Je vcelku nepochopitelné, do jaké míry zůstává náš běžný život nezměněn. Přemýšlel jsem o tom, když jsem kráčel na cestičce parkem před naším domem v poklidné čtvrti v Severním Tel Avivu do místní kavárny. Všiml jsem si po cestě páru sousedů, jeden si před dům dal židli, seděl a telefonoval, a ona o pár metrů dál nenuceně zalévala květinový záhon před domem. Tahle scéna nastala jen pár minut poté, co jsme vyšli z krytu. Kontrastní situace v nepochopitelném sledu. Nový normál? Je to klišé, ale sedí to.

Válka v době balistických raket a dronů je zvláštní. Vůkol je cítit neustálý pocit nebezpečí, je jedno, kde se člověk nachází. Hranice mezi civilisty a vojskem na frontě mizí, všichni jsou účastni. Přesto se každý snaží pokračovat se svými věcmi. Je jen nutné pominout občasné obtíže se sprintováním na poslední chvíli do krytu či s lehem na zemi s rukama na hlavě – ocitneš-li se při siréně někde venku, kde není přístupný žádný kryt. Každopádně jsou to počiny, které vnímám jako něco zcela surrealistického, a to i nyní, kdy se ke konci chýlí druhý rok války. Nicméně poté, co si člověk osvojil takovéto staronové praktiky obrany zázemí bohužel absolutně nutné v naší kontinuálně semi-militární situaci, člověk zas vstane a jde si po svém, já nevím, třeba do obchodu nebo se psem, zkrátka činí všechny ty obvyklé pozemské úkony.

Tenhle text, který zde píšu, je výsledkem jistého sentimentálního pocitu, je to velmi osobní perspektiva na naši situaci, popis, jaké to je, prostě žít za války.

U našeho okna na severní straně je silný kmen ztepilé palmy, na něj se dívám, když ležím na kanapi. Palma je jen několik metrů od domu, nevidím tudíž ani její kořen ani její korunu, jen ten silný kmen, jehož kůra připomíná sofistikovanou strukturu Asherových obrazů, a jako na jeho obrazy, i na ten strom rádo sedá všelijaké ptactvo, které v palmoví rádo nocuje a ráno koncertuje. Rád se na ten harmonický mikrokosmos dívám, jen teď si to neužívám jako obvykle, jelikož pohled na sever mě obsedantně zavádí myšlenkami k Libanonu, jen pár set kilometrů za tou palmou, k nepřátelské entitě terorizující nás zpoza jeho hranice. Nemohu se kochat tím krásným stromem ani ostatní tvrdošíjnou zelení, která statečně odolává i v létě místnímu suchu. Protože odtamtud právě bombardují. Z Gazy, tedy z jihu, to momentálně ustalo, ale stává se, že to do nás šijí z jihu i ze severu naráz, a k tomu se přidají i z východu, až z té bohem zapomenuté země na jižním cípu Arabského poloostrova. Můj pohled z okna s pokračující válkou ztrácí svou nevinnou malebnost.

Válka se nechutně táhne a mimo jiné nám bere také možnost se normálně vyspat. Vždycky jsem se spaním bojoval, někdy statečněji i úspěšně, ale teď tuto bitvu jednoznačně prohrávám. Paradoxně, když se snižuje množství vypálených raket (tedy aspoň z Gazy, z Libanonu to teď pálí o sto šest), tenze ještě sílí, jak stále přemýšlím, kdy a jak z té válečné situace vyvázneme; usínám nad ránem a budím se úplně zpitomělý kolem poledne, po sérii děsivých snů, v nichž se míhají děsivé válečné scény, které jsem viděl v televizi.

