Rabín Karol Sidon letos vydal svůj překlad Tóry – Pěti knih Mojžíšových a dalších textů z proroků a spisů, které se čtou při synagogálních obřadech o velkých svátcích. Nedávno byl Jom Kippur, svátek smíření, očisty, připomínka soudu, který vytrhává člověka z jeho starostí o všechno možné. Všechno dobré i zlé za celý rok spočine na vahách. Aby nepřevážilo zlé, hledá se spravedlnost i soucit se sebou a světem kolem nás. U židů v našich zemích byl zvyk oblékat si na ten den kittel, lněnou kytli, košili, rubáš, ve kterém nechali nebožtíka nakonec i pohřbít. Nejenže „rubáš nemá kapsy“, ale toho dne neměl mít zbožný na nohou ani kožené boty a měl se stranit jakéhokoli zaměstnání i cestování, jež by ho vyrušovalo od toho nejdůležitějšího. Co to ale je?
Podle toho, kolik desítek let věnoval Karol Sidon překládání Tóry do současné češtiny, mohli bychom říci, že nejdůležitější je hledání správného výrazu.
Kdo si není úplně jist, že „Starý zákon“ zná, protože jej mockrát slyšel číst, příběhy si pamatuje a příkazy tam sdělované jsou passé, tomu by nové čtení Sidonova překladu mohlo přinést nečekaná setkání se smyslem slov za textem. Sidon si vytkl dnes poměrně nezvyklou zásadu: usilovat o co největší srozumitelnost, právě tam, kde „pro hloubku a mystický rozměr textů nelze zcela porozumět“. Vyvrací tím obvyklý nešvar náboženských a divadelních idolů – mluvit co nejjímavěji, esoterně a nesrozumitelně, aby odleskem tajemna zazářil na chvilku i stánek s jejich zbožím.
Vyhýbá se i druhému nešvaru vyznavačů a prodavačů „tradičních hodnot“ – hřímat slova jako hesla, která mají zdánlivě samozřejmý obsah a tím navozovat atmosféru jakéhosi dějinného střetu kolem vlastního ustrašeného ega, milované hovniválovy kuličky trusu. Příkladně to ze sebe vykřičela dnešní premiérka Itálie: „Italka, katolička, žena, matka. … nechceme být čísly. … Budeme bránit Boha, vlast a rodinu…“ Karol Sidon už v rozhovorech ze starší doby ukazuje zásadní rozdíl mezi velikášstvím ideologů „komplexních a systémových“ (tedy konečných) řešení a prostou, drobnou prací, kterou ukládá Tóra jako smysl života – vylepšovat, opravovat (tikkun olam) a posvěcovat tento žitý svět (olam ha ze). Přestože právě nejstarší vzpomínky na své probuzení k židovské víře spojuje s úzkostí, že se možná blíží katastrofa. Sidon jako jeden z prvních u nás ironicky i trpělivě vysvětloval, že křesťanství a židovství jsou dvě dosti různé byliny a nechtěl je všelijak křížit trochu ze záliby, trochu, aby nastal smír. Víra některých křesťanů splývá s planetárním optimismem – katastrofa možná, ale jen jako předstupeň konečného vítězství. Některé dokonce vede k ujišťování, že „Bůh, který nás stvořil, přece nakonec nedopustí, abychom se zničili ekologicky nebo nukleárně“. Taková víra je lichá, protože počítá ne s Hospodinem Tóry, ale