Když bylo zveřejněno úvodní prohlášení Charty 77, bylo mi třináct let a byl jsem hrdý, že můj otec a starší bratr Chartu podepsali. Hned na to se ovšem indiánky ukázaly silnější. Pamatuji se, jak jsem zuřil, když Old Shatterhand svou dětinskou důvěřivostí vůči Santerovi de facto zapříčinil smrt Nšo-či. A já ji přitom tak miloval! Debil jeden. A byla snad na tom Charta líp? Copak nechápala, s jakým zlosynem má co do činění?! To chartisté nevědí, jak jsou Komančové zákeřní a lstiví? Neví snad, že vykopali válečnou sekyru a že je tedy třeba se podle toho chovat, dodržovat všechny zásady pohybu na nepřátelském území, plížit se proti větru, zametat za sebou stopy a než se člověk utáboří, obhlédnout pečlivě okolí, dopředu si projít únikové cesty, postavit hlídky, mít se na pozoru před slídily …

Jak může být někdo tak naivní a chtít vést konstruktivní dialog s mocí, která lže i ve spaní, stejně jako žádat dodržování lidských práv po režimu, který je celý založen na jejich popření?! Jsou Havel, Hájek, Patočka padlí na hlavu? To nechápou, že komunistické zákony nejsou zákony a lidská práva jsou pouhý trik, který má zastřít skutečnost? Nechápou, že režimu skáčou na špek a svou bezmeznou naivitou pomáhají vytvářet kouřovou clonu nad Santerovými zločiny?

Zdálo se mi, že opozice přistupuje k odbojové činnosti naprosto nezodpovědně, jako kdyby disent pronásledovala Reportáž psaná na oprátce, kterou jsem coby žák asi jako jediný poctivě přečetl a nepřestával se divit, jak si komunisté mohli vybrat za vzor něco tak životu nebezpečně blbého, jako byl Fučík. Charta se podle mne chovala jako odboj na počátku války – jako kdyby proti ní nestálo zločinné gestapo, ale c. a k. policie Zweigova Světa včerejška.

Legalita

Ve svém klukovsky dětském pohledu na svět, který se poněkud protáhl do dospělosti, tedy té biologické, jsem nebyl sto pochopit, že vtip spočíval právě v tom, že Charta byla ustavena jako legální iniciativa, což nebyla z nouze ctnost, ale projev občanské vyspělosti a odpovědnosti: Základem rozumnosti jakéhokoli lidského počínání je schopnost interakce s okolím. Snaha budovat nějakou ilegální odbojovou organizaci ve znormalizované, v porovnání s jinými státy sovětského bloku sociálně saturované společnosti, by bylo čiré bláznovství, které by vedlo k úplné společenské izolaci Charty a její diskreditaci, což by režimu usnadnilo likvidaci Charty coby rušitelky sociálního smíru. Režim by to neoslabilo, ale posílilo.

Společnost se sice k „legální“ Chartě nepřidala, ale alespoň jí – její nemalá část – držela palce, což byl příslib do budoucnosti. Charta nejen přežila krušné období přelomu 70. a 80. let, kdy se řada lidí ocitla v kriminále, jiní byli vyštváni za hranice, další pak pod tlakem režimu na jakoukoli činnost rezignovali, ale postupně prošlapávala cestu novým iniciativám až k Palachovu týdnu, po kterém začaly režimu vypovídat loajalitu struktury, které byly dosud jeho součástí, a od kterého pak vedla přímá cesta k listopadu 1989.

České děti

To všechno jsou ale technikálie, které byly důležité, ale nebyly jádrem pudla. Hnětla mě i jistá ideová stránka věci, což mimo jiné vedlo k ustavení Českých dětí, jak je to popsáno ve Fízlovi, jehož druhé, doplněné a rozšířené vydání je tady k mání.

Charta vzala režim za slovo, my si z něj, z jeho škol, kultury, historie, dělali – rovněž ve vší vážnosti – legraci. Komunistická víra ve společenský pokrok byla podle nás stejně nebezpečná pitomost, jako je víra kapitalistická v neomezený růst. Tak jsme komunistům to kolo dějin obrátili a vyhlásili jsme obnovu Českého království. Vedle více méně standardních požadavků obsahoval Manifest Českých dětí i paragrafy, které ty „konstruktivní“ poněkud relativizovaly, aby to tedy nebylo tak jednoduché.