Válečné běsnění je sice tak nějak na pozadí, nikoliv zcela v popředí naší existence, alespoň ne fyzicky, psychicky jsme jím však prostoupeni. Naše osobní životy jsou veskrze ovlivněny a spjaty s osudem národa pod palbou, vyhrocují se existenční otázky: „Kde mám vlastně být? Kde je ono bezpečné místo pro mou rodinu? Je to opravdu v Izraeli? Mám setrvat a podstupovat další riskantní období náletů a teroru ze všech stran? Máme vzít nohy na ramena, a alespoň načas se relokovat někam jinam. Sice mám americké občanství, ale náklady v nějakém americkém městě budou stejně vysoké jako v Izraeli. Finanční parametry nelze ignorovat, v cizině se žije dobře, ale naše schopnost generovat příjmy tam bude mnohem omezenější.

Sionismus byl vždy vlastně vyjádřením instinktu k přežití. Ti Židé, kteří si jej osvojili včas (před II. světovou válkou) přežili, z těch, kteří zůstali, bylo na 90 procent vyhlazeno. Je dnes ta situace snad opačná? Znamená sionismus život v konstantním ohrožení? Do určité míry, to bylo vždy pravdou. Koneckonců o to se naši nepřátelé snaží, chtějí abychom cítili strach. Já na tuto otázku stále nejsem schopen zodpovědět, zatím se jen ptám, ale musím doznat, že samotné ptaní a uvažování o tom je velmi bolestné, a jak už jsem řekl, přesně o to jde islamistickým štváčům na druhé straně rovnice. A ten pocit zadostiučinění, ten jim skutečně nechci dát, přestože jsem člověk veskrze mírumilovný a ochotný k rozumnému kompromisu s nimi. Někdy si dokonce myslím, že tu přeci zůstanu, jim na truc, abych jim nedopřál ani toto „mikrovítěztví“ v boji s Michaelem Daganem. Ale mnozí se již rozhodli opačně. A zemi opouštějí, možná i na vždy.

Jelikož tenhle příběh píši zcela egocentricky, proplétám linky textu o současné válce s druhou světovou válkou, kterou přežil můj otec Pavel Fischl aka Gabriel Dagan v Terezíně a v Auschwitzu. Jakkoliv jsou tyto války diametrálně odlišné, musím se těmi paralelami zabývat, jelikož jsem se cirka před dvěma lety poprvé začal zabývat tříděním archivu svého otce, kde jsem nakonec našel velmi silné dobové texty z jeho mládí v době tzv. konečného řešení židovské otázky.

Poprvé jsem znovu otevřel onu starou skříň, která doputovala s rodiči – uprchlíky z poválečné Evropy až sem, do nové vlasti Židů. Nejprve byla u mě, v dětském pokoji a živila moje chlapecké strachy a noční můry, pak byla na balkoně, kde rodiče v době pre-digitální schraňovali všechnu dokumentaci papírově, otcovy rukopisy, včetně osobních dokladů, dopisů, účtů či kvitancí o válečných reparacích, které otec dostával jako odškodné za věznění v koncentráku od německé vlády někdy v 60. letech. A dále všelikých otcových publikací a výstřižků z dobového tisku, včetně například šokujícího dopisu z nějakého izraelského divadla, kde vysvětlující otci, že o jeho hru o holocaustu opravdu nemají zájem.

Tradiční role skříně v dětské literatuře je role brány do magického světa, trochu nebezpečného a dobrodružného světa paralelních pohádkových skutečností, jako třeba v Narnii či v Alence v říši divů. Není to nepodobné tomu, co se s onou naší starou skříní stalo mě. Cesta jejími dveřmi dál vedla sice poněkud pragmaticky nejprve na letiště Ben Gurion, ale odtud do Prahy, do Čech, odkud pocházel a kde žil můj otec před válkou. Sice nešlo a místo divů, ale každopádně jistě nejde o nějaký triviální lokál — svou auru magiku zajisté má i pro mě. Tak pro mě minulost vygenerovala novou zemi, jakousi potenciální novou vlast, pocit, který ve mně sílil, jak se postupně situace v Izraeli vyhrocovala. Bylo těžké ignorovat toto zjevně z kosmu řízené šťouchnutí pohnout se oním směrem, zpět do Evropy, nicméně zvonu připomínám, že to je přesně to, co chtějí naši nepřátelé. Chtějí, abychom takové kosmické šťouchnutí dostali všichni, abychom otočili trajektorii sionismu, a vrátili se zpět, do diaspory, zcela ignorujíc logiku věci a třeba nějaký obyčejný obecný prospěch všech lidí v oblasti, kteří tam řízením historických událostí přistáli, z obou stran. Místo toho štvou, konstruují ideologizované narativy, vykládají historii, jak se jim to hodí, a to na obou stranách.

