Články, komentáře, glosy Karla Schwarzenberga staršího (otce nynějšího ministra zahraničí, ve schwarzenberském rodě Karla VI.) k politické situaci, společenským či kulturním otázkám doby, které nedávno vydal TORST, jsou všechno jiné, jen ne politicky korektní. Schwarzenberg se vyjadřuje k rozličným problémům, aniž by si bral servítky – používá dobové termíny, nijak je nekomentuje, ponechává na inteligenci čtenáře, aby se s uvedeným popral sám a nutno říct, že mnohdy klade na čtenáře značné nároky: člověk někdy neví, jestli to autor myslí doopravdy, nebo zda jde o určitý záměr, sarkasmus, provokaci ideového střetu. Tak se ovšem může stát tomu, kdo texty Schwarzenberga jen listuje, že si jejich autora, který trousí uštěpačné poznámky o liberálech, zednářích, pokrokových učitelích, Židech, splete s českým fašizujícím nacionalistou – obzvláště, když se sám Schwarzenberg ve svých textech tituluje jako „reakčník“, který napíše: „Naši nepřátelé vždy (…) ochotně nastrkají lipové listí do jícnu sovětských děl a v popeli kostnické hranice budou opékati macesy,“ – v jedné větě si mladý Schwarzenberg pod pseudonymem Bojna vyrovnává najednou účty s hurádemokraty, marxisty, pokrokáři a liberálními Židy, které spojuje to, že se staví proti tradici. (Bojna: Dějinný podklad národovectví. Národní výzva 1936; Torst, s. 107)

Když ovšem čtenář vytrvá a pozorně si přečte celý tlustospis (svazek má 1216 stran), zjistí, že vše je jinak – autor mu zcela rozbije všechny ze školních a jiných škamen naučené představy o „reakci“. Reakce podle Schwarzenberga totiž není žlučovitá ideologie, která dští síru na vše nové a usiluje o to vypořádat se s chaosem moderního světa okovanou botou. Reakce pro něj znamená „reagovat na nemožné a nesnesitelné poměry okolního světa,“ jak napsal v roce 1936 v medailonu o svém oblíbeném autorovi Chestertonovi. Schwarzenbergův reakčník je vlastně Don Quijote – postava veskrze kladná, které ovšem pro její „archaický“ pohled na svět málokdo rozumí. A reagovat na všemožné hlouposti a pošětilosti, to je pro Schwarzenberga nejen povinnost, ale i požitek.

Hej Slované!

Karel Schwarzenberg, nar. 1911, začal komentovat politické aj. dění jako student historie na Filosofické fakultě UK (studoval zde v l. 1933-1938). Po okupaci Československa v roce 1939 psal, dokud to šlo. V roce 1940 nacisté zabavili jeho národně obrannou knihu Obrazy českého státu a když pak nacisté uvalili na jeho statky nucenou správu, odmčel se úplně. Nadále publikoval již jen v časopisu Stráž myslivosti články s názvy Spárkatá zvěř a listnáče nebo Zabraňte sbírání vajec. Po válce Schwarzenberg psal do křesťansky orientovaných periodik a po svém odchodu do exilu po komunistickém puči v roce 1948 uveřejňuje nejrůznější aktuální glosy, polemiky atd. převážně v českých exilových časopisech.

Své první články z 30. let, ty více křesťansky orientované, uveřejňoval Schwarzenberg pod pseudonymem Jindřich Středa v katolické revui Řád, zatímco články laděné politicky psal pod jménem Bojna do revue vydávané skupinou nacionalistických studentů Vlajka, která později nechvalně prosluje. Mladý Schwarzenberg ovšem také vlastenčí, jak se na národně orientovaného studenta sluší. „V pravdě je osmadvacátý říjen svátkem boje. Je to boj za národní čest,“ napíše u příležitosti výročí vzniku republiky a cituje slova z písně Hej Slované:

