Americká Sněmovna reprezentantů konečně schválila vojenskou pomoc Ukrajině ve výši téměř 61 miliardy dolarů. Co čtyřměsíčním lavírováním američtí republikáni získali je otázka, protože balíček pomoci doznal jen kosmetických změn. Musí ho tak znovuschválit senát a podepsat prezident, což je však považováno za formalitu. V přívalu neradostných zpráv z Ukrajiny se jedná o první vlaštovku, která sice „jaro nedělá“, ale dává jistý příslib, že jednou nastane. Zvláště pokud vezmeme v úvahu rychlost dodávek. Američané prý budou moci expedovat materiál v řádu dnů, max. týdnů, což ostře kontrastuje s mediálně populární českou iniciativou na nákup munice. O ní se sice hovoří také měsíce, nicméně Ukrajinci z ní zatím nemají nic, protože první dodávky se mají bůh ví proč realizovat až v červnu.

Mohl by tak nastat malý posun v rázu zpráv z Ukrajiny, který se v posledních měsících nese v neradostném, deprimujícím a takřka fatálním duchu. Všeho je málo. Vojáků, zbraní, střeliva, Rus postupuje a není jak ho zadržet. Ukrajina pomalu přichází o další území, které již více než dva roky brání vůči východním barbarům a s její státností to může jít také z kopce. Mediální agenda a zkratka se sice často pohybují v jakýchsi sebepotvrzujících vzorcích, nedobré vyhlídky a náladu ovšem potvrzují i mnozí dobrovolníci dopravující v Ukrajinu rozličnou pomoc. 

V této situaci, zabránit východní autokracii v jejím posílení, ohrožování dalších zemí a snaze přepsat řád ve prospěch různých diktátorů se jeví přirozené, že za účelem vlastní bezpečnosti poskytnou minimálně Evropané vše, co ještě mají. Nic takového se ale neděje. Spíše jsme svědky jiného fenoménu, v okamžiku hrozící vojenské prohry dost nepochopitelného, a to snahy o „neeskalaci“ nebo „zamrznutí“ konfliktu. To druhé si snad bláhově myslí Donald Trump, že by se Putin spokojil s dosud dobytými zisky, to první zase německý kancléř Olaf Scholz, odmítající poskytnout např. střely s plochou dráhou letu Taurus. A vše je završeno prosbami o více protileteckých systémů, např. Patriot, kterých po světě leží ladem více než 100.

Zoufalství Ukrajinců se není co divit. Na jejich podpoře se shodne takřka celý svět, ale ve finále Severní Korea s Íránem a částečně Čínou poskytují Rusku více, než zbytek Ukrajině. V této situaci stanovovat Ukrajině nějaké nepřekročitelné linie (mnozí donoři si vymínili, že jejich zbraně nesmí být použity v Rusku nebo k útoku na ně) nebo doporučení (neútočit na ruské rafinérie kvůli ceně ropy na světových trzích) působí jako sci-fi z jiného světa, světa, který si sám raději navlékne hlavu do oprátky, než snášet jisté nepohodlí nebo rizika, která beztak nekontrolujeme, ale o kterých si namlouváme, že je můžeme ovlivnit, tedy pokud se druhá strana dojme naší snahou, což je v případě Ruska nepravděpodobné, i když pro někoho naděje umírá poslední. Je sice třeba uznat, že ropa je mocná zbraň, tedy především její cena, a kdyby mohli Ukrajinci nějak zařídit její výrazný pokles, jak na něj došlo např. v druhé polovině 80. let, kdy napomohl pádu SSSR, měli by z půlky vyhráno. Jen škoda, že Harry Potter nemá telefon.

Ač to na první pohled nevypadá, a pro někoho možná ani na druhý, tak současná fáze války připomíná americkou snahu zachránit Jižní Vietnam před invazí severovietnamských komunistů. Varovné je pochopitelně, jak ta snaha dopadla. Na totéž sice rádi odkazují též ruští propagandisté, nicméně kromě markantních rozdílů tu jisté paralely jsou.

První americké jednotky se po boku jihovietnamské armády zapojily do bojů v roce 1965, ale bombardovat Severní Vietnam včetně citlivých oblastí Hanoje a klíčového přístavu Haiphongu se Američané odhodlali až v roce 1972. Bylo to ve stejném roce, kdy se zároveň naposledy zapojili do pozemních bojů. Byla to reakce na severovietnamskou Velikonoční ofenzívu a důsledek rozhodnutí o ukončení amerického angažmá, které mělo donutit Severní Vietnam k smysluplnému jednání. To ovšem komunisté věděli také, stejně jako že čas je již jen na jejich straně.

