Není naším úmyslem komentovat samotné texty Jakuba Demla, které byly do I. svazku jeho Sebraných spisů zařazeny. To činí skvěle M. C. Putna v doslovu k této publikaci (s. 691-711) a my nemáme co k tomu dodat. Předmětem této recenze je tedy spíše koncepce této edice, způsob, jakým jsou zde Demlovy texty vydány.

Martin Putna ve svém doslovu správně připomíná, že vydání souboru Demlova díla má zpoždění ne deseti- či dvacetileté, ale spíše zpoždění padesáti let. Podaří-li se tedy vydat oněch proponovaných třináct svazků,1) v nichž má být opravdu VŠE, co Jakub Deml napsal, bude to veliký, byť opožděný úspěch.2) Zároveň se však tímto zřejmě otevřou některé staré rány. Jak známo, až doposud existovaly alespoň tři různé koncepce vydávání Demlova díla, přičemž jedna z nich byla vlastně již realizována, byť jen samizdatem. Jde o čtrnáctisvazkový, tematicko-chronologicky uspořádaný výbor z Demlova díla, jejž v letech 1978-1983 v edici Rukopisy VBF a pod souborným titulem Dílo Jakuba Demla uspořádali a vydali Vladimír Binar a Bedřich Fučík,3) tedy osobnosti k něčemu takovému povolané jako málokdo jiný. Proč nebyl tento obsáhlý výbor vydán regulérním knižním tiskem ani třiadvacet let po r. 1989, nevíme. Opravdu za to může jen chronický nedostatek peněz?

S druhou koncepcí přišli v 90. letech Mojmír Trávníček a brněnský nakladatel Erik Frič: v jeho nakladatelství Vetus Via vyšlo v letech 1998-2001 celkem čtrnáct drobnějších svazků – reedicí jednotlivých knih Jakuba Demla, vždy doprovozených podrobným a informovaným komentářem Trávníčkovým. Tato edice, rovněž nesoucí název Dílo Jakuba Demla, tedy měla postupně obsáhnout nikoli sice v reprintech, ale v jednotlivých komentovaných reedicích, v nichž jsou zachovány i původní ilustrace (a místy je tu vidět i snaha o nápodobu původní grafické úpravy), snad veškeré Demlovo písemnictví nebo aspoň to nejvýznamnější z něj. Převážnou většinu toho, co se v této ediční řadě podařilo uskutečnit, tvoří reedice Šlépějí; vyšly tu též knihy Jugo, Rosnička, Matylka, Hlas mluví k slovu, Tepna, Poslední verše aj. Tato ediční řada však stojí již dvanáct let – celý projekt zřejmě ztroskotal kvůli finančním problémům vydavatelovým.

Třetí koncepce se tedy hlásí nyní: má jít o kritické, komentované vydání Demlova literárního díla, tj. jeho veršů, prózy, esejů, uměleckohistorických studií, prostě všeho, co sám Deml za svého života vydal, plus to, co zbylo v jeho literární pozůstalosti. 4)

Kéž by se tedy konečně podařilo to, co již tolikrát neuspělo! Jde o projekt velmi ambiciózní, jenž bude vyžadovat ještě nesmírně mnoho práce a přitom, buďme upřímní, ne vše, co Deml napsal, může ještě dnes vzbuzovat zájem i vzdělaného, kultivovaného čtenáře, jakých ostatně valem ubývá. Tak třeba hned úvodní Slovo k Otčenáši Františka Bílka zaujme patrně především znalce díla Bílkova a Březinova, knihy Homilie a Do lepších dob již v době svých prvních vydání měly význam spíše pro čtenáře z kruhů, sit venia verbo, „vnitrocírkevních“, vyhraněně římskokatolických a dnes budou nejspíš čteny jen jako dobový dokument. Jenže tak je tomu vlastně se všemi „sebranými spisy“: vycházejí, aby kanonizovaly, shrnuly, daly možnost hledání, srovnávání, ale málokdy jsou čteny od začátku až do konce.