„…žije, žije duch slovanský, bude žít na věky,

hrom a peklo, marné vaše proti nám jsou vzteky!“

a tak se přitom rozpálí, že končí otázkou:

„Máme svůj stát – národní stát? Nebo jak se mohlo stát, že při posledních presidentských volbách protikandidátem profesora Masaryka není Čech? Není prostě v ústavě ustanoveno, že hlavou státu musí býti Čech?“ (Vlajka VI/1934-1935, č. 7; ve vydání v nakladatelství Torst s. 5-7)

Schwarzenberg ovšem nebyl „Slovan“ jenom při výročí republiky. Intensivně se zabýval ruskými věcmi a východním uměním, studoval techniku ikonomalby, sám se pokoušel ikony malovat, udržoval přátelství s pravoslavnými, tradicionalistickými Rusy, byl čestný člen Archeologického institutu N. P. Kondakova a neváhal např. hájit údajně kulturně zaostalý pravoslavný Východ a byzantskou tradici proti povýšenému pohledu latinskému Západu.

Nacionalismus Slovanství, či panslovanské blouznění kdysi bývalo – narozdíl od historického češství – hlavní překážkou v dorozumění mezi českými aristokraty a liberálními občanskými politiky. Schwarzenberg ovšem vyznával hodnoty pravověrného českého národovce bez výjimky. Přesto se už záhy cesty Schwarzenberga a českých národoveckých svazáků začnou rozcházet. Emotivní, naivně vlastenecký tón prvních článků Bojny záhy mizí a mladý

Schwarzenberg během jednoho dvou let, co je publicisticky činný, vyzraje v osobnost, jejímuž myšlenkovému základu zůstane s různými korekcemi věren až do své smrti. Už během tzv. insigniády v roce 1934 Schwarzenberg proti nacionalistům hájí stanovisko, že německá universita má stejně jako universita česká to samé historické právo být dědičkou university založené Karlem IV. A pak už si dělá z tzv. hájení národních zájmů, jak je předvádějí čeští nacionalisté, legraci: „Co jsme uviděli, když najednou tyto lidi posedne, že by také něco chtěli udělat? Čas od času si umíní, že musí nějaký požadavek prosadit. To se dělá následovně. Vybere se vyložená pitomost, věc předem ztracená – třebas boj proti německým filmům. Několik pupkáčů, navzájem berouce vážně svoje rozčilování, z toho udělá národní zájem. Pak se pošle mládež, aby si dala v té či oné způsobě režimem natlouci. Pak uplyne čtrnáct dní, v krajním případě několik měsíců. Potom provede režim přesně to, co si umínil. A za nějaký čas se vlastenečtí bonzové strašně diví úpadku nadšení mezi mládeží, tj. tomu, že se najde méně blbů, kteří by jim věřili.“ Nesnášenlivý nacionalismus je mu zduše protivný a jeho vyznavači též. „Určití lidé se příšerně urazili, když se řeklo, že »Nic než národ« je hloupost. Ale co tedy? Což vskutku někdo kromě ludendorffských šílenců může neznat nic než národ?“ píše v roce 1937 v revui Řád (Česká pravice, Řád IV/1937; Torst, s. 200201) a dovolává se přitom Chestertona, který podle něj nemohl „nestíhati stejným opovržením bezduchou a sprostou odrůdu umělého nacionalismu, oblíbenou v určitém velkoměstském (ovšem kapitalistickém) tisku“.

Schwarzenberg je patriot – a to jak ve smyslu státně-historickém, tak i v kulturním a jazykovém. Schwarzenberg ví, že vlastní identita, kulturní zázemí či zděděná tradice nejsou a nemohou být záminkou k útoku na jiné, ale naopak jsou předpokladem k dorozumění s jinými kulturami, tradicemi, národy. „Jakož pak vůbec nacionalism revoluční národy rozdvojuje, vlastenectví tradiční je spojuje,“ napíše v Národní výzvě v roce 1937. (Národní výzva III/1937, č. 18; Torst, s. 94)

Ve stejném roce se Schwarzenberg se stále radikálnější a útočnější Vlajkou definitivně rozejde.

