Je známo, že složená německá substantiva lze málokdy převést do češtiny jednoslovným výrazem. A v tomto případě není dokonce možno postupovat jinak, než si při překladu pomoci otázkou: Kdo zavinil válku? Kladou ji obvykle vítězové, protože na opačné straně se většinou pídí po vinících porážky. Pokud by však nebylo možné poučit se z historie, nedávala by ani jedna z uvedených otázek smysl.

Dne 21. listopadu 2016 uplyne rovných sto let od úmrtí rakouského císaře – a ve smyslu pragmatické sankce rovněž českého krále – Františka Josefa, jejž historici zcela zbytečně označují jako prvního, byť byl prokazatelně svého jména první i poslední. Ve válečných konfliktech, k jejichž čelným protagonistům v období své mimořádně dlouhé vlády náležel, se ocitl asi jako Pontský Pilát v credu. Rozhodoval se po způsobu naprosté většiny smrtelníků – pod tlakem okolností, ale i svého bezprostředního okolí – až na to, že si myl ruce méně ostentativně než pověstný římský místodržitel v Judeji.

Nejdéle vládnoucí panovník v dějinách habsburské monarchie se narodil 28. srpna 1830 – přesně v den 65. výročí úmrtí Františka Štěpána Lotrinského, z jehož sňatku s rakouskou arcivévodkyní Marií Terezií vzešla nejen habsbursko-lotrinská dynastie, nýbrž i počátek války o rakouské dědictví. Jednalo se o nejhlubší krizi monarchie mezi lety 1648 a 1918, kdy český národ tolik „úpěl pod nesnesitelným jhem“.

Roku 1830 procházel systém Svaté aliance první, nicméně nijak hlubokou krizí. Ta nebezpečnější se projevila o 18 let později a vynesla Františka Josefa na panovnický trůn, o který však musel zápolit podobně jako jeho praprabába Marie Terezie. S vnějším nepřítelem – sardinskými králi ze savojské dynastie – si poradil maršál Radecký, ale proti nepřátelům mezi hradbami (hostes intra muros), totiž proti rebelujícím Maďarům, musel mladý císař požádat o pomoc ruského cara, který si pak osoboval práva jakéhosi protektora nad celou monarchií.

Vztah habsburské monarchie s Ruskem se projevil osudově na obou stranách. V roce 1850 si vyjednavači posledně jmenované mocnosti připisovali zásluhu na zamezení hrozícího rakousko-pruského konfliktu. Skutečnost byla poněkud jiná, protože Olomouc – místo diplomatických rozhovorů – navštívil mimo jiné maršál Radecký, proti němuž si Prusové netroufali, a většinou ani nechtěli bojovat. Mimochodem – 250. výročí jeho narození jsme si v minulých dnech také připomněli.

Car Mikuláš I. se mylně domníval, že obě znesvářené mocnosti projeví vděk za jeho „zprostředkování“, ale rakouský císař si o závazcích vůči „ruskému medvědu“ myslel své a jeho snahu podrobit si osmanskou říši, jejíž snahy islamizovat střední Evropu nota bene ztroskotaly hlavně na vytrvalém odporu Habsburků, považoval za obyčejné mrchožroutství. Když tedy roku 1853 vypukla krymská válka, schválil ultimatum, podle nějž měla ruská vojska vyklidit protiprávně okupovaná rumunská knížectví, a aniž by Rakousko vstoupilo do války, mělo značný podíl na porážce Ruska.

Sardinský král na to šel obmyslněji, když vyslal do Černého moře na podporu francouzsko-britské -osmanské koalice pár menších plavidel a jednu pěší divizi. Za to mu francouzský císař Napoleon III. tajně přislíbil pomoc při národně-osvobozovacím – přesněji řečeno anekčním – úsilí na Apeninském poloostrově. Co se nepovedlo v letech 1830 a 1848, 1849, došlo naplnění roku 1859. Francouzskosardinská vojska zvítězila v bitvě u Solferina, nicméně rakouská armáda zůstala bojeschopnou a František Josef, jenž se války osobně zúčastnil, vůbec nemusel jednat o mír. Bezprostřední následky nejkrvavějších jatek od bitvy u Waterloo (1815) jím však otřásly natolik, že se smířil se ztrátou Lombardie, než by riskoval další krveprolití.

Rakouský císař sice tentokrát nepočítal se zprostředkováním (tím méně pak ozbrojenou pomocí) Ruska, rozlíceného nedávnou „zradou“ domnělého vazala, ale osobně se jej dotklo, že se nedočkal -podle vlastních slov – pomoci od prušácké ssedliny, která do poslední chvíle velkohubě prohlašovala, že v případě francouzsko-sardinského útoku na habsburské državy v severní Itálii der verfluchten Welschen (těm všivým Románům) rázně zatopí.

Ti se obmyslným Prusům naopak náramně hodili o sedm let později, kdy se bývalý sardinský a nyní italský král postavil po jejich boku proti Habsburkům, jejichž předsednictví v rámci Německého spolku bylo tradičně znepřáteleným Hohenzollernům solí v očích. František Josef – věren svému rozhodnutí od Solferina nezúčastnit se již (nikoli z osobní zbabělosti) žádné velké bitvy – tak nevedl do boje ani Severní armádu na česko-moravsko-slezském válčišti, ani Jižní armádu na válčišti severoitalském. Jistě by posledně jmenované nezmařil její vítězství u Custozy, ale na druhé straně by nejspíš ani nezabránil katastrofě u Hradce Králové.

