Současný člověk, jakkoli cize a blbě tohle sousloví zní, má před sebou zvláštní rozhodnutí. Buďto bude věřit a pojímat svět podle toho, co mu podává většina předáků všech možných náboženství světa, nebo vezme vážně morální problémy doby (hrozbu sebezničení lidstva a zkušenost hrůz XX. století) a vědecké poznatky. Když bude následovat předáky oněch náboženství, bude mluvit jejich prajazykem posvátných pratextů a praobřadů, bude tím doma ve světě, který už vlastně není. Vytvoří si skanzen vědě a světu navzdory, nebo zkusí kompromis jakéhosi dvojdomí?
Když vezme vážně nejen obraz skutečnosti od fysiků a neurovědců, ale i zcela proměněnou formu současné poesie a hudby, bude ho to mít k tomu myslet, cítit i mluvit jinak, než bylo dosud zvykem. Takový rozchod s tradicí tu ještě nebyl. Předmětem nejvlastnějšího poznání zůstává totéž: jak poznat a říci, co se v člověku děje, co jím v hloubi hýbe a moudře se zorientovat ve světě. Nedospívá se k tomu obecnými závěry průzkumů sociologie, ale sdílením průzkumu vlastních zkušeností do co možná nejhlubších vrstev.
Před letošními Vánoci se na tohle téma stala známou kniha rozhovorů Jana Němce a Petra Viziny Znamení neznámého – rozhovory o spiritualitě (Host, Brno 2021). Němec a Vizina oslovili devět lidí z navenek dosti různých prostředí (umění a duchovních věd) se stejným zadáním – vyslovit se o vlastním vztahu k tomu „neznámému“.
Rozhovory k podobnému tématu se sice dobře prodávají a jsou zhusta oceňovány, ale jejich uspořádavatelé často jen zapisují, co jim zvláštní lidé poví. Mizerná redakční práce – spousty plevelných slov a vět, mělkost otázek a lenost následovat respondenta do větší hloubky je příznačná hlavně pro úspěšného Aleše Palána (Kdo chodí tmami, Raději zešílet…, Jako v nebi… atd.). Nejde o dialogy. Novinář obvykle nadhazuje témata, ptá se jakoby za „lidi normální“ a zaznamenává názory těch „zvláštních“. Lidé zvyklí na to, že si nejvýš „vyměňují názory“, jsou spokojeni. Jak se úspěch této mělkosti a nadprodukce na člověka šklebí, ukazuje se, že k čím hlubším věcem se má v rozhovoru dojít, tím víc musí být „otevřeno“ na obou stranách. Dialog, jak zdůrazňoval Milan Machovec, je oboustranná rozevřenost – neodvozuje se totiž z řeckého slova dva – to by se psalo dyalog (hovor dvou), ale ze slova dia–logos, tedy „roz-hovor“.
Znamení neznámého je jako kniha vyrobena bez ozdob a formou i sazbou krásná, redakčně bohužel ne. Plevelné řeči a detaily bez významu mohou autoři vydávat za příznaky jedinečnosti a navozování atmosféry, ale to asi neobstojí – mnoho slov, málo sdělení. Kdežto třeba novináři jako Palán v hovoru stojí daleko od svých bláznů, Němec a Vizina se jim přibližují. Nejsou v tom první. Podobně „nablízko“ vznikla před časem rozhovorová kniha mezi dvěma duchovními Markem Váchou a Karlem Satoriou o životě a kontemplaci s poněkud dětinným titulem – Život je sacra zajímavej. Satoria na to dobré navázal svou knihou Povoláním člověk (Cesta, Brno 2015), kde se můžete potkat s velice živou a hloubavou výpovědí o vlastním duševním hledání stárnoucího chlapa. Podařilo se mu předat chuť do života uvnitř sebe, radost ze svérázného hledání v tradici mnišství. Při výkladech neupadá do sebezpytu. Vmísil totiž do věcných výkladů své spirituální zkušenosti dost sebeironie a nejistoty, aby zůstala jistota, že tu mluví člověk a nekáže duchovní profík.