Izraelci například dnes rádi operují s faktem, že mnozí zdejší Arabové přišli do Palestiny jako otroci, se svými osmanskými pány, z ostatních částí Arábie; tím pak dokládají, že tedy náš nárok na zemi je mnohem autentičtější, starší, což ovšem skutečně podle historických análů je pravda, ovšem pro řešení soudobé přetahovačky o tuto zemičku, to má zcela okrajový význam.

Stejně kontraproduktivní a lživé jsou řeči „potomků osmanských otroků“ o nás, Židech, coby o fiktivním evropském národu, který se země zmocnil „brutální koloniální silou“. To je také bohapustá lež. Momentálně tu máme (všichni společně) teror a humanitární krizi v celé oblasti, miliony ohrožených životů a válkou ovlivněných existencí, a to, co se zde dělo v šerém dávnověku je z hlediska řešení dosti irelevantní.

Největším tajemstvím ukrytým v oné skříni skladující kousek amazonského pralesa v podobě zažloutlých papírů a odhaleným po mém dosti eratickém quasi-archivním třídění jsou nakonec čtyři malé školní sešity popsané hustě otcovou rukou, česky, s velmi pádnou datací – 1941, 1942, 1943…leta otcova věznění v ghettu, v Terezíně. Tehdy mu bylo 20 let.

V té fázi ještě – jelikož neumím česky – jsem o Terezíně věděl jen málo, pouze z otcových vyprávění. Jelikož byl pro mě obsah takto zašifrován, a jelikož AI je stále v plenkách a číst staré deníky neumí, sešity jsem odložil stranou, a periodicky hrabal v archivu dál, až jsem našel přepis rozhovoru s otcem, kde uvádí, že v Terezíně psal deník. A tak konečně moje hlava, která již často funguje rychlostí osoby postrádající funkční corpus callosum, dospěla k tomu, že mám v ruce otcův deník z Terezína a že o jeho existenci ostatně vím, jelikož jsem znovu uslyšel ozvěnu hlasu otce, hovořícího o tomto textu z jeho archivu: „Až zemřu, tak s tím možná něco uděláš.“

Nedlouho poté jsem dílem náhody a zřejmě nějaké osudové souhry potkal překladatelku hebrejštiny, vzácnou paní Michaelu Rozov aka Míšu, kterou deníky velmi zaujaly a chtěla je z češtiny do hebrejštiny přeložit, ostatně v 90. letech, když studovala na Hebrejské universitě v Jeruzalémě (mj. i dějiny holocaustu) pracovala jako písařka pro mého strýce Avigdora Dagana, izraelského diplomata a českého spisovatele známého v Čechách pod jeho rodným jménem ─ Viktor Fischl. Vika, jak jsme strýci říkali, jí vyprávěl o Janu Masarykovi, s nímž pracoval v londýnské exilové vládě, o Madeleine Albrightové, již v Londýně houpával na kolenou při sedánkách exilové společnosti, ale o bratrovi (mém otci, který přežil Auschwitz) ani muk. O to větší byla pak zvědavost a nasazení Míši, nota bene, jakožto expert na holocaust hned věděla, že máme v ruce unikátní dokument hodný pozornosti a péče.