A podobné to bylo s operacemi na území Kambodže a Laosu. Jižní Vietnam s Američany se k nim odhodlal až v roce 1970, resp. 1971, ačkoli je Severní Vietnam používal k infiltraci na jih nejpozději od roku 1957.

A proč o tom píši? Protože nejdůležitější mantrou celého amerického angažmá bylo kouzelné slůvko „neeskalace“, resp. „zadržování“. Americkým cílem ve Vietnamu nikdy nebylo porazit severního agresora (s mocnými spojenci Čínou a SSSR), pouze umožnit přežít Jižnímu Vietnamu. Proto se americká armáda na bitevním poli potýkala s mnoha kontraproduktivními omezeními a restrikcemi stanovených politickým vedením. Ho Či Min v Hanoji se musel smíchy popadat za břicho.

Jako by zde byla jistá paralela se současnými vyjádřeními západních státníků. Nikdo z nich nechce válčit s Ruskem, dosáhnout změny politického vedení nebo nastolit podmínky vedoucí ke změně ruské politiky. Všichni se pouze solidarizují s napadenou Ukrajinou, vyjadřují ochotu k pomoci se bránit a čekají, že Rusko svého ničení snad jednou zanechá. To by bylo jistě hezké, ale stejně jako v případě severovietnamských komunistů vysoce nepravděpodobné.

A tak tu máme plejádu klaunů slibujících, že nikdy nepošlou jediné dítě do války, jako by to snad záleželo na nich a nikoli na tom, kdo je tam posílá každý den s cílem postavit je nejlépe na naši hranici. Nebo že Ukrajině nepošlou jediný náboj, asi jako by Putin ve svém šílenství potřeboval ještě povzbudit.

Ovšem i rozumnější vůdci v Putinovi stěží vzbuzují nějaké obavy. Nerozhodnosti německého kancléře Scholze se nakonec musí obávat více v Kyjevě než v Moskvě.

Drobnou úpravou právě schvalovaného balíčku americké pomoci je nově požadavek, aby Bidenova administrativa poskytla do 45 dnů Kongresu plán a strategii toho, čeho chce na Ukrajině dosáhnout. Zpráva administrativy by měla být víceletým plánem, který objasňuje konkrétní a dosažitelné cíle včetně důsledků v případě jejich nesplnění. Ta zpráva bude jistě navýsost zajímavá a zbývá doufat, že se prezident se svým týmem neinspirují svými předchůdci a jejich vedením vietnamského angažmá.

Je zřejmé, že moskevského diktátora lze zastavit pouze tehdy, bude-li se obávat válečné prohry a v důsledku toho ztráty své moci. Teprve pak bude připraven vyjednávat. Politika appeasementu a polovičaté vojenské podpory Ukrajiny ho pochopitelně jen povzbuzuje.

Jestliže z Ruska každý týden směrem ke kolektivnímu západu zaznívají výhružky jaderným infernem a Ukrajina je systematicky rovnána se zemí, bylo by zcela legitimní stanovit si minimálně podobný cíl, jako Rusko. Dosáhnout v zemi změny politického vedení a nastolit režim, který pro své sousedy již nebude pouze vraždícím monstrem.

I když asi nestačí, aby Putin ztratil moc. Autorita a mocenské struktury nejsou závislé na jediném vůdci. Rusko se nikdy nepokusilo vyrovnat se se svým šílenstvím tak, jako to udělali Němci po 2. sv. válce. Bylo by třeba, aby se ruská militantní paměť postavila čelem ke zločinům vlastního kolonialismu. Bez změny tohoto společenského vědomí, vyfutrovaného státním monopolem na výklad historie a kriminalizací jakékoli odchylky, nebude mít vyrovnání se s minulostí naději na úspěch.

Ale snad naši lídři na pochopení toho všeho potřebují jen trochu více času. I když právě toho se Ukrajině nedostává. Vždyť v roce 2014 západní i naši představitelé také odmítli vidět, že ruští vojáci napadli sousední zemi. S Ruskem dál výhodně obchodovali a Putin ze zisků vesele zbrojil. Vyléčila je z toho až finální invaze, v kterou přesto do posledního dne nevěřili. Možná tak někdy uslyšíme i to, že stát, který rozpoutá takovou válku, nemá morální právo na existenci. Podmínkou ale je, aby do té doby Ukrajina nezanikla.