• Zeměpanské hrady a královská města buďtež zachována. Poddanská města se buď vrátí pod správu šlechtickou (samozřejmě s veškerou odpovědností, které toto vlastnictví s sebou přináší), nebo se budou moci vykoupit na města svobodná (ovšem s vyššími daněmi).

stojí v manifestu nebo taky:

• Královská vláda budiž taková, jakou si zvolí lid. Jestliže si zvolí komunistickou, bude komunistická; my si však myslíme, že vláda nemusí mít, ba nemá mít žádný politický program, je buď dobrá, nebo špatná. Jestli se někdo sám o sobě cítí být komunistou nebo demokratem, je to jeho věc; navrhujeme přechod politických stran do oblastí kulturně zábavných či mezi charitativní sdružení apod.

To muselo být pro matadory z Charty, kteří měli za sebou letité seriózní působení v politice, ať už v občanské opozici nebo druhdy i v rámci režimu, poněkud znepokojující, kulantně řečeno. Při svém rozhodování a konání byli chartisté vázáni jistou odpovědností v duchu toho, jak byla Charta založena, zatímco my jsme si mohli dělat, psát a říkat, co jsme chtěli. Nebylo by tedy divu, kdyby s námi Charta nechtěla nic mít jako s těmi, kteří serióznost opozice narušují.

Pamatuji se, jak se na jednom disidentském setkání ke mně naklonil profesor Jiří Hájek a ptal se mě, zda to myslíme s tou obnovou monarchie vážně. Vážně, řekl jsem s vážnou tváří, aniž bych to nějak dál rozváděl, přičemž se mi zdálo, že profesor Hájek poněkud posmutněl. A to přesto, že jeho syn Jan, který bohužel nedávno umřel, studoval v norském království, tradičně sociálnědemokratickém, jako ostatně všechny severské monarchie – na rozdíl od Jihoafrické republiky, třeba, kde vládl apartheid.

Každopádně jsem měl, bloud, za to, že něco podobného nebude pro chartovní establishment stravitelné. Jenže se ukázalo, že za pitomce jsem byl já. Přes jisté brblání některých exkomunistů, kteří navíc většinou stáli mimo pro ně příliš radikální Chartu a kteří o nás mluvili jak o neovladatelných skupinách, jak to odposlechla StB z jejich bytových rokování, se Charta monarcho-anarchistických Českých dětí nejen nezalekla, ale vzala je za legitimní a rovnocennou součást čs. opozice – nebála se s námi vystupovat a podepisovat společná prohlášení včetně toho, že Manifest ČD vyšel v hlavních opozičních i exilových médiích, v Infochu a Svědectví.

Solidarita

Ve své malověrnosti jsem nechápal to, co bylo ve skutečnosti gros chartovního společenství, založeného na chodbě soudu v Karmelitské ulici LP 1976, kde se na podporu undergroundových hudebníků, které režim vykresloval jako asociály a narkomany, sešli androši s členy ÚV KSČ z doby Pražského jara, universitní profesoři a umělci s dělníky, přičemž režim v tom byl vedlejší: Rozhodující bylo vědomí lidské sounáležitosti, které propojuje a zároveň i moderuje různorodost postojů, náhledů, názorů lidí, kteří sdílejí starost o věci veřejné, a kdy se spoluodpovědnost za společenství, ve kterém člověk žije, pojí s vědomím neslužebné, svéprávné existence bez ohledu na to, kdo je zrovna u moci. To bylo to, co dělalo Chartu Chartou.