Skutečnost, že musel ve smyslu pražské mírové smlouvy z 23. srpna 1866 odstoupit pruskému králi Holštýnsko, obsazené dva roky předtím ve válečném tažení proti Dánsku, jistě rakouského císaře netrápila tolik, jako předání Benátska poraženým Italům – byť se tak stalo prostřednictvím jeho francouzského protějšku Napoleona III. a na základě tajného rozhodnutí, učiněného ještě před vypuknutím konfliktu. Byla tady jistá šance na vyhnutí se boji na dvou „frontách“, jenže František Josef si tentokrát nedovedl představit, že by vyklidil poslední ze svých severoitalských držav bez jakéhokoliv odporu.

Šestatřicetiletý panovník si stěží uvědomoval, že s fatálními důsledky války v roce 1866 se bude muset vyrovnávat – a vlastně se nikdy nevyrovná – po dalších 50 let. Oslabení jeho prestiže využila tradičně odbojná uherská (maďarská) „lobby“ a vynutila si o rok později proměnu historicky vzniklého soustátí v neorganické „dvojstátí“, jehož rozpad se sice zpočátku nejevil jako nevyhnutelný, ale vytvářel celou řadu vnitropolitických problémů.

Roku 1870 se rýsovala možnost „pomsty za Hradec Králové“, když se posílené Prusko pustilo do zápasu s Francií. Ale než se habsburská monarchie rozhoupala k ozbrojenému vystoupení po jejím boku, utrpěla francouzská armáda dvě drtivé porážky, Napoleon III. abdikoval a monarchii vystřídala republika. Bojovat po jejím boku a čelit přitom hrozivé opozici rakouských Všeněmců i maďarských renegátů se vídeňskému dvoru příliš nechtělo.

Od roku 1871 se František Josef musel smířit s faktem, že bez silného spojence má Rakousko Uhersko jistou šanci na úspěch jedině v lokálním konfliktu s Itálií nebo s nějakou mocností druhého řádu. Silnější velmoci – Velká Británie, Rusko, Francie a sjednocené Německo – sice mezi sebou „generovaly“ řadu vážných sporů, nicméně daly na více než čtyři desetiletí přednost jejich diplomatickému řešení a své ambice přenesly na asijskou a africkou půdu.

V Evropě zůstal politicky nestabilním teritoriem pouze Balkán a oslabená habsburská monarchie neměla po ztrátě mocenského vlivu v Německu a Itálii jinou možnost politické ingerence, než právě v jihovýchodní Evropě. Navíc po ztrátě Lombardie, Benátska a Holštýnska hrozilo, že se bude muset rakouský císař zříci integrální součásti svého titulu – totiž slov vždy rozmnožitel říše. A tak bylo roku 1878 (ovšem s vědomím evropských velmocí) rozhodnuto o tažení do Bosny.

V roce 1878 bylo Sarajevo (Bosna Serail) velkou orientální vesnicí se vším všudy, kterou nota bene spojovala jediná telegrafní linka s Istanbulem. V roce 1914 však přicestoval rakouský následník trůnu se vším pohodlím po železnici a někteří z komanda srbských atentátníků měli možnost přijet na místo prvního (ještě nezdařeného) pokusu o útok na arcivévodovo auto tramvajovou linkou po moderně zbudovaném nábřeží řeky Miljačky. To jsou paradoxy – co, pane Vaněk!

Za 43 let, kdy se Evropa těšila z míru, poměrné politické stability a nebývalého hospodářského i kulturního rozvoje, si její obyvatelé navykli pocitu, že tomu tak bude napořád. Ale i novodobý český národ se stal – s výjimkou politické suverenity – plně emancipovaným, využívaje všech občanských práv a svobod, jež mu garantovala ústavní (konstituční) monarchie.

Jenže ty samé instrumenty, jež po dlouhou dobu zdánlivě zajišťovaly mírový vývoj – kabinetní diplomacie, obrovské a stále lépe vyzbrojené armády, rovnováha sil – se nakonec roku 1914 podepsaly na vyvolání celosvětového konfliktu.

Existuje-li v dějinách vůbec nějaká zákonitost, pak vyplývá ze zákona paradoxu. Na počátku osudového konfliktu stálo vyhlášení rakousko-uherské vyhlášení války Srbsku 28. července 1914 – celý měsíc po sarajevském atentátu. Část historiků usuzuje, že kdyby se k tomu habsburská monarchie odhodlala bezprostředně po 28. červnu, podařilo by se možná udržet celou aféru v lokálních mezích. Je to málo pravděpodobné, avšak máme zde jasnou indicii pro tvrzení, že Františku Josefovi se rozhodně nechtělo ukvapeně posílat nejkrásnější armádu na světě na válečná jatka.

Kdyby se císař byl dožil konce první světové války, nepochybně by stanul před „soudnou stolící“ veřejného mínění hned vedle německého císaře Viléma II. Prozřetelnost jej toho ušetřila, neboť zemřel dva roky (bez 10 dnů) přede Dnem příměří (Armistice Day), jenž připadl na 11. listopad 1918. Téhož dne abdikoval nástupce Františka Josefa -císař Karel I. – a legitimizoval tak ex post rozpad habsburské monarchie. Bylo otázkou, jak se nově vzniklé státy dokážou vyrovnat s nástupem bolševismu v Rusku a postupně sílícím nacismem v Německu. A tak je s odstupem celého století nasnadě otázka: Kdo všechno a jakou měrou nese vinu na rozpoutání té druhé světové války?