Dle patriarchy Ruské pravoslavné církve (RPC) Kirilla se v historii moskevského chrámu Krista Spasitele „jako v kapce vody odráží historie ruského světa“. Ruský svět je samozřejmě dosti problematická kategorie, nicméně určitě lze souhlasit s tím, že se v dějinách chrámu opravdu zrcadlí historie Ruské pravoslavné církve posledních dvou staletí. Přesněji řečeno, v historii oné parcely, neboť chrám byl počátkem třicátých let minulého století zbořen a na jeho místě měl vzniknout monstrózní Palác sovětů. Po pádu komunismu došlo k obnově chrámu. Jeho příběh plasticky ilustruje provázanost ruského pravoslaví s ruským nacionalismem i státní mocí a osudy církve za komunistického režimu. A navozuje též otázku, nakolik lze sovětský komunismus vnímat jako pseudonáboženský jev.

Výrazné propojení náboženských prvků s konkrétními dějinami ruského státu samozřejmě obsahuje řada sakrálních staveb, nicméně chrám Krista Spasitele, sídelní chrám patriarchy RPC, představuje v tomto ohledu ukázku vpravdě mimořádnou.

 Za carského režimu

Chrám Krista Spasitele se budoval během vlády čtyř carů jako výraz vděku za záchranu Ruska v napoleonských válkách. Základní kámen byl sice položen již v roce 1817 na Vrabčích horách, ale úmysl postavit chrám právě zde se neuskutečnil kvůli špatné kvalitě podloží. Ve druhé soutěži na architektonický návrh stavby pak car Mikuláš I. vybral Konstantina Tona, jenž později projektoval například Velký kremelský palác a kremelskou Zbrojnici. Výstavba započala koncem třicátých let 19. století.

Konstantin Ton budovu navrhl v neobyzantském či rusko-byzantském stylu (slohu), který přebíral prvky byzantské architektury a starobylých ruských chrámů. Měla pět kupolí, velkou centrální a čtyři rohové zvonice. Výška chrámu až ke kříži na centrální kupoli činila 102 metry, čímž překonal zvonici Ivana Velikého, do té doby nejvyšší stavbu města. Červené cihlové stěny (ze čtyřiceti milionů cihel) byly obloženy bílým altajským mramorem, který se zasloužil o to, že se chrámu říkalo též „zasněžený“. Ve své době představoval chrám Krista Spasitele stavbu skutečně velkolepou – vešlo se do něj, dle různých zdrojů, 7–10 tisíc věřících. Není divu, že se budoval skoro padesát let. Stavbu provázely spory ohledně jejích architektonických kvalit, terčem kritiky se staly eklektismus, celková monstróznost i přehnaná výzdoba.

Část chrámu byla koncipována jako galerie (či galerie a muzeum) upomínající triumf nad Napoleonem. Na výzdobě interiéru se podíleli nejlepší ruští umělci té doby, například Viktor Vasněcov, Vasilij Vereščagin, Vasilij Surikov a další. Chrám tedy sloužil také jako památník – návštěvníci se mohli seznámit se jmény účastníků (velitelů) války z roku 1812 a shlédnout upomínky z těch let. V katedrále se pak zveřejňovala jména mrtvých za rusko-japonské i první světové války.

Chrám Krista Spasitele, podle historika Orlanda Figese „napůl kostel a napůl vojenské muzeum“ a pomník „božského poslání ruské monarchie“, byl vysvěcen v květnu 1883, den před korunovací cara Alexandra III. Stal se, kromě bohoslužeb, i místem konání celonárodních slavností.

Vítězství nad Napoleonem z roku 1812 neboli Vlastenecká válka tvoří jeden ze stavebních kamenů ruského nacionalismu, a navíc má své předobrazy, tj. spojení lidu, pravoslavné víry a cara v boji s vnějším nepřítelem, již v předchozích historických obdobích. Chrám tedy zhmotňoval ruskou státní ideu, propojení carismu, pravoslaví a zvláštního pojetí lidovosti či národnosti. Neboli základní státní doktrínu carské říše, zformulovanou v roce 1833 ministrem školství (osvěty) hrabětem Sergejem Uvarovem: triádu pravoslaví – samoděržaví (autokracie) – národnost, přičemž Uvarov svou formulací víceméně jen završil předchozí dlouhodobý vývoj. Car zastával roli nejvyššího ochránce a strážce pravé víry. Ruskou pravoslavnou církev v letech 1721–1918, po zrušení úřadu patriarchy carem Petrem I., spravoval Nejsvětější synod, který byl vlastně státní institucí. V jeho čele stál úředník, vrchní prokurátor, jmenovaný carem. V současné době je RPC spravována Svatým synodem, o jeho složení však rozhoduje sama.

