Myslím, že Zeman je pro nás ohromné ponížení a vlastně pokračování ponižování z dob komunismu, kdy jsem se styděl, že jsem Čechoslovák. Komunistické Československo byla ubohá zakomplexovaná zem buranů obtočená ostnatým drátem – a moc jsme se od té doby bohužel nezměnili, řekl spisovatel Jáchym Topol v rozhovoru, který s ním u příležitosti vydání jeho knihy Citlivý člověk udělal Salon Práva (rozhovor vyšel v deníku 22. června). V Parlamentních listech se následně 13. července objevilo prohlášení, podepsané Václavem Klausem, Jiřím Weiglem a Ladislavem Jaklem, kteří na Topola reagovali.

Pan Topol přiznává, že přestal pít, píše Klaus and his company. „Rozehnívalo mi to duši… soustředil jsem se na zjasnění“. Čeho? Svého díla? Svého pohledu na svět? Přesto dělá děsivě silácká negativistická zobecnění a soudy: „českej venkov je prolitej“. Je to sociologický výrok založený na empirickém zkoumání, nebo aprioristický odsudek velkého umělce na základě výlučně vlastní zkušenosti? Velkého umělce, který dokonce prý zná i venkov polský, ukrajinský a běloruský. „Ve východním Polsku jsou chlapi v jedenáct dopoledne fakt namol, leží tam bezvládně na ulici.“ Opravdu je to tak? Jeden z nás nedávno projel skoro celé východní Polsko. Nikoho tam na ulici ležet neviděl a upravenost měst jako Rzeszów, Zamośč, Lublin nebo Kielce jim můžeme jen závidět. Rozvoj i těch nejposlednějších vesnic je ohromující.

Svou polemiku píšeme hlavně kvůli jeho výroku, že se za komunismu styděl za to, že je Čechoslovák. „Komunistické Československo bylo ubohá zakomplexovaná země buranů.“ To považujeme za výrok zakomplexovaného člověka. To je urážka celých generací občanů naší země, jejichž se cítíme být součástí. Tím pan Topol bohužel nekončí. Dodává: „moc jsme se nezměnili. Když dneska řeknu v cizině I am from the Czech Republic, tak se stydím před každým, kdo o nás něco ví“. Opět děsivá zakomplexovanost.

Z Jáchyma Topola čiší odpor k druhým, on se normálních lidí přímo štítí. Není případem člověka, který má druhé rád i s jejich případnými slabostmi. On si připadá jako velikán mezi trpaslíky. Naštěstí je dnešní česká společnost sebevědomá a věří si. Nenechá se elitářskou smetánkou znechutit. A to je dobře, i když se to panu Topolovi mladšímu nelíbí…

Atd. atp. Podepsáni dne 13. července 2017: Ladislav Jakl, Václav Klaus a Jiří Weigl.

Když ke mně tato promluva, vyčnívající z toku běžné mediální, politické, odborné i kulturní zhovadilosti, doputovala, rozesmál jsem se – v prvním okamžiku jsem měl sice za to, že jde o nějakou taškařici skupiny Ztohoven, ale hned mi bylo jasné, že to legrace není – předvést takovou intelektuální či duševní přízemnost dokáže jen originál sám.

Vezměme ale na chvíli výše uvedené tři pány vážně, za slovo – text je totiž přímo ukázková demonstrace bolševického myšlení lidí, kteří si hrají na konzervativce, ačkoli jim čouhá komunistická sláma z bot. Úplně ve stejném duchu jako Klaus a spol. reagovali předlistopadoví potentáti na opozici a její představitele jako na společensky vyčleněné zkrachovance, povýšené nad prosté lidi, zato schopné kdykoliv očernit svou vlast – jen ten cizí žold, který měl stát za kritickými názory, tam chybí, i když jen explicitně. Veřejnost měl naproti tomu reprezentovat spolek od reality – dějin, kultury, ekonomiky… zcela odtržených komunistických pohlavárů, jejichž hlavní starostí bylo „držet pozice“. Ve skutečnosti to ovšem bylo, jak víme, poněkud „složitější“, respektive bylo to zcela obráceně. S Klausem a Jáchymem Topolem se to má přesně tak.

Jáchym Topol je soukromník, který vydal knihu v soukromém nakladatelství, a je čistě věcí čtenářů, zda si ji pořídí nebo ne. Tím by to celé mohlo skončit, kdyby Klaus nenahlížel na autora jako na jakýsi „hlas národa“, který má – pěkně po bolševicku – k národu a lidu odpovědnost a musí podle toho taky sekat latinu. Za bolševiků tomu tak bezpochyby bylo. Ve svobodné společnosti ale autor nese svou kůži na trh sám, bez dozoru matky strany, nepíše ani pro národ či za národ ani za jinou vznešenou veličinu, reprezentuje jen sám sebe a jedinou zodpovědnost, kterou má, je právě to, že píše svobodně bez ohledu na nějakou společenskou či jinou objednávku, skrytou třeba za rádoby ušlechtilými řečmi Klause a spol. o národní hrdosti – ve skutečnosti za prázdnými kecy těch, kteří jakoukoli národní hrdost vždy relativizovali.