s bohem babylonsky konstruovaným z materiálu antické logiky – bohem superjsoucnem, vševědoucím, vševidoucím, vševládným, které dokonale vládne dokonale proorganizovanému světu a tím popírá naši každodenní zkušenost se zlem, náhodou a blbostí. Etolog Konrad Lorenz varoval lacině věřící i vědecké pokrokáře, že dnešní člověk nezní hrdě a už vůbec není cílem vývoje světa, takto: „Kdybych musel věřit, že všemocný bůh stvořil dnešního člověka, jak ho představuje průměr dnešního druhu, záměrně takového, jaký je, pak bych věru o bohu pochyboval. Má-li být tato, ve svém kolektivním konání často nejen tak zlá, nýbrž i tak hloupá bytost věrným obrazem božím, pak musím říci: ‚Jaký to ubohý bůh!‘ Naštěstí však vím, že podle geologické časomíry jsme „ještě“ antropoidními opicemi…“ (s. 186, Odumírání lidskosti, Praha 1997.) Počítejme tedy s dnešním člověkem, i když si dovolujeme mluvit o bohu nebo Bohu – ať je v naší mysli jako pojem nebo v představách, které nám vyvolávají slova Bible – pořád je to jen bůh ubohého člověka. To, co on sám velí Mojžíšovi a co zdůrazňuje Sidon ve svém překladu Tóry, je právě radikální zákaz si ho jakkoli představovat, zákaz principu všech dosavadních náboženství, zákaz mít o něm nějaký – jakýkoli pojem, obraz, cokoli. Proto má možná Sidon odvahu se lišit od celé dlouhé (většinou křesťansko-antické) tradice, které se zalíbilo spekulovat nad jménem, které si dal Bůh sám ve 14. verši 3. kapitoly Druhé knihy Mojžíšovy. Co známe jako tajemné jméno: „Jsem, který Jsem,“ nověji někdy jenom „Jsem“ – odkazuje k židovskému překladu Septuaginty (3.-1. př. Kristem) doslovně: „Já jsem ten jsoucí.“ Ten kdo tu spíš nedává, než dává Mojžíšovi znát sám sebe skrze jakési jméno-nejméno uniká antropomorfizaci ještě silněji, než naznačují tradiční české překlady. Neuniká ovšem do spekulací o jsoucnu a bytí, kam jej po staletí pronásledovala křesťanská theologie a filosofie, nebo taky Heidegger, ale mizí v budoucnu. Skryje se jako v oblaku, jako v nám nedostupném budoucím věku (olam ha ba). Nemizí v nadsvětné nebo mimosvětné iluzi, ale v budoucím věku tohoto svého stvoření. Proto třeba židovský liturgický překlad do němčiny (Vídeň 1903) uvádí: „Ich werde sein, der ich sein werde“ a Sidon: „Budu, jímž budu… Já budu mne k vám poslal“.
Závan budoucího přidává k tomu, co je i život a naplnění toho, co má budoucnost. Ne všechno, co tu bylo, ne všechno, co dnes je, má budoucnost – v tom je i prvek hledání, zkoumání a soudu, který se připomíná právě o Jom Kippur. Například stavba spekulativní theo-logie se povážlivě naklání, za to zkoumání lidského nitra přichází jako ve zpěvech žalmů ke cti. O bohu nelze mluvit jako o čemkoli, co bylo nebo je. Jak se ale mluví o budoucím? Podobenstvími – to je přece nejvlastnější vyjadřovací prostředek i Ježíše evangelií.
