Klasikové mají tu smůlu, že je nikdo nečte. I když (nebo možná právě proto?) jsou jejich knihy v seznamech povinné literatury, píšou se o nich referáty na školách a články v Babylonu, stejně je nikdo nečte. Jejich vycizelované argumenty nebývají užívány v diskusích, necitují se v komentářích. Je to škoda, protože se často vymýšlí vymyšlené, používají se dávno překonané názory, kterými se už ani ti staří klasici nezabývali, prostě mlátí se prázdná sláma.

Takový osud, zdá se, bohužel postihl i knihu Demokracie v Americe. Není mi jasné, jak jistý francouzský markýz mohl před dvěma sty lety tak jasně během svého pobytu ve Spojených státech prohlédnout tehdy nové společenské uspořádání, narýsovat jeho pravděpodobný vývoj, vyhmátnout slabiny a celé své pozorování  tak trefně sepsat. Faktem nicméně zůstává, že kdybychom Tocquevilleho opravdu četli, byli bychom na poli společenské diskuse ušetřeni mnohých pitomých výroků a nesmyslných argumentů, prostě společenský diskurs by mohl být někde úplně jinde.

To se týká například současné diskuse o krisi demokracie, v tuzemsku i zahraničí. I lidé, kteří určitě nejsou hloupí a u nichž bychom očekávali jistou erudici ve společenských vědách, pletou pojmy demokracie a svoboda a semelou je na jednu hromadu. Tocqueville už z kraje upozorňuje, že svoboda, ač tedy není s demokracií v přímém rozporu, k ní má poněkud ambivalentní vztah. Svoboda vůbec není cílem demokracie, tím je rovnost. V lidském srdci tkví také zvrhlá touha po rovnosti, která pudí slabé k tomu, aby chtěli svrhnout silné na svou úroveň, a která lidi nutí, aby dávali přednost rovnosti v otroctví před nerovností ve svobodě. Jeden by byl skoro v pokušení tímto principem vysvětlovat rasismus i integraci menšin (jde o to samé jen v různých formách), feminismus apod. To by přeci jen asi byla přílišná zkratka, takto zjednodušeně asi nelze vysvětlovat natolik složitou problematiku.

Rovnost, jak ji rozumí Tocqueville, je velice problematická záležitost. Paradoxem demokracie je skutečnost, že pokud jsou si všichni rovni, začíná být nesnadné bránit svobodu a nezávislost proti náporům moci. Jednotlivec tím, že je roven ostatním, prostě ztrácí sílu. Protože žádný mezi nimi (rovnými) není tak silný, aby mohl vést úspěšný boj, může být svoboda zaručena pouze spojenými silami všech. A z praxe víme, že k této šťastné situaci, totiž aby se všichni semkli v boji za svobodu,  dochází bohužel velice zřídka. Svoboda je tovar, jehož hodnotu si v denním životě uvědomují nemnozí, žádné lidové zboží.

V té souvislosti Tocqueville upozorňuje na prostý fakt, že existují dva způsoby, jak nastolit rovnost: Buď dát práva všem, nebo je nedat nikomu. Ačkoli se tedy pojmy demokracie a svoboda nijak a priori nevylučují, rozhodně demokracie neznamená svobodu a svoboda demokracii, jak si představují mnozí bojovníci za demokracii, skoro by se dalo říci, že je tomu naopak. V demokracii je už z podstaty věci svoboda více ohrožena než v aristokracii. V aristokracii mají vládcové vždy co ztratit, proto mají zájem udržet v rámci svobody jistý pořádek, a tak zajistit stabilitu systému. Aristokracie chrání lid před despotismem, protože vždy existují síly, připravené postavit se despotovi na odpor. Demokracie má naproti tomu v takovém případě k dispozici jen místní instituce. Proto je podle Tocquevilla svoboda udržitelná pouze v zemích s decentralizovanou formou vládnutí.

Poučné je, že centrální instituce, na které se tak spoléháme u nás doma a které brání demokracii například v Trumpově Americe, pro Tocquevilla žádnou zárukou svobody nejsou. Naopak, obává se, že …neexistují státy více vystavené nebezpečí, že upadnou do jha administrativní centralizace, než ty, jejichž společenské zřízení je demokratické. Poznání, že povaha absolutní moci není v době demokracie ani krutá, ani divoká, ale zato pedantická a trapičská a že tento despotismus nepošlapává lidskost, znamená sice jistý civilizační pokrok, ale třeba my, kteří zažili Husákův režim, tak nějak tušíme, kam to asi může směřovat a nadšení z toho vůbec nejsme.