Začala s transkripcí z ručně psaných originálů, pak jsme pracovali na hebrejském překladu. Celý jsme ho připravili během několika měsíců, retrográdní bytí s otcem v Terezíně se střídalo s bytím ve válce v Izraeli.

Díky Míše, ale i Standovi Škodovi, kterému tímto znovu děkuji, vycházejí v těchto měsících hned dvě otcovy dosud nevydané knihy – první – autobiografická novela Jen čtyři měsíce o Osvětimi z roku 1946 — v koedici USTR/Argo a druhá, s názvem Lidé ve tmě: Deníky z Terezína 1941-43 v nakladatelství P3K-Petr Karas.

—–

Na rozdíl od sousedů v našem domě, které znám docela dobře již deset let, tyhle nové sousedy jsem viděl poprvé, přijeli tak před rokem, a říkalo se, že přijeli z Kibucu Beéri, jednoho z těch, jejichž obyvatele brutálně zmasakrovali hordy palestinských teroristů v pogromu nejhorším od dob Bohdana Chmelnického, či od holocaustu páchaném německými Einsatzgruppen a jejich přisluhovači na východě Evropy, od r. 1941. Tito lidé jsou tedy „uprchlíci“. Nevím, jak se jmenují, i když jsem se snažil být v rámci našeho sousedství vstřícný. Vždy, když jsme se potkali, mlčeli. Zažívali snad kulturní šok? Strach z předsudků starousedlíků? Trpěli možná post-traumatickým šokem? Možná si třeba jen říkali, že nemá cenu se seznamovat v místě, kde byly jaksi v exilu?

To páteční odpoledne bylo pohodové, děti běhali na trávníku, rodiče posedávali na lavičkách kolem, i já jsem pocítil blaho lehkého podvečerního vánku, ale stejně mě zas přepadl hluboký smutek. Kdo zná páteční Tel Aviv, ví, jaký báječný čas klidu přichází, čas volna, procházek, lenošení v parcích či na pláži, hojnost lahůdek v kavárnách. S novinami – ano, stále s papírovými novinami! Vůně Středomoří, to vše zde máme, a přesto nastal takový marasmus, že myslíme zas a jen na tu emigraci.

Někteří to již dávno udělali. Komunitní chaty jsou plné noticek o prodeji nábytku (před exitem) a lidé už se za to ani nestydí, jako tomu bylo dříve, kdy emigrace byla chápána jako něco negativního. Ostatně hebrejština má proto slovo „jerida“. Znamená „sestup“, tedy sestup dolů, z nebeských výšin Izraele, prý. Tak už se to ale nebere – je to úsvit nevinnosti těch, kteří necítí potřebu se za to omlouvat, natožpak, aby měli strach, že jim za to někdo plivne do tváře.

Tato emigrační vlna zatím není žádná tsunami, ještě ne, ale přicházíme o ty nejlepší. Jen namátkou z našeho okruhu – psychiatři, vědci odešli do Bristolu, hodně lidí odchází do Británie. „Pane Stirmere, pořádně se vyzbrojte a umyjte si ruce nad vaším zbrojním embargem, které jste na nás uvalili. Naše nejlepší mozky budou dělat pro vás a ostatní ‚stabilní‘ země G7. Ale vy se vždy musíte zeptat sám sebe, kam vaše země, která stále vlastní Gibraltar a která jen před několika lety vedla podivnou válku na Falklandech, dala své umění negociace, diplomacie a kam zmizel váš osvícený duch? A zda-li má Vaše země, která odmítla poskytnout Židům azyl v období vrcholného řádění vražedného nacismu, právo nás kritizovat a dokonce sankcionovat?“

A tak ve stresu před nálety či obyčejné konverzaci třeba o postoji Anglie neuplynul ani den od začátku války, kdy bych mohl jen tak spokojeně nenuceně zalenošit třeba s nějakým románem.

