Rok 1848 je v obecném povědomí spjat především se „svatodušními bouřemi“, které propukly v Praze 12. června. Ovšem již na samotném začátku roku revoluční vlna zasáhla první země Evropy a v březnu český král Ferdinand V. (jako rakouský císař ovšem toho jména První) odvolal státního kancléře Metternicha z jeho úřadu a přislíbil vydat první ústavu (konstituci) v dějinách habsburské monarchie. V Praze vznikl Svatováclavský výbor, který zaslal panovníkovi petici s obšírným návrhem na reformu dosavadního zemského zřízení. Lví podíl na jejím vypracování měl právník F. A. Brauner.

„Jaro národů“

Obyvatelé Čech si ovšem nevěděli rady se snadno nabytými prvky demokracie a rozhodli se dát palčivým sociálně-politickým otázkám nacionální nátěr. Nemá smysl s odstupem času zjišťovat, zda od počátku „tlačili na pilu“ více Češi nebo čeští, moravští a slezští Němci. Jisté je, že českobudějovický rodák s českými předky – žijící ve Vídni – Franz Schuselka vyzýval obě etnické skupiny z českých zemí, aby se zúčastnily voleb do parlamentu ve Frankfurtu nad Mohanem, který měl zaručit demokratickými prostředky postupné sjednocení Německa – ovšem včetně českých zemí. Není divu, že si vysloužil poměrně kultivované odmítnutí F. Palackého (známý „dopis do Frankfurtu“) a dost dehonestující epigram z pera K. H. Borovského („Šušelka nám píše“).

Rovněž delegáti Slovanského sjezdu (který se v Praze konal od 7. června 1848), pokud pocházeli ze zemí monarchie, se většinou řídili tezí českého historika, že kdyby státu rakouského nebylo již odedávna, museli bychom v interesu Evropy, ba humanity samé přičiniti se co nejdříve, aby se vytvořil. Slovanské národy měly zájem na federalizovaném Rakousku, jež by si od Německa i nadále udržovalo formální i faktický odstup. Drtivá většina Němců žijících v tomto soustátí se ovšem domnívala, že politické sblížení s dalšími německými státy nemůže být na škodu.

Svatodušní bouře

Vývoj událostí nejen účastníky sjezdu, ale i obyvatele českých zemí zase jednou zaskočil. V červnu 1848 – na svatodušní svátky – byla svolána na Koňský trh (nynější Václavské náměstí) „sbratřovací mše“, ale po jejím celkem důstojném průběhu a zakončení se radikální část davu vydala před zemské vojenské velitelství v Celetné ulici, aby ztropila pod okny kravál jeho neoblíbenému šéfovi – Afrédu knížeti Windischgrätzovi. Došlo ke střetu s vojenskou ostrahou a jeho náhodnou obětí (pravděpodobně odraženým projektilem) se stala u okna stojící manželka zemského vojenského velitele.

Další události byly mnohokrát probrány v řadě uměleckých oborů i odborné literatuře. Na většinu prací z posledně jmenovaného oboru si však s odstupem času nelze spolehnout. Po pěti dnech (17. června) barikádové boje skončily, přičemž oběti (z obou stran) se počítaly pouze na desítky. Vzkřísený a politicky probudilý náš lid přestal již býti davem nedomřilých sket a zotročilých šosáků, napsal později J. V. Frič – jeden z vůdců povstání. Nějak mu nedošlo, že na pomoc pražským povstalcům dorazila a po jejich boku bojovala prakticky pouze akademická legie z více než 140 kilometrů  vzdálené Litomyšle, byť ani ne polovinu cesty uskutečnila po železnici, kdežto národní garda ze Slaného vyrazila na pouze třicetikilometrovou cestu do Prahy sice jen po svých, ale stejně to nestihla. Bůhví, zda by se k ní tehdy nepřidal nějaký Roztočák a nevstoupil tak do historie.

Frič skončil v emigraci, zato další známý radikál K. Sabina projevil politickou prozíravost jinak – politický vězeň se po čase stal policejním konfidentem. V té době již běžný trend se odrazil v okřídleném výroku: Junge Hochveräter, alte Hofräte. (Miloš Zeman v jednom ze svých dávno zapomenutých projevů užil věty: Junge Revolutionäre, alte Hofraten, takže v jeho licenci se velezrádci změnili v revolucionáře a dvorní radové v krysy na dvorku.) Rovněž řada mladých „osmačtyřicátníků“ se později smířila s proklínaným „establishmentem“ a konala mu platné služby.

Mnozí ze „svatodušních“ povstalců například dali před vězením přednost vojenské službě a hájili integritu habsburské monarchie před nepřátelskými Italy a vzbouřenými Maďary. Dokonce i sám Havlíček tento postoj v tisku schvaloval. Přesně měsíc a týden po skončení pražských bouří docílil za hojné účasti českých vojáků polní maršál Václav Radecký z Radče velkého vítězství nad sardinským králem Karlem Albertem u Custozy.

Demokracie z vůle panovníka nebo podle nálady voličů?

Loajalitu vůči monarchii však kromě Čechů (a ovšem Chorvatů, Ukrajinců, Slováků a jiných) projevovali i konzervativně smýšlející čeští Němci, takže se pro tentokrát podařilo územní integritu rakouského císařství zachovat. Jejím ztělesněním se stal František Josef I., jemuž v prosinci 1848 postoupil trůn Ferdinand V. Ten pak koncem června 1875 zemřel v Praze, kterou si oblíbil a jejíž obyvatelé – včetně těch, kdo se před rovnými 27 lety postavili na barikádách jeho vojákům – tuto náklonnost velkou většinou opláceli.

Zato cesty českých a německých liberálů v korunních zemích se vlivem sílícího nacionalismu, ba šovinismu po roce 1848 stále více rozcházely. Nad rozdíly sociálně-ideovými převážily na řadu desetiletí rozpory národnostní a převážně česká Národní strana si pod jejich tlakem udržovala poměrnou jednotu, než se z ní vydělila Národní strana svobodomyslná. Obě jsou více známy pod souhrnnými jmény staro- a mladočeši. Poslechněme si, co o tom napsal jeden z vůdčích duchů „jara národů“ v českých zemích – F. L. Rieger: Kdekoli se občané pohádají mezi sebou o zájmy čistě místní neb osobní – třeba o /hasičskou/ stříkačku nebo purkmistrovství – ihned ta věc bere na sebe ráz víceméně politický… a hned jsou z nich staročeši neb mladočeši. Co by říkal roztříštěnosti dnešní české politické (zvláště té komunální) scény bychom si asi za rámeček nedali. Zemřel před 115 lety a vydání neprávem zapomenuté povídky Jaroslava Haška Obecní volby se nedožil.