Opus bonum

Výše uvedené geniálně pochopil benediktinský mnich Anastáz Opasek, který polovinu svého dospělého života strávil v komunistickém kriminále a v exilu, odkud se – na rozdíl od mnoha svých malověrných souvěrců – k Chartě ihned přihlásil. Opasek organizoval celoexilová setkání, na která byli zváni všichni, kdo měli co říct bez ohledu na jejich ideové, sociální, kulturní zázemí, či jejich minulost: vést o ni – o minulost, přítomnost a budoucnost – otevřený rozhovor, který měl jediné omezení či vymezení, a sice respekt k osobě a názoru druhého. Tento bohabojný řeholník a básník pochopil, že bezpředsudečný, nepředpojatý dialog, z kterého není nikdo předem vylučován, je základem, bez kterého nemůže společnost fungovat. Opasek byl bytostný demokrat – ne od Francouzské revoluce, ale od Boha, jak jsem někde napsal.

Kritická a střízlivá civilnost

Vycházejíc ze zkušenosti zběsilého 20. století válek a ideologických hnutí a režimů, které získávaly svou moc rozmícháváním emocí, strachu a nenávisti, pomocí sociální a nacionální demagogie a ideologického fanatismu ruku v ruce jdoucím s blouzněním o jiné, lepší společnosti Charta nepěstovala žádné hurá vlastenectví, ani hurá odboj. Bylo to promyšlené, prodiskutovávané střízlivé posuzování skutečnosti, založené v neokázalé existenci různorodého společenství, které – spojené universalitou lidských práv – bylo veskrze civilní, prosté patetických gest, sociální hysterie či národního pathosu, jak to pěkně podal Podiven v Češích v dějinách nové doby, což je nejlepší historická příručka o anabázi tohoto národa po konci doby barokní, co tu byla dosud vydána, což je dáno podle mne tím, že ji nesepsali historici, ale chartisti – i když jeden mezi nimi byl, tedy historik, ale neměl sílu to pokazit. To je vtip anebo taky ne.

Charta nebyla ani do jednoho houfu sehnané společenství, které pěstovalo nějakou vnějším tlakem vynucenou jednotu. Přirozenou součástí její existence byly naopak sváry a polemiky, které se bez ohledu na rigidní režim vedly v jejím prostředí o českou existenci, o smysl či nesmysl českých dějin. V situaci neustále persekuce a hrozby vězení probíhala v disentu živější intelektuální diskuse, než se dnes vede, či spíše vůbec nevede v akademické obci, která se podle mne nebyla po listopadu schopna emancipovat se od svého služebného postavení coby systémového servisu pro státní – stádní výchovu a vzdělání. Proto také její zcela nechápává reakce na Podivena.

To, co jsem zde na adresu Charty řekl, mně ale de facto s veškerou vážností plně došlo až během nedávné pandemie, kdy si člověk uvědomil, jak snadno společnost propadne kolektivní hysterii a jak se rozjitřená mysl, zdivočelá logika, jak to někde trefně napsal Petr Pithart, šíří mezi lidmi rychleji než jakýkoli vir. A dnes díky sociálním sítím to snadno může být požár. Najednou začali šílet i lidé, o kterých jsem si myslel, že jsou při smyslech, a začali se vzájemně vylučovat z lidské společnosti.

Nenásilná, civilní střízlivost, s kterou Charta vystupovala na obranu lidských práv, prostá intelektuálního či jiného elitářství, byla o to cennější, že to nebyla nějaká laciná póza, ale byla mj. vyztužena desítkami let strávenými za mřížemi.

Cesta k hrdosti

Dnes mám za to, že Charta 77 tak, jak působila, co dělala, o co se starala, jak fungovala, co při svých omezených možnostech uprostřed apatické a režimem zkorumpované společnosti svým vytrvalým důrazem na lidská práva dokázala, byl jeden z nejlepších výkonů, který Češi v minulém století předvedli, a to i v evropském měřítku.

Po půl století snahy zbavit se dětinského pohledu na svět jsem opsal kruh a vrátil se do svých třinácti let. Jsem hrdý na to, že jsem toto společenství především v 2. pol. 80. let ještě naplno zažil a měl tu čest potkat se s lidmi, kteří chartovní společenství vytvářeli, prožít s mnohými z vás rozličná dobrodružství včetně toho, že jsme si v té děsivé duchovní i duševní bídě normalizace užili i spoustu legrace.

Díky.

Předneseno na setkání disidentů v Lucerně 4.3.2023