V literatuře o spiritualitě (věcech ducha – spiritus) se málokdo vyhne řečem o sobě. Skoro každý si pomáhá autobiografií delší – konec konců je to vyprávění experimentální, tedy jde o výtěžky vlastní životní zkušenosti. Ta je delší, protože o spiritualitě píší spíše staří, než děcka. Literáti a filosofové tu jsou ve výhodě – vědí třeba, jak blbě vypadá duchovní samomluva převedená jen naoko do jakéhosi „dyalogu“. U nás takhle koženě popsal svou spirituální zkušenost z putování Tomáš Gavlas – Karlaz, cesta člověka (Gavlas publish., Praha 2019). Je to jako vyvařené z několika duchovních knih z minula a znovu ustydlé cosi – hrudkovité, pomalé, plné pathosu a tuhé gestiky. Přitom úplně odvozené jazykem i obsahem. Autoři, kteří (třeba v práci novinářů nebo marketérů) tak dlouho zacházeli s abstraktním člověkem – cílovou skupinou, připodobnili se už docela umělé inteligenci – vyměnili svéráz za větší srozumitelnost a přijatelnost. Moudrům zde rozvlekle odhalovaným není vlastně co namítnout. Jenom to, že jsou to jen řeči. Může člověk žít takovými citáty? Ne, ale může si s nimi hrát. Nakolik je sám zploštěle obecný, odvozený ve svém prožívání i myšlení. Takové konce kdysi živého sebevzdělávání popisuje Herman Hesse ve Hře se skleněnými perlami – obecné pravdy v moci žonglérů a kombinátorů. Hra velkolepá, intelektuální, skoro tak brilantní, bez vůně i zápachu. Když Augustinus Aurelius (pravděpodobný vynálezce žánru spirituální autobiografie) píše o svém životě a jeho zvratech, vlastních vjemech a myšlenkách (viz jeho Vyznání) zjevně tím zesiluje svůj prožitek údivu nad působením svého Boha ve vlastním nitru. Hlavním hrdinou příběhu Augustinova života není tedy Augustin. Pro literaturu, která se Vyznáním Augustinovým podobá jen zdánlivě, platí opak – zvláštní a významné události jsou těmto autorům příležitostí k údivu nad vlastní zajímavostí a citacím sebe sama, případně prezentaci a potvrzení vlastních dalekosáhlých obecných vhledů. Jan Němec se k tomuto typu literatury sám hlásí slovy: „autor narcis, čtenář voyer“. Takto definovanou literaturu s Augustinem nespojovat! Spojovat naopak s produkcí na podobná témata od P. Horákové, filmy a rozhovory Otakáro Schmidta…
Prý si drtivá většina lidí vybere mezi slušnými penězi a možností hovořit o sobě před druhými to druhé. I kdyby to byl výzkum zkreslený podmínkami pandemie a FB, přece právě sklon zapomenout základní zadání (– mluvit o „neznámém“ a spiritualitě) a pustit se raději do dumání nad sebou, vystrkuje v rozhovorech Němce s Vizinou rohy u všech všudy. Nejsilněji u právě dvou odchovanců prof. Halíka – D. Červenkové a P. Vacíka. Položili si tážící se i dotazovaní otázku, k čemu je čtenáři takové to jejich legrační špičkování? Rozmanité banální přípodoteky, které snad mají upozornit na to, že i „duchovní“ je „normální“? Proč by nemohl být třeba parádní blázen? Nebyl snad František blázen?
Hlavní pochybnost mám při četbě spojenu právě s tím, co samo má být tématem spirituality ovlivněno – duch (spiritus) rozhovorů. Hovory vyznívají jako jakákoli interview – vědomí zajímavosti jedněch pro druhé i sebe prosakují do řečí, které by asi měly mířit jinam. Nikdo nemůže vědět, jak hlubocí jsou to lidé, jak pokročilí jsou v luštění „znamení neznámého“, je ale namístě uvažovat, nad tím, co vyjadřují a k čemu se uchylují. V celé knize převažuje tón jakési rekapitulace životních cest nad místy, kdy by se čtenáři podařilo dostat se od řečí k zosobnění zkušenosti. Došlo na to v celé knize vůbec?
Spiritualita jistě není rétorika, když se děje v ústraní poustevny. Ale nárok filosofie se na její formulace vztahuje, když se stane knihou. Navíc téměř všichni zúčastnění se netají akademickými tituly právě z toho oboru. Proto je zarážející, kolik prostoru je věnováno obecným názorům, událostem a zážitkům a jak málo zkušenostem, jejich výkladu a kritice. Je už na tom ta dnešní akademická filosofie a theologie i umění tak, že vypadají jako našprtaná, schválně nesrozumitelná, monologická ujetost, když se dávají na odiv. Naopak v soukromí vlastních zkušeností je majitelé filosofických titulů neužijí. Buďto jsou tu výklady teorií nebo neobrobené zážitky. Sókratův nárok na život, který se stále – v každé chvíli podrobuje zkoušení, jinak není hoden žití, je ten tam. Daimonion mlčí asi proto. V rozhovoru s Adamem Borzičem přichází osobní zkušenost i její reflexe ke slovu asi nejčastěji. Nejméně je to představení Borziče, nejvíc toho, co „má“ ve smyslu spirituality. Zachází s tím, co působí oživení – útěk z prožívání hlavy a jejích fantasmat zpátky ke svým smyslům a jedinečnému. Odkazuje tam, kde českému čtenáři dělají průvodce knihy a přednášky Anthony de Mella (Sadhana, Cesty k lásce a další, Ceta Brno) a Franze Jalicze (Kontemplativní exercicie, Triton Praha 2018).
Jak by tedy měla – mohla být založena užitečná spiritualita i filosofie dnešního člověka?
První krok je skepse (hlavně v původním řeckém významu: zkoumání) a kritika toho, co se za „duchovno“, filosofii, spiritualitu a theologii obecně šprtá a vydává v mainstreamu už několik století.