Už je to tak, že nežijeme v komunismu, ale ve svobodné zemi, kde si může autor nejen říkat a psát, co chce, bez ohledu na „dobré“ či jiné mravy, ale právě to má i činit, protože v tom spočívá smysl jeho stavu a svobodné tvůrčí práce, která rozbíjí společenské etc. klišé, zaběhnuté stereotypy atd., což není manýra, ale činnost nanejvýš prospěšná, protože pomáhá chránit společnost před zkostnatěním a udržuje ji ve střehu, rozbíjí chiméry a poutá společnost k realitě. Klaus ve svém prohlášení představuje jakýsi vrchnostensko-komunistický ideál, postavený na lži a předstírání něčeho, co není (viz Klausův oblíbený seriál o Krtečkovi), který zcela zákonitě vede ke kulturnímu, a tím i politickému a ekonomickému úpadku – ne naopak, jak tvrdí marxisté ruku v ruce s „liberály“ typu Klause.

Výsměch vší skutečnosti ovšem je, když má Klaus tu drzost „hájit“ obyčejné lidi před spisovatelem, který se celý život mezi nimi pohybuje. Skutečnost, že se Klaus vždy vymezoval vůči nejrůznějším intelektuálům, pochopitelně neznamená, že by snad „obyčejné lidi“ reprezentoval. Vždy hájil zájmy těch, co byli nahoře už v době před listopadem, a po roce 1989 nahoře zůstali. Byl to především Klaus, kdo během privatizace pod rouškou údajného liberalismu nechal komunistickému managementu „zkapitalizovat“ majetek, který dosud coby nedotknutelná komunistická šlechta „spravoval“. Klaus pomocí bank, ve kterých měl stát rozhodující slovo, držel nad vodou zprivatizované nerestrukturalizované komunistické podniky i s jejich staronovými šéfy, které by v každém skutečně tržním prostředí musely padnout, aby pak, když končil coby prezident, nechal nejrůznějším postkomunistickým šíbrům ušít na míru amnestii, která pardonovala řadu tunelářů a vykuků, kteří si v procesu privatizace přišli na ohromné peníze ne díky své píli, odvaze, kreativnosti, ale díky svým komunisticko-estébácko-veksláckým vazbám a z doby předlistopadové naučenému podvodnému jednání, kdy ruka ruku myla. Když Klaus „brání“ lid před „odrodilými“ intelektuály, dělá to ve stejném duchu, jak to dělali bolševici všech odrůd a ražení, aby si pak – ve jménu lidu – s lidmi vytřeli zadek.

Ze stejného ranku bolševického pokrytectví je i drzost, s jakou Klaus staví „vlastenectví“ odpovědného občana do kontrastu k utrhačským projevům Topolovým: Byl to Jáchym Topol, kdo se de facto od svých klukovských let otevřeně stavěl za svobodné Československo proti kolaborantskému režimu, který trůnil na tancích cizí mocnosti a držel se u moci jen díky okupačním vojskům, zatímco Klaus byl více méně loajální komunistický bankovní úředník, který pomáhal režimu vytvářet iluzi, že normalizace byla normální stav: jen s tou ekonomikou to chtělo něco udělat…

Z Klausovy pozice je ovšem nejsměšnější ta poloha, když tento načinčaný seladon, hrající tenis a pohybující se odjakživa mezi smetánkou, mistruje Jáchyma Topola za údajné estétství a pohrdání „obyčejnými“ lidmi. S Jáchymem Topolem jsme po vlastech českých (a slovenských) prolezli kdejaký kout a byl to vždy on, kdo zapřádal rozhovory s lidmi a navazoval styky i s těmi nejukrutnějšími otrapy, které měl člověk chuť nakopnout někam, zatímco Topol byl vždy ochoten s nimi diskutovat, nebo se i skamarádit, protože měl vždy opravdový, nehraný zájem o člověka a o lidi kolem sebe, na rozdíl od technokrata Klause, který v bližních vidí jen účetní jednotku.

I v těch nejzapadlejších místech a putykách, kde by s týpky jako je Klaus – estéty, kteří se celý život pohybující v uzavřených, zájmových, sportovních, sexuálních, ekonomických … komunitách – vyrazili okamžitě dveře, a vůbec by přitom nemuseli vědět, kdo je Klaus, a taky by to nevěděli, se Jáchym Topol pohyboval vždy bezpečně a přirozeně z jednoho prostého důvodu: nikdy neohrnoval nos ani nad lidmi z toho nejzazšího okraje, nad kterými všichni ostatní dávno zlomili hůl. Na rozdíl od Klause je totiž Jáchym Topol křesťan, který má lidi za bratry bez ohledu na to, zda „hrají tenis“ nebo ne, až je to někdy rozčilující (že na lidi, národ, stát… nadává, je přece výraz jeho zájmu a obav o společnost a svět, ve kterém žije).

To jen na okraj. Prohlášení Klause je samo o sobě bizarní, vykloubené z jakýchkoli kulturně-společenských a politických zvyklostí, což bolševici byli ostatně taky: exprezident desetimilionového státu reaguje na více méně nevinný rozhovor jednoho spisovatele pamfletem, který nechá navíc spolupodepsat svými spolupracovníky (!), jako nějaký vyšinutý autokrat, který jen pouhý náznak kritiky, včetně třeba nadávání na počasí, považuje za útok na svoji osobní integritu.

Reakce Klause and his boys na Topola vejde do dějin tuzemské zhůvěřilosti stejně jako projev Milouše Jakeše na Červeném Hrádku, ve kterém generální tajemník, tedy hlava pomazaná, mistroval zpěvačku Hana Zagorovou za to, že podepsala Několik vět. Quod licet Iovi, non licet bovi. Komu, co, jak? Klaus s Jakešem si mohou hodit korunou.