Motiv emigrace se neustále vracel, v podstatě již od doby, která válce předcházela, kdy se naši populisté pokusili „reformovat“ náš soudní systém ve svůj prospěch a proti všem zásadám zákonného fungování nezávislé justice. Naštěstí se našemu politickému táboru podařilo zvrátit onen klíčový pokus o její oktrojování a Nejvyšší soud vykastrován nebyl, ani státní prokuratura. Aspoň dočasně tedy.

To vítězství do jisté míry umírnilo urgenci emigrace, ale od 7/10/2023 zoufalství z války a předtucha, že to v nejbližší době bude jen horší a nikam to nepovede, že to bude trvat roky. Válečný marasmus, makroekonomická deteriorace, inflace a neustále se zvyšující životní náklady, z toho všeho se zakrátko udusíme. Takže dnes jsou statistiky, podle nichž se 20 až 30 procent Izraelců pokouší získat zahraniční pas, pokud už ho náhodou nemají. Pro sefardské Židy se otevřelo Portugalsko, které nabídlo pas všem původem ze Španělska, které odtud v roce 1492 vyhnala Isabela Kastilská a Ferdinand Aragonský. Moje žena se už dva roky pokouší získat občanství německé, její rodina odtud pochází. A já čekám na legislativní změnu v Čechách, jež by měla zrušit paragraf v Zákoně o občanství, které zamezuje mě a jiným potomkům českých a moravských Židů získat občanství, a to přesto, že můj otec i strýc získali z rukou Havla jistě dobře míněné čestné občanství, které však s reálným občanstvím nemá nic společného.

Takže s tou emigrací to není tak jednoduché, hlavně jste-li již v šesté dekádě žití, intelektuál, celoživotně fungující v hebrejštině. Tak aspoň jako mnozí jiní osnujeme dočasné útěky před válkou, střídavě do Prahy nebo třeba Řecka, uklidit se někam, než se situace zklidní, uchránit syny aspoň trochu před traumatizujícími okolnostmi v Izraeli. O jedné věci jsem se poučil – včas uprchnout před eskalací ve válce vlastně nejde načasovat, je to jak loterie, jak uhodnout, v kterém momentu zavalí údolí lavina. A tak vždy, když se nám podařilo ujet, nic moc se nedělo, a když byla eskalace, tak jsme v tom zas a znovu plavali jako bezbranné kachny na rybníčku, na mušce jakéhosi nevyzpytatelného střelce.

Mezitím, válka pokračuje. Ale i přes poslední vojenské úspěchy v Libanonu, kdy byla prostřednictvím beeperů obsahujících výbušninu zlikvidována velká část vedení teroristické organizace Hizballáh (včetně Hasana Nasralláha), a také jisté úspěchy v Gaze (likvidace lídrů Hamásu, včetně Jehiji Sinwara), zůstává emigrace na stole jako jediné přijatelné řešení.

Nota bene poté, když na nás poprvé zaútočil Irán. Ten pocit ohrožení byl již předem mnohem silnější. Jen si představte, vaším směrem letí balistická raketa či dron. V případě dronu jde o stav zcela absurdní – dron je nastartován a trvá mu celých sedm hodin, než z Iránu doletí. První informaci o takovém hejnu dronů jsme dostali tuším kolem 10 večer. Nebylo řečeno, co máme dělat, jen čekat, a zazní-li siréna, jít do krytu. Už je pozdě, zevluji, na gauči vedle usíná moje žena, můj desetiletý syn vytuhnul na koberečku před gaučem. Můj starší syn spí v pokoji. A já sedím mezi nimi, jediný ještě vzhůru, jako nějaký stárnoucí strážce, který právě nastoupil směnu trvající následujících 7 hodin, než přiletí potenciálně smrtící íránské drony. Sleduji pozorně zpravodajství. Chvílemi to zní mojí unavené mysli jak povídání dvou Židů o rakovině střeva, aniž by byl explicitně zmíněn název nemoci. Pak opět poněkud znervózním, když ohlásili, že byla naším směrem odpálena baráž balistických raket. Raketa zní fatálněji než UAV, a taky dorazí poněkud rychleji – prý tak do dvou hodin. Takže stejně nezbývá nic jiného než doufat, že sofistikované protiraketové systémy to vyřeší a rakety eliminuje už ve vzduchu, každopádně, až zazní siréna, půjdeme do krytu.