Karol Sidon v rozhovorech zmiňuje, co cítil z křesťanství před konverzí: „nabídka spásy ve víře“, která si „dělá nárok mlčky“ a „přivlastňuje si Bibli i mučednictví židů“. Čtenáři, který není židovské víry, ale vyrostl z tradic křesťanství, může nový překlad oživit význam původních slov jako je víra právě tehdy, když vyslechne i příkré poznámky rabína. Jak jinou víru žije člověk vůči tomu, kterého nesmí ani pojmenovat? Jak jiná je víra těch, kteří nemají zakázáno boha tak nějak pojmenovávat, představovat si, zobrazovat atd…? Sidon nesouhlasí, že víra je jakýsi dar, kterého dostal někdo víc, jiný míň. Není to ani správný názor na boha. Je to věrnost a chuť žít v té zkušenosti, kterou člověk udělal s tím, kdo bude, ale kdo si nechce nechat říkat jménem bůh. Židovský filosof Erich Fromm, sám skeptik spíš než věřící, přesto psal o této zkušenosti jako o „nejvyšší hodnotě, kterou se ve svém životě snaží realizovat“, ačkoli ví, že „většina lidí v industriální společnosti o tuto hodnotu – navzdory svým protestům – neusiluje. Jsou ustaranými, tupými a izolovanými spotřebiteli, znuděnými životem a kompenzujícími svoji chronickou depresi vnucovanou jim spotřebou. Stále více přitahování věcmi a tretkami než životem a růstem, jsou lidmi jejichž cílem je mít mnoho a užívat mnoho, ale ne být mnoho.“ Nad tématem božího jména (a slovesa být v něm) se tedy neklene stará otázka, jestli je mrtev bůh? Byl třeba a už není? Ale otázka se obrací – je živ člověk, který se už zbavil té zkušenosti a tím schopnosti slyšet toho, který bude?
Lidská bytost i druh má budoucnost, žije a vyvíjí se jedině díky téhle zkušenosti, bez ní upadá do stavu, který výše popsali etolog s filosofem a nám je dostupný zejména skrz sebe sama. Ovšem lze mít zkušenost a prokazovat jí věrnost, to je zaměřit svou víru, podle Sidonových slov, ne k věcem jinak docela dobrým, ale k té nejcennější, která nemá jméno, leda budoucí.
Tóra představuje v novém překladu sám svět, který je i není spojen s naším. Sidon neužívá jmen zažitých (Mojžíš, Abraham, Eva, místní jména…), ale zcizuje (Moše, Avram, Chava) s tím, že náš svět a svět Tóry spolu „korespondují“, nesplývají. Opět předpokládá naši práci a fantazii, abychom to, jak si náš a svět Tóry odpovídají, museli hledat při každém čtení.
Naše intelektuální nepoctivost a idolatrie vede k nekonečným hovorům o pochybnostech, jestli je bůh, nebo není bůh, a co by bylo, kdyby nebyl nebo nedejbože byl, a tak dále a tak podobně. Už Xenofananés tušil, že takové plácání se v úvahách o bozích vede nejdál k jistému závěru: Kdyby koně měli boha, vypadal by jako kůň.
Rabi Sidon vidí člověka evropské kultury bloudit v labyrintu egoismu a nechuti vyjít ze sebe. Jako základní připomíná intelektuální povinnost uvědomit si meze naší subjektivity, naši omezenost a z ní vycházející závěr. Závěr asi nestačí, nejspíš by to chtělo i prožitek toho závěru. Připomíná snad vyprávění o vyvedení z egyptského zajetí a putování. Závěr pak člověku napoví: „Je základní premisa, že Stvořitele může pochopit jen potud, pokud ví, že jej pochopit vůbec nemůže.“ Dnešní člověk se v sobě jaksi babrá a svět je pro něj hlavně jeho vlastní svět. Potkávat se s nepojmenovatelným a nevyzpytatelným bohem jde ovšem jen když se ze svých schémat vyjde. Jistě, ve vlastním nitru, ale z vlastního proudu úvah k pozornosti k tomu místu setkání (makkom) nebo jakémusi poli, které leží před námi. Sidon několikrát odkazuje k tomu, že za omezeným naším já je to pole Tóry, stvoření a druhých lidí, kde se jedině jde potkávat s nepochopitelným bohem.
Zdá se příznačné, že se to děje ne ve slonovinových věžích intelektu, ani na schůzích, ale právě v meziprostoru – v poli mezi několika lidmi. Jeli zakázáno zobrazovat stvořitele, ale zároveň on člověka „stvořil se svou pečetí, jako svou podobu“. Pak jediným stvořeným obrazem božím bude možná člověk.

David Bartoň, Petrkov