Tedy konkrétněji ke koncepci Demlových Sebraných spisů z nakladatelství Academia. Jelikož v nich má být vydáno opravdu vše (kromě korespondence samotným Demlem nezveřejněné, jak jsme již zmínili výše), objeví se tu na více místech texty svým autorem třeba víckrát přepracované, po letech v pozměněné podobě vstupující do jiných, nových kontextů jeho písemnictví. Dílo je uspořádáno převážně v chronologickém sledu textů, jak je ostatně patrno již ze soupisu celého projektu. Přepracoval-li tedy Deml knihu Notantur Lumina (1907) a v r. 1917 a znovu pak ještě v r. 1931 ji takto přepracovanou vydal pod titulem První světla, najde tento titul – celý – své místo v jednom z dalších svazků. Chronologie je také naprosto správně uplatňována ve smyslu vzniku, nikoli publikace toho kterého textu: soubor Demlových listů Do lepších dob byl sice vydán až v r. 1927, ale jelikož jde o texty z let 1905-1910, patří sem, do svazku prvotin. K původně samostatným knižním titulům jsou zde v oddíle Epilegomena přiřazeny též práce publikované jen v časopisech a sbornících – a tak tomu zřejmě má být i ve svazcích následujících.

Jde o standardní kritické vydání: sledována jsou všechna různočtení, včetně případných časopiseckých otisků, průběžně je na ně upozorňováno číselnými odkazy (zde první drobná výtka: každý z původně samostatných knižních titulů do svazku zařazených má samostatné číslování odkazů, což ztěžuje dohledávání; ovšem vzhledem k tomu, že jen Slovo k Otčenáši má 471 odkaz, Notantur Lumina jich mají 404 a Do lepších dob 450, je toto rozdělení pochopitelné). Na s. 713-810 se nacházejí Putnovy „Vysvětlivky, komentáře, překlady“, jichž je celkem 689 a jsou pro nejen studium, ale i pro standardní četbu velmi příhodné, místy nepostradatelné. V Ediční poznámce Záviš Šuman komentuje jednotlivé textové prameny a velmi podrobně objasňuje a obhajuje různé typy pravopisných úprav. Stačí citovat z úvodu tohoto bloku: „Demlův text zachováváme v co nejvěrnější podobě včetně dialektismů, archaismů, infinitivů na -ti, genitivu plurálu podstatných jmen mužského rodu -ův apod. Neupravujeme ani nesprávné slovesné vazby. Jelikož se však v Demlových raných publikacích setkáváme s řadou nedůsledností jak v rovině hláskoslovné, tak v rovině morfologické a syntaktické (interpunkce), do textu zasahujeme a současné pravopisné kodifikaci přizpůsobujeme psaní v následujících oblastech. Rovněž upozorňujeme na nečetné tiskové a jiné zjevné chyby.“ (Následuje tato enumerace na více než osmi stránkách.)

Neumím si představit lepší koncepci vydávání Demlova díla. A budou-li i následující svazky tak pečlivě připraveny a vybaveny jako svazek první, bude to vskutku veliká radost!

Na začátku jsem sice poznamenal, že nechci psát recenzi přímo o Demlových textech do svazku zařazených (v této souvislosti druhá drobná výtka: postrádám zde upozornění na alespoň nejzávažnější dobové kritické ohlasy jednotlivých prací, tj. takové, které by dnešnímu čtenáři řekly něco o kulturních souvislostech těchto textů bezprostředně po jejich vydání), ale o Demlově Sebraných spisech nelze referovat takto suchopárně. Z textů, které zde vyšly, jsem nikdy dříve nečetl Slovo k Otčenáši a Homilie, přičemž Do lepších dob jsem znal jen povrchně a Notantur Lumina ke mně také nikdy nedoputovala, znám je jen jako První světla. Objevovat tedy bylo co. Zde na závěr pár ukázek z tohoto raného díla Jakuba Demla, právě z knihy Notantur Lumina:

Věřím Vězme, že jisté věci zdají se nám proto studené, že jsme mrtvoly – a tmavé, že jsme temnota. Když jednou při východu slunce šel jsem krajinou, napadlo mi toto: jsem ve světle, protože jdu po výšině. Kdybych se najednou objevil tamhle dole pod horou a řekl hajnému: věříte, že jsem dnes viděl již slunce? řekl by: může být, šel-li jste tamhle po vrchu.

Nic jiného nepraví víra a Církev a Kristus: „Věříte, že jsem viděl slunce?“ A já věřím.

Kolikrát chodil jsem kolem svatých Textů s takovým zájmem jako písař kolem motyky. Ale najednou – věc opomíjená stala se středobodem světů… Zdá-li se nám, že v slově, a tudíž v Díle Božím jest něco nepotřebného a nízkého, či zdá-li se nám zbytečným Slovo celé: věřme raději své únavě, než abychom nevěřili Slovu – a jděme se vyspat. /…/ Lumina Kdo se ocitl pod vodou, vidí světlo, ale ne slunce, ač je má před očima. A světlo – je rozteklé, chladné a zákeřné jak sama voda: to jsou ti, co ztratili Boha.