Druhý krok je uvědomění, že „žijeme ve světě znamení, ale to skutečné, co znamenají, jsme ztratili. Nemyslíme už věci, ale jen slova“. Romano Guardini (Posvátná znamení, Stará říše 1925).
Proč pobytem mezi pojmy ztrácíme „experientia rerum – zkušenost věcí“ odpovídá Roger Bacon takto: Totiž „náš intelekt je debilis – slabý, takže se chytá (a přizpůsobuje) spíše věcí slabších (rei debili), což jsou obecniny, než věci, která je vznešenější a plnější – tedy věc jedinečná“ – „Jedna jednotlivost převyšuje všechny obecniny světa…“ (Opus Tertium II.7,8,10). Proto „lidé nezkušení tolik ctí, adorují obecné pojmy“ – vedou obecné řeči… aniž si uvědomují, že „Bůh stvořil tento svět ne pro člověka obecného, ale jedinečné lidi“. Z toho vysvitá zvláštní význam myšlení i cítění jednotlivostí života, okamžiku, jedinečných věcí a lidí. Co jiného je kontemplace a duchovní život, resp. spiritualita, než ustavičná přítomnost a rozdmychávání citlivosti právě k tomu, co se děje?
Je tu ještě jedna staletími potvrzená. Kasta kněží by ráda privatizovala duchovnost s tím, že se víc obětují, celibátem nebo vůbec vyšší morálkou. Právě v části knihy věnované Borzičovi nejcitelněji působí i téma sporu nad kázní, resp. morálkou. Spiritualita bisexuála, který nezastírá, že žije šťastně ve vztahu tří – s mužem i ženou zároveň – leckoho pobuřuje. Vlastně o to nejde. Jen to sám vidí jako šťastné. Na jedné straně T. Halík s varováním, že takový život spiritualitu otevírá čemusi zlému a konce takové nezřízenosti… co když proti duchovní autoritě postavíme taky pěknou postavu – gigola z filmu Woody Allena (Stárnoucí Gigolo). Ten sice skoro nemluví, ale spiritualita nejstaršího řemesla chycená v jedinečném charismatu herce je plná té Baconovy experientia rerum. Možná je to jen výjimka, ale co když se plnotučná spiritualita dává lidem všelijak velice „hříšným“ stejně nebo víc, než spravedlivým? Tak je to přece i s jinými dary. Koneckonců nerozděluje ji etická komise, ale Neznámý. A ten si tak zvykl chovat už dávno (viz podobenství o znovunalezeném synu a marnotratném otci).
Cestu přemýšlení o jiném filosofování, které by se ke spiritualitě pro dnešního člověka hodilo, ukazuje poslední kniha Zdeňka Kratochvíla (Alternativy (dějin) filosofie, Mervart, Červený Kostelec 2020). K našemu tématu přináší ujištění, že evangelista Jan skutečně žádá po člověku, aby se přestal zabývat Zákonem a přikázáními obecně a svými vinami proti nim zvlášť. Místo toho po něm chce ve jménu Krista – světla, které bylo před vším stvořeno, aby začal intenzivně žít z primordiálních zdrojů, ne obecných řečí a představ. Žít smyslově, intenzivně, konkrétně a v přítomnosti. Bez plánů a soustav, konceptů a systému, ale o to silněji konkrétním, co možná vědomém činu a prožitku. Tudy se nabízí jít člověku, který se rodí do stavu nouze (odcizení), ze kterého do smrti nevyjde a přece v něm má obstát.
Nakonec řešení neřešitelných potíží s egem v podání rebe Majrlíčka z Devíti bran.
„Majrl o sobě v třetí osobě, a nikoli v první. Asi takhle: Majrl chce, Majrl nechce, Majrlíček sem, Majrlíček tam. To je také docela správné, neboť „já“ je toliko pomocné slovo, kterým si ta naše nedokonalá lidská řeč vypomáhá z nesnází. Vždyť člověk vlastně žádné „já“ nemá. Je ničím, docela ničím, neboli jak vykládá kabalistická kniha Tikunim, hebrejské slovo ajin, tj. NIC, a slovo anij, JÁ, se skládají z týchž hlásek, jenže jinak seskupených. Také jiní světci nevyslovovali slůvka „já“. Namísto toho říkali např. „my“. Ne že by byli chtěli používat ještě pyšnějšího plurálu majestatiku, to ne. Ale proto, poněvadž lidská osobnost není nic jednotného, nýbrž je složeninou mnoha oddělitelných duší, a o nějaké „individualitě“ nemůže být řeči. Také nejsme nijak přesně ohraničeni a celý Boží svět je jedna hromada, jedno těleso. Chcete-li se tudíž o někom, koho ještě neznáte, přesvědčit, zda je světec, zeptejte se ho: „Račte být pan X., račte být paní Y.?“ A řekne-li: „Ano, to jsem já,“ buďte ujištěni, že to není světec.