Vrcholný stres nastal, když oznámily, že rakety tu budou za 12 minut. To jsem se konečně vyhrabal ze stagnace na gauči, pak jsem předvedl jakýsi neurotický tanec nad spící ženou a synkem, přemýšlel jsem, zda je mám zbudit. Po krátkém uvažování jsem si připomněl, že vlastně potřebujeme jako obvykle jen jednu a půl minuty, než jsme v krytu, ještě je tedy čas a špinavou práci probudit spící miláčky nechám jako obvykle na majestátním zvuku sirény. Pokud to na nás bude mířit, budeme o tom vědět.

Siréna ale nezazněla. Všechny rakety z Iránu dopadly buď na severu či na jihu anebo byly zneškodněny již ve vzduchu. Podle mého se tato scénka odehrála paralelně v mnoha domácnostech. Většina lidí dle té noci nejspíš spala. Takže jsem se také rozhodl připojit se ke všem ostatním s tímto ryze patriotickým plánem se jít vyspat, i když reálně hrozilo, že zas budu ve snu počítat rakety. Jak už to v domácnostech chodí, jakmile jsem konečně usínal, vzbudila se žena: „Co se děje?“ „Nic,“ řekl jsem jí, „Iránci něco vypálili. Už je snad po všem.“ Pak usedla k televizi ona, já zabral, a to že převzala stráž mě přivodilo jistý pocit bezpečí.

Zde ocituji pasáž z terezínského deníku otce, která mi v ten moment resonovala v hlavě: „Ne nadarmo se říká, i šibenici člověk přivykne. My všichni tady jsme už zvykli zvukům kroků na kasárenských chodbách. Už jsme navykly těm čtyřem tmavým zdem, které obklopují kasárna.  Přivykli jsme vstát v sedm hodin ráno, ve dvanáct hodin v poledne a zase v sedm hodin večer v dlouhé řadě s miskou v ruce, aby nám do ní nalili trochu ohřáté vody, nebo dali trochu brambor, přivykli jsme spát bez postelí, žít bez radia, gramofonu, biografu, divadla a bez obvyklých starostí průměrných lidí, přivykli jsme zdravit každou uniformu, nechodit po chodnících a pak zas chodit po chodnících, přivykli jsme bezdůvodným fackám, ranám i popravám, přivykli jsme tomu, že čas od času přijede tisíc nešťastných sem a čas od času , že tisíc ještě nešťastnějších odsud odjede, přivykli jsme žít muži bez žen a ženy bez mužů. Zvykli jsme si nečíst noviny a nosit jednu košili čtrnáct dní místo obvyklých dvou košil týdně, inu všemu člověk přivykne. Ti starší, kteří prožili válku, říkají, že změní-li se poměry, lehce zase tomu všemu odvykneme a zapomeneme. Odvyknout od toho snad ano, ale zapomenout, zapomenout? Rád bych. Ale myslím, že to už nikdy nedokáži.

Od chvíle, kdy jsme s Míšou začali pracovat na překladu otcových válečných textů, vlastně od chvíle, kdy Hamás napadl Izrael, můj život osciloval mezi dvěma válkami, druhou světovou a tou naší současnou. Již po několika prvních dnech války mi došlo, že tanec, který jsme tehdy začali všichni předvádět – tj. běhání z patra dolů do sklepa do krytu bude od teď po nějakou dobu náš denní chleba. Jelikož se k Hamásu už hned od začátku přidal Hizballáh, již asi po dvou týdnech jsem se rozhodl aspoň částečně redukovat trauma z války u svých dětí a ujet – do Prahy. Nebylo to poprvé.