/…/ Hledáte radost? Pošlete pro ni smutek.

Co je život? Chvilka netrpělivého mlčení.

Co je svět? Směšná mšice na velké, hlubokodýšné růži Mystéria.

Katolická Moderna: Moderní hlava na starém trupu saně Haeresie.

„Jsem nevěrec.“ Dělej tedy to, co sluší mrtvým. /…/

A úplně na závěr opisuji text ze zadní strany obálky. Jde o citát z eseje Styl (z r. 1908), jenž je zařazen do Epilegomen:

Nedejme se klamati a buďme jednou provždy přesvědčení, že nic nepovíme krásně, nic nevyslovíme nesmrtelně, kromě toho, co se týká nás. Nemiluji-li demokracii, nemiluji-li buržou: nikdy nemohu o nich koncipovati celé dílo, nýbrž toto dílo bude a musí býti, má-li býti dokonalé: příležitostí, při níž zuří naše Láska, ubírajíc se rychle dále. Rovněž naprosto jest jisto, že nevytvoříme nic velkého, nic smrtelného: nemajíce v sobě přitom samoty, doslova rovné poušti.

červen 2013

Jakub Deml, Sebrané spisy I. Prvotiny -Slovo k Otčenáši Františka Bílka; Homilie; Notantur Lumina; Do lepších dob; Epilegomena. Academia, Praha 2013, 912 s.; edičně připravili Martin C. Putna a Záviš Šuman.

1. Ze záložky 1. svazku Sebraných spisů J. D. opisujeme plán této ediční řady: I. Prvotiny (1902-1910); II Mystické překlady (1905-1915); III. Moji přátelé a smrt aneb Texty raného expresionismu (1911-1917); IV. Zrození Šlépějí aneb Demlova „bílá kniha“ (1912-1919); V. Šlépěje československé aneb Demlovo putování (1919-1921); VI. Jakub Deml v Sokole (1923-1926); VII. Tasovoviny aneb Kronika Demlova rodu (1924-1927); VIII. Kajícnosti a zbožnosti (1928-1932); IX. Březinovská epopej (1929-1934); X. Mé svědectví o Otokaru Březinovi (1931); XI. Šporkoviny a zoufalosti aneb Texty druhého expresionismu (1932-1938); XII. Junoviny a vzteklosti aneb Poslední Šlépěje (1936-1941); XIII. Pozdnosti a drobnosti (1940-1960).

2. Tedy vlastně ne úplně vše: Demlova korespondence současně vychází v nakladatelství Dauphin; kolektiv editorů této ediční řady zde řídí Daniela Iwashita a ediční přístup k Demlovým textům je víceméně shodný s přístupem editorů Sebraných spisů: jde o pečlivě komentovaná, lze říci kritická vydání. Doposud vyšly tyto svazky: J. D., Korespondence [I]. Carissime, kde se touláte? Dopisy Jakuba Demla příteli Josefu Ševčíkovi do Babic (2010); J. D., Korespondence II. I tento list považujte za neúplný. Dopisy Jakuba Demla příteli Matěji Fenclovi (2010-2011); J. D., Korespondence III/I; Korespondence III/ II. Číslo jednací: láska. Vzájemná korespondence Jakuba Demla a Františka Bílka, 2 sv., I/1901-1906, II/1912-1928 (2012). O dalších demlovských korespondencích se Daniela Iwashita společně s řadou dalších autorů rozepisuje v monotematickém čísle (43) Literárního archivu PNP v Praze (2011).

3. Soupis této ediční řady viz např. in Jitka Hanáková, Edice českého samizdatu 1972-1991, NK ČR, Praha 1997; s. 322-323.

4. Jde vlastně už o třetí projekt tohoto druhu, ovšem předchozí dva zkrachovaly hned v začátcích: v letech 1931-32 vyšly dva svazky jakožto 1. a 2. sv. „Úplného vydání spisů Jakuba Demla“, resp. „Souborných spisů Jakuba Demla“. I. svazek byl 2. vydáním Slova k Otčenáši Františka Bílka a II. svazek z r. 1932 nese titul Katolický sen. V pořadí druhý pokus je z r. 1948: v nakladatelství Vyšehrad tehdy vyšla kniha Mohyla jako „I. svazek Díla Jakuba Demla“.

Babylon č. 3/XXII z 14.11.2013