Politická scéna postkomunistických zemí připomíná často pouťovou arénu, takže zoufalé volání po pevnějším svázání politického života pomoci pravidel, známých z vyspělých demokracií, se v těchto končinách ozývá takřka permanentně. Potrefení politici se rádi ohánějí psaným, platným právem a tváří se jakoby snad kromě sféry „přísně legálního“ již žádná jiná norma pro jejich chování neplatila. A to jak bigotní liberálové, tak ti, kteří vybíhají na trávník v konservativním dresu. Kdyby alespoň platná legislativa vykazovala určité kvality. K charakteristickým znalcům většiny zákonů však patří mlhavost, dvojznačnost a jedna díra vedle druhé.

Pro politickou „biosféru“ má tento stav pochopitelné velmi neblahé důsledky. Nenachází-li volání po přijetí určitých nepsaných pravidel patřičnou odezvu, zůstávají-li provinilci arogantně sedět na svých místech, začínají se pomalu ale jistě prosazovat normy známé nikoliv ze západní Evropy, nýbrž z jižní Ameriky. „Proč já, když jiný ne?“ ohradí se ministr, přistižený při hospodářských aktivitách v civilisovaném světě chápaných jako nekalé. Tato „konservativní“ obhajoba, založená na jakémsi negativním precedentu, může být úspěšná a celou společnost pak zase o krok oddálit od vysněných evropských poměrů.

Byť se třebas za pár let nynější obavy ukáží jako přehnané, důsledky podobného vývoje mohou být nedozírné, a to jak pro společnost, tak pro samotné politiky. Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne, praví známé přísloví. Tak dlouho se politické elity utápí v aférách a machinacích, tak dlouho si jdou v boji o moc po krku, až je toto chování v očích veřejnosti delegitimizuje – dala by se lidová moudrost parafrázovat s ohledem na politickou sféru. Pro příklady není nutné chodit daleko, stačí jen nahlédnout k našim severním sousedům.

Prvotní a laciná vysvětlení vítězství postkomunistických stran, Svazu demokratické levice Alexandra Kwaśniewského a Polské lidové strany Waldemara Pawlaka, sváděla jejich úspěch nu stesk občanů po jistotách socialismu. Jenže jedním z klíčových a rozhodujících důvodů byla právě delegitimizace takzvané solidaritní elity, způsobená rozčarováním voličů z chování a jednání politiků pocházejících z tábora bývalé opozice. Rozbujelý multipartismus, vzájemné spory a osočování, nestabilita vlád, hospodářské aféry, politická kultura mnohdy jak vystřižená z divokého Západu… – to všechno kousek po kousku podrývalo kredit stran vzešlých ze Solidarity. Když pak straničtí leadeři nedokázali přizpůsobit svoji taktiku nově zavedené pětiprocentní volební klauzuli, byl osud většiny z nich zpečetěn.

Ve střední Evropě kladou tamní politické elity přílišný důraz na „technické“ aspekty politické legitimity – volební akty, dodržováni platných zákonů o tak podobně. Jenže občany zajímají – a to často v daleko větší míře – i aspekty jiné, obecnější. Po temných desetiletích komunismu si lidé od demokracie či trhu slibovali výrazné zlepšení poměrů. To skutečně nastalo, jenže očekávání mířila pochopitelně mnohem dál. A mezi prvky, které způsobily snad největší rozčarování, patřila právě katastrofální úroveň politické kultury. Nemalý morální kredit, se kterým se noví političtí vůdcové, veskrze aktivisté Solidarity, vstoupili do demokratické politiky, se počal rozplývat. Jak známo, každá moc korumpuje, ovšem elity politických uskupení, vzešlých z řad bývalé opozice (či u nás spíše z takzvané šedé zóny), se často nechaly zkorumpovat až příliš. Přidá-li se k tomu desiluse veřejnosti, jejíž představy byly mnohdy příliš smělé a idealistické, může vše nakonec skončit naprostou destabilisací a „překvapivým“ úspěchem stran, kořenících ve starém režimu.

Na rozdíl od Polska či Maďarska, kde se komunistické formace dokázaly, přes všechny vážné výhrady, které k nim slušný člověk musí mít, celkem úspěšně transformovat, uzavřela se u nás KSČM v ulitu ortodoxního marxismu-leninismu. Tím je sice ze hry venku, v české kotlině se však po případném propadu reformních sil naskýtá o to větší šance všemožným populistům a politickým hochštaplerům. Politická kultura ve smyslu nepsaných pravidel není vynálezem naivních moralistů, nýbrž tvoří významnou složku společenského a politického života každé země. Je ručitelkou stability, rovnováhy a její význam pro politickou praxi nelze nikdy docenit. Politické režimy postkomunistických zemí jsou proto zatím demokratické spíše jen co do formy – od západního standardu se vším všudy je pořád dělí hluboká propast.

Babylon, roč. IV., číslo 7, 1. červen 1995, s. 1.