„V roce 1900 se Rusko rozkládalo na 22,3 milionu km². Od roku 1700 se rozrostlo o 17 milionů km², což znamenalo, že se během tří století každý den průměrně zvětšilo o 128 km² anebo za rok o 57 tisíc km² (to je víc než rozloha dnešního Chorvatska). A přitom už předtím rostlo ohromným tempem. Kolik znamenala jen samotná Sibiř!“ – poznamenává polský historik, politolog a diplomat Wojciech Zajączkowski v knize Rusko a národy. Územní expanze ale znamenala též růst etnické i náboženské pestrosti. Zajączkowského slovy: „V roce 1719 představovali Rusové naprostou většinu (70,58 %) [carských poddaných], v roce 1897 tvořili stále největší etnickou skupinu, avšak jejich procento pokleslo pod polovinu všech obyvatel impéria (44,31 %). Jednotu carství zabezpečovaly tři instituce: armáda, státní správa a pravoslavná církev. V dobách Ivana Hrozného nebo i Petra I. to stačilo, ale v devatenáctém století se společenská realita začala kontrole takto postaveného státního aparátu vymykat.“

Uvarovova triáda – pravoslaví, samoděržaví (autokracie), národnost – tak postupně erodovala pod tlakem narůstající etnické i náboženské pestrosti ruského impéria, ostatně, moderní národy se právě v té době formovaly a dotvářely a představa, že skoro všichni carovi poddaní tvoří jeden „ruský lid“, se stávala čím dál tím méně udržitelnou. Odpovědí na zmenšování ruského podílu byla i snaha o rusifikaci, kterou zvláště tvrdě pocítili Ukrajinci. Leč podobné úsilí na druhou stranu podněcovalo odpor utlačovaných národů. Politický pilíř Uvarovovy triády, autokracii, pak podlamovaly liberální či demokratické aspirace takřka všech složek společnosti, včetně té etnicky ruské.

V ruském pravoslaví též vždy existovalo velké napětí mezi okázalou vnějškovostí a skutečným vnitřním přijetím křesťanské víry. S tímto jevem se lze samozřejmě setkat (skoro) u všech náboženských proudů, v ruském případě ho zintenzivňoval mesianistický nárok, vykreslování ruského pravoslaví jako čehosi výjimečného, s významným posláním v dějinách spásy.

Ve sčítání z roku 1897 se k pravoslavnému vyznání přihlásilo 85 % obyvatel carského impéria. Avšak, jak upozorňuje Orlando Figes, nejpozději v 19. století se „oficiální církev ocitla v nebezpečí imploze. Připřažená ke státu, s ochablým, ne-li zcela mrtvým životem na farnostech, neměla čím zadržet své vesnické stádečko, které se v hledání pravdy a spravedlnosti na této zemi chytalo rozprchnout do různých sekt nebo do města k socialistům.“ Podle Figese počet příslušníků různých sekt v Rusku stoupal, od asi tří milionů v 18. století ke třiceti milionům v prvním desetiletí 20. století, což znamenalo třetinu tehdejší populace ruského státu. V sektách „hledali odpověď na svou touhu po novém a ‚esenciálnějším‘ druhu ruské víry všemožní teosofisté, antroposofisté, symbolisté, rasputinovci a mystici všeho druhu“. Pro běžný náboženský život byla typická nevzdělanost kněží a lidové formy zbožnosti spojené s léčitelstvím, vírou v kouzla a čáry, pověrami, přežívajícími pohanskými zvyky a silným sklonem k živelnému sektářství a mysticismu, a to nejen na venkově, ale i ve městech.

„V našem životě se nakupilo mnoho lži a pokrytectví. K pravoslavné církvi převládal naprosto vnějškově společenský a zištně účelový vztah,“ posteskl si počátkem dvacátých let minulého století v „Úvahách o ruské revoluci“ filozof a teolog Nikolaj Berďajev, který tehdy dokonce doufal, že bolševická revoluce napomůže, byť nepřímo, „obrodě církve a náboženského života v Rusku“. Formalismus a zanedbávání křesťanského poslání posléze řada autorů označovala jako jednu z hlavních příčin nástupu bolševického režimu či tento režim líčila jako trest za předchozí vážné chyby, ba hříchy církve.

