozdíl je jen v tom, že Izzo psal svůj román začátkem devadesátých let, zatímco francouzská města doopravdy vzplála až během nepokojů na podzim 2005. Izzovi se daří věrně popsat i vysvětlit neradostné perspektivy dorostu čtyřmilionové muslimské menšiny, jehož problém se sebeurčením a identitou nabývá logicky rozměry větší i tragičtější, nežli u jakkoli rozpolcených „bílých“ hrdinů. A ani trochu simplifikovaná možnost volby mezi integrací či vyloučením na výslednou možnost uplatnění nemá větší, než zanedbatelný vliv. Z tohoto pohledu se pak dá kniha číst jako předloha mnoha filmových sociálních dramat, z nichž jmenuji alespoň Le Haine (Nenávist) nebo poněkud nadčasovější i méně apelující Banlieue 13 (Okrsek 13). Téma prolínání se dvou odlišných kultur, z nichž jedna již na všechny hodnoty rezignovala a druhá jejich hierarchií vyvolává pocit karikatury středověku pojednává i velmi kvalitní komorní dílo režisérky a scenáristky Serreauové pojmenované příznačně, jak jinak, Chaos (Chaos). Je to důkaz toho, že témata a náměty „současných“ spisovatelů nejsou doménou pouhé literatury, ale chápají se jich i umělci z jiných oborů. Zfilmován ostatně byl již i Totální chaos, nicméně protože jsem ho neviděl, nemohu hodnotit.

Další možnou rovinou četby Totálního chaosu je pak pocta autorovu rodnému městu Marseille. Izzo má nejen perfektně zvládnutý místopis a proměny domů, ulic nebo celých čtvrtí v průběhu času, neméně dobře má zvládnutou i lokální kulturní scénu, ať se jedná o básníky, hudebníky, malíře nebo spisovatele. V Izzově podání Marseille, odvěká brána Francie do všech zemí středomoří i dále, prostě byla, je a bude specifická bez ohledu na cokoli v jakémkoli čase. Sám Izzo píše: „Marseille není město pro turisty. Není tu nic k vidění. Její krása se nedá vyfotit. Musí se sdílet“. A to se mu bezpochyby i přes popisované vraždy, znásilnění a odcizení daří. Přitom by bylo banální říci, že jinde by se příběh odehrávat nemohl. Mohl. Byl by ale jiný a podle všeho ne tak dobře napsaný.

Na jednu „detektivku“ je to výkon více než mimořádný. Jedinou kaňkou tak zůstává fakt, že „současník“ Izzo již není mezi námi, zemřel 1. ledna 2000. Nové tisíciletí ovšem chaosu skutečnému ani literárnímu na ničem neubralo. Možná naopak. Můžeme se tak jen těšit, že se ještě letos podaří vydat alespoň zbývající dva díly volné marseilleské trilogie, Chourmo a Solea, jejíž je Totální chaos první částí.

Jean-Claude Izzo, Totální chaos, přeložila Milena Fučíková, Agite/Fra, Praha 2008, 248 stran.

Babylon 8/XVIII, 8. června 2009