Moje první návštěva v Praze se odehrála již v roce 1997. Byl jsem tu tehdy s otcem a se strýcem Viktorem, oba tehdy obdrželi ono čestné občanství – z rukou Václava Havla. Vašeho presidenta jsem si pamatoval z New Yorku, kde otce navštívil koncem šedesátých let. Byl jsem tehdy malé děcko a Havel mě tehdy houpal na kolenou. V 90. letech jsem byl ještě dost mladý a velmi chaotický. Když jsem kráčel po dlouhých krásných mostech přes Vltavu, slyšel jsem hlasy zpívajících Sirén, linoucí se nad lesklou hladinou, dosti silně mě lákaly, abych se sem vrátil. Pak jsem se na dálku šíleně zamiloval do herečky, kterou jsem viděl v divadle, díky které jsem onen kus – byl to Čechov – přežil, aniž bych rozuměl jedinému slovu a aniž bych (k rozmrzení otce a strýce) usnul.

Po 26 letech sem se vrátil, naštěstí ve stavu mnohem vyrovnanějším, stále ještě v ucházející fyzické kondici, děti již větší, a také jsem byl zčerstva bez břemena dennodenní editorské řehole v deníku HaÁrec, která trvala bez mála 25 let. Odchod do penze byl pro mě nejen úlevou, ale též dobrým pocitem z vykonané práce v této lodi liberalismu a svobody slova v Izraeli. Archiv otce a jeho zpracování se tedy staly mou hlavní misí, kromě taxikaření pro děti a smažení řízků. Byl jsem rád, že jsem po rodičích zdědil menší obnos, ještě z reparací, které dostali po válce z Německa. Na kapesné na pár týdnů v Praze to stačilo. Jako poněkud privilegovaný „válečný uprchlík“ jsem mohl vydechnout.

Tímto stylem jsem během války vydechoval čtyřikrát v Čechách, třikrát v Řecku, jednou na Kypru, když jsem shledal, že to dál nejde – kapesné po rodičích došlo – vrátil jsem se do své redakce v Tel Avivu. Pochopil jsem, že prchnout nelze jen tak, koneckonců život je beztak jen dlouhé cvičení ve statistice.

Tento text uzavírám znovu citací z otcova terezínského deníku: Jak dávno je tomu, kdy Turci deportovali Armény? Jak dávno je tomu, kdy kozáci na Rusi vybíjeli ve vesnicích všechno živé, spalovali vesnice a srovnávali je se zemí? Co na tom, že národ Goetheho, Schillera, Lessinga, Wagnera a jiných jde cestou krutého násilí a ničení lidstva, co na tom, že Turecko svou emancipaci začíná deportací nebohých, co na tom, že Turgeněv, Dostojevský, Tolstoj, Puškin vyšli z řad onoho zdivočelého kozáckého pokolení? Snad je pravda, že jsou to jaksi „nadnárodní“ jedinci, kteří se s nelidstvím národů, ze kterých pocházejí, nesmějí brát současně do úst, ale snad je také pravda, že každý básník, hudebník, každý velký myslitel má pro svůj národ výchovné poslání. Nač jinak tvořit krásno, prosím Vás? K čemu verše, k čemu hudba? Jedině snad proto, abychom, až vyjdeme z války trvající několik let, mohli zas číst básně a poslouchat Beethovena, Liszta či Schuberta, anebo proto, abychom v době války při vzpomínce na ty chvíle plakali ještě usedavěji, jak jsou lidé poblouznění a zlí? Živote, živote, už asi nebude ta chvíle, již mě nenaučíš zaposlouchat se do hudby slov a do hudby tónů. Živote, živote, bojím se, že budeme úplně malí, ještě menší než teď, že přijde válka ještě blíž.

z hebrejštiny přeložila Michaela Rozov