Avšak navzdory vší církevní formálnosti a vnějškovosti bylo Rusko rovněž domovem pozoruhodných duchovních proudů i konkrétních postav s nimi spojených, na jednom z předních míst též školy ruské náboženské filosofie, jež počíná filosofem a teologem Vladimirem Solovjovem a vrcholí plejádou myslitelů přelomu 19. a 20. století, kam patří právě i citovaný Berďajev. V této souvislosti nutno zmínit též klášter Optina Pustyň (Optinská poustevna), jenž se stal duchovním centrem, přitažlivým i pro část inteligence (například pro spisovatele Nikolaje Gogola, Ivana Turgeněva či Fjodora Dostojevského nebo zmíněného filosofa a teologa Vladimira Solovjova), ovšem šlo spíše o výjimku, a i v rámci ruské inteligence tvořila skutečně křesťansky orientovaná část nepočetnou vrstvu.

V komunismu

Po bolševickém převratu v roce 1917 se nad církví a náboženstvím na území Sovětského svazu začala stahovat mračna. Náboženství se stalo hlavním nepřítelem nové moci, protivníkem, který měl být doslova vyhlazen do základů. Nastalo velké pronásledování církve, jež mělo i podobu masivního boření kostelů a chrámů. Včetně ústřední svatyně, chrámu Krista Spasitele.

Monument pravoslaví, jež bolševický režim hodlal vykázat na „smetiště dějin“, měl nahradit monument nadcházející epochy, Palác sovětů, postavený – zcela záměrně, kvůli politické symbolice – na jeho místě. Polyfunkční budova byla primárně určena jako místo zasedacích sálů Nejvyššího sovětu.

Dle prvotních plánů měla dvakrát převýšit bývalý chrám. Ale ani to nestačilo. Výška budovy v projektech postupně narostla z 260 metrů na 415 metrů, čímž měla dosáhnout mety nejvyšší budovy světa (tehdy rekordní mrakodrap Empire State Building v New Yorku měřil jen 381 metrů). Vyhlížela by jako obrovský několikaposchoďový dort, završený mohutnou, skoro stometrovou sochou V. I. Lenina, s níž by dosáhla zmíněných rekordních 415 metrů výšky. Hlavní sál s kapacitou 21 tisíc míst by byl vysoký 100 metrů a měřil by 160 metrů v průměru.

Lenin byl v té době již „zbožštěn“ mumifikací jeho mrtvého těla a jeho vystavením v mauzoleu na Rudém náměstí v Moskvě, kde setrvává dodnes. Již v roce 1925 nechalo sovětské politbyro zřídit zvláštní laboratoř pro studium Leninova mozku, jež v roce 1927 povýšila na Institut mozku. Pracoviště mělo světu dokázat, že se Leninovy grandiózní myšlenky zrodily v biologicky mimořádném orgánu, což mělo potvrdit jejich genialitu a nezpochybnitelnou pravdivost. V tajné zprávě z května 1936, vypracované profesorem Sarkisovem, se uvádí, že Leninův mozek „vykazoval mimořádně vysoký stupeň organizace“. Zpráva však zůstala v utajení, možná i kvůli tomu, že tehdy již plně bujel Stalinův kult osobnosti, který by informace o mimořádnosti Leninova mozku a Leninově vědecky (ve skutečnosti spíše pseudovědecky) potvrzené genialitě mohly poněkud zastínit. V roce 1993 publikoval tehdejší ředitel Institutu mozku Oleg Adrianov článek, podle nějž na obsahu Leninovy lebky – zcela nepřekvapivě – nebylo nic zvláštního.

Příznačně se podobné závěry mohly veřejně činit až po pádu režimu, který Lenin založil a jemuž se stal po své smrti bohem, věčným a nesmrtelným. Přesně dle slov básníka Vladimira Majakovského: „Lenin žil, Lenin žije, Lenin bude žít!“ Mumifikací měl Lenin možná získat atribut světce – neporušitelnost těla, což mělo přispět k věrohodnosti nového režimu, jeho legitimizaci v očích širokých vrstev, a zbavit je tak vazby ke staré křesťanské víře. Roli též hrálo přesvědčení některých bolševických vůdců, že rozvoj vědy v budoucnu umožní nejen nesmrtelnost jedince, ale i vzkříšení významných postav historie. Jeden z nich, Leonind Krasin, otiskl pár dní po Leninově pohřbu v novinách Izvěstija článek „Architektonické zvěčnění Lenina“, v němž naléhal, aby se Leninovo mauzoleum stalo „místem, jež by majestátností a významem překonalo Mekku a Jeruzalém“.