Antisemitismus Podobně jako nacionalismus je mu protivný i antisemitismus. Pod slovem Žid, které sem tam v nějaké polemice použije, Schwarzenberg rozumí ideového protivníka, tj. především židovský liberální tisk, který útočí na vše, co je Schwarzenbergovi svaté (v tomto ohledu několikrát zmiňuje známý vídeňský list Neue Freie Presse, který se permanentně vysmíval katolické církvi nebo kulturně omezenému češství) a viní Židy z toho, že se ve většině přidali na stranu protivného tábora pokrokověliberálního.

„…v Praze, kde Židé mají dlouhou dějinnou tradici a bojovavše po boku katolíků na hradbách, mohli se zařaditi mezi síly tradiční – ale ukazují se pravidlem v táboře, který (zajisté ne z jejich převážné viny) národní mysl vyzývá k boji.“ (Řád IV/1937; Torst s. 441-447)

Stejně jako tomu bylo s nacionalismem, zdá se, že Schwarzenberg měl všechny předpoklady k tomu, aby se stal antisemitou. On se jím ale nestal, podobně jako se nestal nacionalistou. Jeho ideovou a kulturní distanci či polemiku s dobovým židovstvím není možné směšovat s antisemitismem, který má za nejhorší druh nacionalismu. „Však nutno jasně mluvit s antisemity. Už jsme měli příležitost říci, jak se nám příčí některé nacionalistické afektace. Ale napodobení Streichera je jistě z nich nejhnusnější.“ (Řád IV/1937; Torst, s. 441-447)

Svůj pohled na židovskou otázku Schwarzenberg vyložil v článku Slovo o Židech, který vyšel v revue Řád v roce 1937. Vidí ji jako menšinový problém, podobně jako vztah s českými Němci, který ovšem většinová společnost není schopna uspokojivě řešit. „Jestliže už v otázce německé určité kruhy vlastenecké projevily nedostatečný smysl pro pokojné, harmonické řešení, tím spíše do podobné chyby upadly v otázce židovské.“

Ze vzbouření antisemitských nálad obviňuje mimo jiné i liberalistické rovnostářství, které odmítá vidět náboženské, rodové a společenské rozdíly. To byla voda na mlýn extremistům.

„Ale co udělali z této otázky pravicoví nadšenci!“ komentuje to Schwarzenberg. „Vyvinul se zvláštní typ pravicového,spiritisty‘ – antisemita maniak. Tito lidé tvoří uzavřený okruh, který se sytí vlastní literaturou, jež se stupňuje do stále nudnějších a šílenějších výstředností. Je jim vlastní tajemné chování spiklenců a záliba ve složité symbolice, kterou ukládají v brožurkách plných podivuhodných citátů a nákresů. Mají své nazírání na dějiny a své strašidelné a pochmurné zprávy z politického života. Mají – a v tom je síla těchto fanatiků – mezinárodní soudružnost. Mají nad to pochopení lidu. Nejsou to blázni neškodní.“

K tomu Schwarzenberg říká, že katolický křesťan nemůže být antisemitou, „neboť on nemůže býti proti nikomu. On musí býti proti bezpráví, ale nesmí býti předem nepřítelem žádného člověka, tím méně národa,“ a dodá: „O Bohu našem víme, že nepřestává milovat národ, v němž se vtělil a zrodil. Neboť i Ježíš je vlastencem.,I kdyby matka zapomněla na dítě své, já na tebe přece nezapomenu,‘ praví k Izraeli Duch svatý.“

