V záplavě komerční literatury patří Zlatý z nebe k té méně mizerné části. Autorce Marii Benetkové by šlo vytknout, že si za matérii svého díla vybrala zrovna život svůj vlastní a blízkých, namísto příběhu a postav zcela vyfabulovaných, ale vem to nešť, mohlo to být i horší.

Stylizace příběhu však trochu vadí – znalí sice tuší, že inspirací pro postavu Vilíka byl Vratislav Brabenec, básník a saxofonista legendárních The Plastic People of the Universe, ale proč sakra má čtenář číst znova beletrizované historky, které zná už z babylonských interview s Vráťou a které se již staly opěrným pilířem undergroundové mytologie? Magor, takřečený Ivan Martin Jirous je v knize odbyt pouhými dvěmi třemi stránkami, a jako postava Ivan, což dává smysl jenom zpola, pro neznalého dokonce sotva. Přesto ale palec vzhůru, lepší něco, než nic! Zachytit příhody živla Magora je fuška.

Marie Benetková staví oblouk příběhu v rozsahu od nacistické okupace po dnešek, mezi Českem a Kanadou, Prahou a Torontem (což je takový zapadákov za tajícím polárním kruhem, tam by stavěl město jenom trotl, jen toho paliva co vyletí komínem do luftu od podzimu do jara) a tohle rozmezí má slabé místo: v tak útlém rozsahu 205 stran, a ještě písmem pro frajery na inzulínu a s jogurty na očích a s ilustracemi nedovoluje autorce užít poetické finesy a kouzla prozódie, jak se na novelu sluší a patří. Vyprávění je sice kompaktní, ale převod z reality života do literární stylizace a zase zpět jakby znamenal zmizení esence příběhu, tu chvějivost skutečnosti. Ale s tím se pere každý autor po svém, a nejspíš přichází tento efekt ke slovu až v dalším století po vzniku díla, jakby nyní bylo echem života, dílem se stává teprve potom… Což lze vytušit, že Marie Benetková svým dílem na příští století aspiruje.

Marie Benetková osvědčila pozoruhodný smysl pro detail. Kupříkladu její líčení majitele statku Zblblíka, který si nejprve nazve hosty k bydlení, aby je začas – obluzen vlastní blbostí – zase svévolně vyhazoval, je trefné. Zažil jsem jej osobně v další generaci a opravdu je takové dunivé hovado, jako tehdy. Jedná se zřejmě o chorobný defekt charakteru, a pokud už konečně neumřel, projevuje se tak dál.

Ve Zlatém z nebe se najde i sex, sice incestní, ale proti gustu žádný dišputát: Najednou byla úplně probuzená a ostražitá. Byla si jistá. Brácha jí vložil do ruky ocas.

Takže žádný penis, falus, čurák, anebo pyj, ale poctivý bratrský ocas, což zavdává impuls ke zkoumání juvenilní rodinné sexuologie a teorie incestu.

Autorka občas ujíždí na notě abstinentského hnutí, což není na škodu jak odstrašující příklad životního stylu. Ožralí lidé jsou značně zábavnější, než abstinenti a čas mezi nimi ubývá jinak, než s klienty nedělních škol. Ti mají totiž sklony k džihádismu, což znamená značné nebezpečí epikurejské. Víno, potažmo piva s kořalkou patří k naší kultuře již od pravěku, kdy se neandrtálci zpíjeli kvašeným ovocem a poeta Anakreontus komponoval první pyjácké strofy. Můžeme dál doufat, že nám to vydrží nadále.

Marie Benetková: Zlatý z nebe. Argo, 2017. 205 stran