Při všech přehlídkách, manifestacích či prvomájových průvodech stálo celé sovětské vedení na velmi zvláštní tribuně: na Leninově mauzoleu. Na hrobce, která ukrývala průhledný sarkofág s mumifikovaným tělem zakladatele režimu, s rádoby zvěčnělým lidským bohem. Mauzoleum se tak stalo ústřední svatyní komunismu a Rudé náměstí v Moskvě místem pravidelných kultických rituálů. K čemu to má blíž – k modernímu politickému systému, nebo ke starověké despocii zasvěcené nějakému tajemnému a temnému božstvu? Údajně nejpokrokovější zřízení v lidských dějinách, opřené o zdánlivě přísně vědeckou teorii, se záhy proměnilo v brutální pseudoteokratickou diktaturu. Někteří teoretici totalitarismu, jedni z prvních Eric Voegelin a Raymond Aron, ho proto v této souvislosti charakterizovali pojmy jako „světské“ nebo „politické náboženství“. Totalitarismu lze podle nich lépe porozumět jen tehdy, pokud si uvědomíme, že komunisté či nacisté byli spíše jakousi podivnou pseudonáboženskou sektou, byť zejména v případě komunistů sektou ateistickou. Nikolaj Berďajev totalitarismus dokonce označil za „náboženskou tragédii“, neboť se právě v něm „odhaluje náboženský instinkt člověka, jeho potřeba celostného vztahu k životu“ v jinak sekularizovaném světě, který postrádá duchovní centrum.

Palác sovětů, završený gigantickou sochou vůdce světového proletariátu, měl být vedle Leninova mauzolea dalším, a sice opravdu monumentálním, vyjádřením sovětského totalitního světského pseudonáboženství a kultu moci sovětského státu. A opravdu nikoliv náhodou měl stát na místě ústřední svatyně předchozího, „starého“ náboženství.

Realizace se ale nikdy nedočkal. Do vypuknutí války v červnu 1941 se stihlo pouze vyhloubení základů a vztyčení ocelového rámu pro nejnižší poschodí. V letech 1941–1942 ale ocel rámu posloužila k výstavbě opevnění Moskvy a železničních mostů. V letech 1958–1960 byly základy vyčištěny a základová jáma se využila pro vybudování unikátního otevřeného bazénu Moskva. Kruhové koupaliště mělo průměr skoro 130 metrů.

Za druhé světové války Stalin změnil dosavadní hrubě represivní přístup k pravoslavné církvi a rozšířil možnosti pro její působení, patrně i kvůli lepší mobilizaci obyvatelstva ve válečném konfliktu. Nicméně i tak církev fungovala pouze v omezeném rozsahu a pod přísnou kontrolou státních orgánů a tajné policie. Přes různé výkyvy, například v podobě protináboženské kampaně nařízené Nikitou Chruščovem, tudíž pravoslavná církev od čtyřicátých let minulého století představovala sice oficiálně existující a trpěnou, leč režimu plně podřízenou a často mu i sloužící strukturu. Řada představitelů, včetně těch nejvyšších, ruské i ukrajinských pravoslavných církví si tak z komunistické éry odnesla „morální škraloup“ neboli zátěž spolupráce s tajnou policií. Církev ovšem přežívala nejen v uvedené spoutané formě, ale i jako tajná církev v podzemí a rovněž v exilu. A nutno též vyzdvihnout existenci sovětského křesťanského disentu, jakkoliv jeho činnost neměla masový vliv.

Oficiální působení „sovětské pravoslavné církve“ též poněkud zaclonilo éru masivního a velmi krutého protináboženského teroru z prvních desetiletí existence sovětského režimu, jakož i represi zaměřenou později vůči všem, kteří se s oficiálním a zotročeným pravoslavím odmítali ztotožnit a projevovali v náboženském ohledu nějakou vlastní aktivitu. Spisovatel Alexandr Solženicyn si tudíž v devadesátých letech minulého století mohl celkem oprávněně postesknout: „Naši církev postihlo kruté pronásledování trvající půl století, při němž byly zlikvidovány desítky tisíc kněží (celé rodiny byly topeny pod ledem nebo rozsekány na kusy šavlemi; to vše teď upadlo v zapomnění) a jehož předobrazem mohly být jen antické štvanice na křesťany. Tisíce těch, kdo zahynuli, projevily bezmeznou oddanost víře a vědomě volily smrt za Krista“.