Centralizaci a decentralizaci moci se vůbec v knize věnuje mnoho místa a pozornosti. Právě decentralizací v Americe je Tocqueville nadšen mnohem více než samotnou demokracií a staví ji vysoko nad tehdejší francouzské poměry. Píšu sice tehdejší, ale četba Tocquevilla jen potvrzuje poznatek, že způsob vládnutí v jednotlivých zemích se se změnou společenského řádu nemění a očividně to neplatí jen pro země trůnu habsburského. Srovnání royalistického centralismu s americkou nezávislostí států i obcí dopadá jednoznačně ve prospěch samosprávy: Centralizaci se opravdu snadno daří dát vnější činnosti člověka jistou jednotnou formu, kterou nakonec lidé mají rádi pro ni samu, nezávisle na věcech, na nichž je uplatňována; je to jako s pobožnými lidmi, kteří uctívají sochu a zapomínají na božstvo… Centralizaci se snadno daří… udržovat ve společenském těle jakousi právní dřímotu, kterou mají administrátoři ve zvyku nazývat dobrým pořádkem a veřejným klidem. Vyniká, stručně řečeno v tom, jak něčemu zabránit nějak něco udělat. Nečetl jsem nikde výstižnější popis tuzemského stavebního práva a sem si jist, že lidé z jiných oborů by zřejmě našli paralely obdobné.

Ostatně, markýz je nejpřesvědčivější tam, kde přesně a trefně popisuje a kritizuje naše současné domácí pořádky. On o nich tedy samozřejmě nepsal, ale my velice snadno nacházíme na základě jeho obecných úvah do očí bijící paralely.

Lidé, jejichž touha po hmotných požitcích roste rychleji než osvícenost a návyk na svobodu, se stávají zaslepení a starají se jen o to, jak získat a rozmnožit svůj majetek. Nezajímá je stav společnosti, nerozumějí souvislostem mezi osobním bohatstvím a celkovou prosperitou. Svou účast na politickém životě považují za samoúčelné hříčky a starají se jen o svou práci. Jejich neúčastí na politickém životě vzniká společenské vakuum a svět politiky se vyprazdňuje. Jestliže se v takovém kritickém okamžiku nějaký obratný ctižádostivec pokusí uchvátit moc, shledává, že cesta k jakékoli uzurpaci je otevřena. Bude-li pak nějaký čas dbát na to, aby stát materiálně prosperoval, snadno se mu odpustí všechno ostatní, jen když zajistí především pořádek. Lidé, kteří mají převažující zálibu v hmotných statcích, se obvykle domnívají, že stálý neklid spojený se svobodou narušuje blahobyt, než pochopí, že svoboda slouží k tomu, aby jej zajistila. Kdo se diví politické kariéře Andreje Babiše, měl by mít na mysli, že se jedná spíše o jasný učebnicový příklad a nikoho by neměla překvapovat stabilita jeho preferencí. A ať někdo zkusí popsat stručněji a výstižněji historii hnutí Ano! Národ, který žádá od své vlády pouze udržení pořádku, je již v hloubi srdce otrokem; je otrokem svého blahobytu, dodává v této souvislosti poněkud mentorsky Tocqueville.

Podobně vynikající a trefné je třeba líčení společností postrádajících vnitřní dynamiku, kde se občan podřizuje svévoli úředníka, ale rád porušuje zákon, jakmile síla přestane působit. Pokud se stane, že národy dospějí až k tomuto bodu, varuje Tocqueville, pak je třeba, aby se radikálně změnily jejich zákony i mravy, chtějí-li vůbec přežít. Říkám, že takové národy jsou zralé k tomu, aby se staly obětí agrese. Jestliže nezmizí ze světové scény, pak jen proto, že jsou obkopeny národy podobnými nebo ještě horšími, než jsou samy; anebo proto, že v nich ještě zůstává jakýsi nedefinovatelný smysl pro vlast, bůhvíjaká podvědomá hrdost na své jméno, jakási nejasná vzpomínka na minulou slávu…

Lze to říci jasněji? Tocqueville by určitě napsal nějakou skvělou úvahu nebo projev třeba k 1. říjnu, 28. říjnu, nebo 21. srpnu v našich dějinách, kdyby to bylo časově možné a kdyby ho třeba téma náhodou zaujalo. A vnucuje se podezření – v Moskvě nebo v Pekingu někde v trollích fabrikách nebo na ministerstvu války kdosi určité kapitoly Demokracie v Americe dobře zná a studuje je jako příručku pro praktické použití. A to jsem si v úvodu stěžoval, že klasici se nečtou.

