Jsem rád, že při vernisáži jubilejní osmnácté pouliční výstavy Brikciusových mohu promluvit před tak uznalým a vzdělaným obecenstvem, za které vás, alespoň dosud, pokládám, abych tak řekl s klasikem, který byl uveden do německého jazykového prostředí právě Max Brodem.

Odhaduji vaši trpělivost tak na čtyři vzpomínky muže, který rozuměl, cituji, „Čechům, jako národu mnoha talentů a krás“, což mu němečtí extremisté zazlívali. Vzpomínky muže s mimořádným nadáním rozpoznat literární i hudební hodnoty často již při prvním přiblížení. A co více, s nebývalou energií a nezištností autory a jejich díla propagovat. Sám pak zanechal jedinečná svědectví o geniích, které díky své šťastné povaze neminul. Max Brod.

Tři citované vzpomínky jsou úsměvné, jedna ne.

I. Brod vzpomíná na vtip, jemuž se Kafka srdečně smál:

„Milionář, jemuž si žebrák stěžuje, že už tři dny nejedl, řekne laskavě: Člověk se musí nutit.“

II. Brod i Kafka uměli česky velmi dobře. Některými českými slovy se bavili. Cituji:

„Člobrdo.“ Kafka se jednou dlouho a srdečně smál tomuto slovíčku, které pochytil, kdy se prostí čeští lidé hádali, a kterého od té doby v rozhovoru se mnou rád používal jako dobromyslně drsného oslovení. Mluvívali jsme spolu jenom německy, ale tu a tam jsme při vhodných příležitostech do řeči vplétali svérázné české obraty.“

III.   Vzpomínka se týká Brodova talentu na jazyky, cituji:

Už v prvních měsících po příchodu do Izraele jsem pořádal přednášky v hebrejské řeči. Zpočátku jsem se svým proslovům učil zpaměti. Pro jistotu jsem si napsal hebrejský text latinkou a předčítal jej z listu… bylo mnoho obdivu, sklízel jsem živé sympatie. Po několika měsících mi řekl duchaplný novinář Dow Malkin: „Gratuluji vám. S vaší hebrejštinou se to velmi lepší. Už děláte chyby!“

IV. Ta čtvrtá, neúsměvná, je na margo současných dramatických událostí v Gaze, Brod píše:

…vzpomínám si, s jakou vášní široké vrstvy židovského obyvatelstva chtěly na počátku války 1948 pohnout Araby k tomu, aby neodcházeli. Měli s námi zůstat v zemi v dobré shodě. Ale propagační řečníci mezi nimi měli více úspěchů než my. Tito řemeslní řečníci jim slibovali celou zemi. Opustíš-li ji dobrovolně, dobudou prý ji armády samostatných arabských států lehčeji a budou potom ovšem moci všechno rozdělit mezi ně. Tento ďábelský tah připravil prostého sedláka o rozum. Vím ještě dnes zcela přesně, jaká stísněnost panovala v Tel Avivu, když přišla zpráva, že arabské kmeny, které bydlely poblíž Herzlie a s kterými jsme neměli nikdy nejmenších třenic, balí své věci, zamykají obydlí a vydávají se na pochod. Moje paměť se nemůže mýlit; na hluboký smutek, který mě tenkrát zaplavil, se nedá zapomenout a také si jej nelze vymyslit. Arabové z Herzlie odevzdali klíče uzavřených obydlí svým židovským sousedům. Až prý se vrátí, vyžádají si je zase zpět. Tak to říkali. Prohlašovali, že odcházejí nedobrovolně, tisíckrát se omlouvali, rozhodnutí prý jim bylo vnuceno z vnějšku. „Je to tedy s námi zlé,“ říkal jsem si v hlubokém zoufalství, „naši nejlepší přátelé nás opouštějí.“

(předneseno 19.9. 24 při zahájení výstavy)