Historik Andrej Zubov vyjádřil v jedné ze svých přednášek hluboké osobní přesvědčení, že pravou příčinou konce sovětské říše byla Boží milost podnícená modlitbami (přímluvami) novomučedníků, tedy obětí komunistických represí. Ty daly RPC zvláštní primát církve s největším počtem mučedníků, které kdy jakákoliv církev měla. Alexandr Solženicyn, po pádu komunismu kritizovaný za své nacionalistické postoje, v citované knize Rusko v troskách, reflexi stavu postkomunistického Ruska, konstatuje, že „po tisíc let náš lid rostl a žil v pravoslaví“, „právě pravoslavnost, nikoliv imperiální hamižnost, vytvořila ruský kulturní typ“.  Rusové se proto „věrně a vytrvale“ musí „držet duchovního daru pravoslaví“, poněvadž „v dnešním rozdrceném, rozmačkaném, z míry vyvedeném a na scestí vedeném Rusku je tím spíše vidět, že bez duchovního zpevnění v podobě pravoslaví se na nohy nepostavíme. Nejsme-li bezhlavé stádo, potřebujeme přece pro svou jednotu věrohodný základ.“ Uvedený názor však v devadesátých letech nebyl v Rusku ojedinělý a jeho relevance postupem doby rostla. Samozřejmě, ve vzduchu též visela otázka, jaké konkrétní formy renesance pravoslaví získá.

V postkomunismu

Po pádu komunismu započala též obnova bolševiky zničeného chrámu Krista Spasitele. Jeho znovuvybudování se stalo veřejným tématem již koncem osmdesátých let 20. století, v době Gorbačovovy perestrojky. Kromě církevních kruhů opětovnou výstavbu chrámu příznačně prosazovali i nacionalisté, kteří se tehdy začínali veřejně projevovat. Realizaci zmíněné ideje zpočátku kromě nedostatku financí bránily i pochybnosti o smyslu tak nákladné stavby.

Katedrála se dočkala obnovy, byť nejde o dokonalou repliku, především díky snaze moskevského starosty Jurije Lužkova a prezidenta Borise Jelcina. Vedly je k tomu politické ohledy i snaha zaplnit ideové vakuum zbylé po konci komunistického režimu, ne snad náboženstvím samotným, ale především jeho spojením s nacionalismem. „Je to ruské národní posvátné místo a musí být znovuzrozeno. […] S ním bude snazší nalézt cestu k sociální harmonii, k vytvoření dobra a života, v němž bude méně prostoru pro hřích,“ zdůvodnil v roce 1994 obnovu chrámu Boris Jelcin. Charakteristika „ruské národní posvátné místo“ přesně odráží provázanost náboženství a nacionalismu, pro ruské poměry typickou.

Velmi nákladná stavba, financovaná ze sbírek, ale hlavně z veřejných rozpočtů, postupovala rychle, chrám byl otevřen 31. prosince 1999, v předvečer 2000. výročí narození Ježíše Krista. Jeho vysvěcení proběhlo 19. srpna 2000, den nato následovala kanonizace členů carské rodiny, vyvražděné bolševiky.

Obnovu chrámu od počátku provázela kritika, že jde o příliš nákladnou, ba megalomanskou akci, že by se peníze měly investovat jiným směrem, například na sociální programy, že financování stavby není pod veřejnou kontrolou. Pochybnosti vzbuzovalo i očividné sepjetí státní autority s jednou církví, byť historicky dominantní, což vedlo k otázkám, co vlastně obnovená katedrála reprezentuje. Celé Rusko, nebo jen pravoslavné? Morální hodnoty? Moc ruského státu? Moc moskevského starosty Lužkova? Jak ale výstižně uzavřela svou studii z roku 1997 Kathleen Smithová: „Rekonstrukce chrámu Krista Spasitele signalizuje zavržení komunismu, zároveň ale odráží i návrat vládců, kteří jsou připravení použít své vazby s Ruskou pravoslavnou církví, aby se pokusili prokázat vlastní ruskost.“ Tento trend pak pokračoval za prezidenta Putina, ba se výrazně posílil. A projevil se i v důrazu na moderní variantu konceptu „svaté Rusi“ coby svébytné verze ideologie „ruského světa“ – zejména po nástupu současného patriarchy RPC Kirilla.

Text je zkrácenou a upravenou kapitolkou z knihy Boj o svatého Vladimíra. Křesťanství a nacionalismus v zápase o ukrajinskou autokefalitu (CDK Brno, 2020). Oproti knižnímu vydání též neobsahuje odkazy na zdroje a literaturu. Knižní vydání je bez ilustrací.