Píšeme-li o původní slovenské knize vydané v češtině, má většina recenzentů (kterých není mnoho) tendenci začít svůj text chválou holého faktu, že někdo spáchá ten záslužný čin a knihu ze země našich dřívějších bratrů a sester vydá i zde.

Předně Jana Beňová dokazuje, jak obtížné je psát o současnosti. Jak obtížné je psát o době, které chybí velká témata, výzvy, o době, v které zdánlivě o nic nejde, vše je „vyřešené“, nalajnované, a v které ani není nic, vůči čemu se lze vymezovat, potýkat nebo polemizovat. A jak obtížné je psát o hrdinech, kterým chybí jakákoli témata i vize, a to včetně tématu absence předešlého. Beňová nicméně dokazuje, že to lehké není, ale jde to. Je jedním z mála příkladů toho, že je-li pud k psaní silnější než obsah sdělení, nemusí to vždy končit naprostou katastrofou.

Osou knihy možná mají být dva milenecké páry, Elza, Ian, Rebeka a Elfman, kteří se střídají v nesourodém popisu různých pocitů a banalit provázejících náš den od vstaní z lůžka až k okamžiku opětného ulehnutí a čekání na spánek. Aby to nebylo příliš otravné, střídají se nepravidelně, nesystémově, nevyváženě, až nakonec nejpodrobnější obrysy získává postava Elzy. Není však nijak jisté, že není téměř libovolně zaměnitelná s jinou postavou vystupující nikoli v příběhu, ale přesněji řečeno v knize.

Kniha totiž příběh nemá. Vyprávění se line ve sledu kolážovitých popisů postřehů, pocitů, symbolů, odkazů, prostě čehokoli, čeho se chytá osoba uvědomující si své bytí, nicméně vytržená z času i prostoru. Proto je také čtenář vystaven neustálé cykličnosti až konečnému zacyklení, tedy vnímání času blízkému všem přírodním národům a přírodě obecně. Tato neschopnost vnímání či uchopení času vynikne zvláště v kontrastu s dvěmi stejně nedlouhými kapitolami jako ty ostatní: dětství a dospívání. Autorka v nich do jisté míry náhle dokáže sledovat jistou linearitu sledu událostí a vývoje děje. Ať se jedná o úmysl či nikoli, náhoda to jistě nebude. Právě dětství a dospívání představuje děje již ukončené, čímž získávají svou historickou dimenzi a zároveň se vzpírají jakékoli cykličnosti či opakování. Neschopnost lineárního vnímání ve vztahu k současnosti tak lze vnímat různě. Buď jako nemít o čem psát, což bohužel není nic neobvyklého. Nebo jako oslavu banality každodennosti s útržky jejích možností, což se ne každému povede. Anebo jako umělecký záměr rezignace na historii a její vnímání času. Čtenář nechť si vybere.

Umístění Café hyeny do Petržalky, největšího bratislavského, slovenského a dostmožná středoevropského sídliště vůbec je tak jen berličkou. Berličkou, oslím můstkem mezi laskavým čtenářem a neukotveností hrdinů s jejich deprimující samomluvou. Autorka přisuzuje prostředí Petržalky až nadpřirozené schopnosti, které její obyvatele tvaruje do indiferentní hmoty fyzické i psychické, tedy do podoby autorkou tak oblíbených „lívanců“. Tím je v knize víceméně jakýkoli jiný obyvatel Petržalky. Svým hrdinům ovšem podobu lívance vytrvale upírá. Jakoby na omluvu tak máme věřit osudovému vlivu megasídliště coby mlýnku na lidské duše, které se marně snaží vymanit z motajícího se kruhu bezvýznamnosti a banality podobně jako myš zavřená v otáčejícím se kole. To není právě lehké, možná, protože je to zároveň zbytečné.

Nakonec se ovšem autorce podařilo více než možná doufala. Kniha končí včas a my si můžeme notovat, že stejně jako dějinné události i Café hyena získalo svůj děj právě svou konečností.

 Babylon 9/XIX, 10. května 2010