V souladu s linií revue Babylon už je jen autorův popis takových forem státu, se kterými se dnes moc nepočítá, které se považují za přežité. Dědičné monarchie mají velkou výhodu: zvláštní zájem jedné rodiny je tu těsně spjat se zájmem státu, ani na jediný okamžik není zájem státu ponechán sám sobě. Nevím, zda jsou v těchto monarchiích veřejně řízeny lépe než jinde; ale přinejmenším tu vždy existuje někdo, kdo se jimi podle svých schopností zaobírá, ať už dobře nebo špatně. No a co dělá podle markýze naproti tomu president? Nevládne v zájmu státu, ale v zájmu svého znovuzvolení; klaní se většině a často vychází vstříc jejím vrtochům, místo aby odolával jejím vášním, jak je jeho povinností.

Autor rád popisuje všelijaké bizarnosti, se kterými se za svého pobytu v Americe setkal. Vyžívá se třeba v líčení groteskních puritánských zákonů a drakonických trestů za jejich porušování. Za mnohé hovoří třeba jen název Kapitoly XV Jak náboženská víra obrací čas od času duše Američanů k duchovním požitkům. Představa Spojených států coby země svobody a náboženské snášenlivosti bere za své, když se dovídáme o popravách křesťanů, kteří by chtěli uctívat Boha jiným způsobem, než je jeho vlastní… Nelze navíc zapomínat, že tyto tyranské a bizarní zákony nebyly nikým nikomu vnucovány, nýbrž svobodně odhlasovány všemi, jichž se týkaly. Není pak divu, že Tocquville v takových souvislostech připomíná absolutistickou Francii, kde ve společnosti existovala nerovnost a bída, ale duše v ní nebyly zbaveny důstojnosti.

Tato věta by mimochodem mohla sloužit jako motto pro kapitoly, kde se popisuje situace černochů nebo indiánů ve Spojených státech. V těchto kapitolách Tocqueville nemilosrdně, bez jakýchkoliv snah se z tohoto problému nějak vylhat, popisuje postavení těchto skupin a pochybuje o schopnostech demokratické společnosti se problémy těchto lidí zabývat a řešit. Stává se, že se jeden člověk povznese nad předsudky náboženství, země, rasy, a je-li tento člověk králem, může uskutečnit ve společnosti překvapující převrat: všechen lid však nemůže takto v jistém smyslu překonat sám sebe. Upřímně řečeno, zde se Tocqeville projevuje jako ryzí idealista: Z historie víme, že třeba takový Franz Josef byl panovníkem, o kterém výše uvedené jistě platí. Po rozpadu jeho říše ovšem tento jeho překvapivý převrat přestal fungovat a veškeré předsudky země i rasy se vyvalily a s nebývalou silou vyrostly do absurdně zrůdných forem.

V tomto článku jsem se pouze pokusil dotknout některých témat Demokracie v Americe, u kterých mi připadalo, že mají jistý vztah k momentální politické situaci. Kdybych psal článek před deseti lety, vytáhl bych asi jiné myšlenky, kniha jich je plná. Přesto jsou pro mě některé momenty Demokracie v Americe těžko pochopitelné. Je třeba zvláštní, že tak bystrý člověk najednou používá jakousi pramarxistickou dialektiku, když se domnívá, že společenský vývoj vede jedním směrem, k rovnosti – o které ostatně autor ví své. A navíc tento dějinný směr podle něj určuje sama Prozřetelnost.

Takové názory nám přirozeně dnes připadají vedle jeho ostatních bystrých myšlenek zastaralé. Také je divné, že i když si Tocqueville očividně o demokracii žádné velké iluse nedělá, přesto se, kde jen může, halasně prohlašuje za nadšeného demokrata. Že by to bylo právě kvůli onomu “marxistickému” či hegeliánskému vědomí nutného společenského vývoje, který tak nemilosrdně semele zastaralé formy státu i s jeho příznivci? Že by se takto jistil? Stejně by mu to bylo s jeho třídním původem nanic – to si ostatně mohl ve své bystrosti spočítat. Jakoby vůbec nechtěl vidět demokracii Velké francouzské revoluce, natož aby ji srovnával s americkou demokracií. Zdá se, že člověk, kterému se bezpochyby dostalo klasického vzdělání, klasiky sám moc nečet. Škoda, takový Platón, ale vlastně nejen on, by mu vysvětlil, že dějiny probíhají v cyklech a potvrdil by mu věc, kterou markýz sám dobře věděl, ale bál se ji říci naplno, že nejlepší formou ústavy je aristokracie.+.

Alexis de Tocqueville, Demokracie v Americe, 1. vydání 1835