Přes svůj kritický odstup k dobovému židovství si je Schwarzenberg vědom rovněž toho, že fakt, že se židovští intelektuálové nachází v naprosté většině v protitradicionalistickém táboře, je dáno historickými okolnostmi – nemá to nic společného s charakterem národa, jak tvrdí antisemité. Až budou mít opět svou domovinu, půdu, začnou Židé podle něj opět ctít všechny hodnoty, na které dnes liberální židovský tisk útočí. Tvrdí, že židovský národ je možno zachovat jedině půdou a zdvihá ruku pro ustavení židovské domoviny na půdě tradiční, ve Svaté zemi. Jakmile se usadí v Palestině, zmizí i to, co Schwarzenberg diasporním Židům vytýká – na prvním místě opovržení k samorostlým a venkovským tradicím. „Konečně, jací byli Židé kdysi?“ ptá se Schwarzenberg a odpovídá: „Normální, tradiční selský národ se vším, do čeho u křesťanů vrážejí, se šlechtou, dynastií…“ (Slovo o Židech, Řád IV/1937; Torst, s. 441-447)

Ministr Karel Schwarzenberg se mýlí, když tvrdí, že předválečný Bojna byl pod antisemitským vlivem. Tehdejší dvacetipětiletý Schwarzenberg naopak ve svých textech podal na svou dobu jeden z nejpřesnějších popisů antisemitismu, který z přirozených odlišností mezi lidmi spřádá iracionální teorie a hlásá zvláštní židovskou duši. Schwarzenberg podobné antisemitské výplody kvalifikovaně odmítl coby nekřesťanskou duchařinu, která je ovšem neslučitelná s myšlením každého člověka, který není úplně citově či rozumově zakrnělý.

Izrael Především je ovšem mít na zřeteli, že Schwarzenberg své výhrady vůči antitradicionalistickým Židům uveřejňoval ve svobodném, pluralitním ovzduší první republiky v době, kdy ještě nikdo nemohl tušit, k čemu se v nacistickém Německu schyluje. Po válce, v konfrontaci s nacistickými zvěrstvy Schwarzenberg na kritický postoj vůči Židům resignoval – jinak to ani nešlo. V revue Na hlubinu v roce 1946 se přiznává ke svým předválečným kritickým výhradám na adresu liberálních Židů a dodá: „Ale právě když jsme toto vše připustili, musíme dodat, že dnes je skutečnost zcela jiná. Nacismus zasadil židovstvu rány tak strašné, způsobil mu křivdy tak nepředvídané, že lidstvo je dlužno tomuto zmučenému plemeni ne již kritiku, nýbrž lásku a odškodnění.“ (Na hlubinu XX/1946; Torst s. 448)

V blízkovýchodním konfliktu hájí nárok Židů na Svatou zemi, ne proti Arabům, ale vedle nich, a všímá si neobjektivnosti západních médií, která referují o blízkovýchodní válce. Kritizuje západní tisk, který dopředu říká, že bude-li Izrael znovu napaden, musí se nechat na holičkách, jinak by z toho mohla být třetí světová válka, což Schwarzenberg srovnává s předválečným appeasementem Západu vůči Hitlerovi (Vídeňské svobodné listy 29/1974, č. 33-34; Torst, s. 458-459) a v této protiizraelské atmosféře vítá prohlášení Říma k antisemitismu. „…letos, kdy arabským panovníkům a vládám všelijaké vlády dělají nejponíženější poklony, kdy tisk celého světa dělá, že je přesvědčen o palestinském právu na sebeurčení (což znamená, jak každý ví, pobití Židů), letos máme co dělat s vatikánským prohlášením proti antisemitismu.“ (Vídeňské svobodné listy 30/1975, č. 6; Torst, s. 460) Antikomunismus Schwarzenberg vybočuje z řad dobových pravičáků vertikálně i horizotnálně, všemi směry. Ačkoli zavrhuje vše, co zavání byť jen trochu pokrokářstvím, natož revolučním socialismem, v době vzrůstajícího nacistického nebezpečí odmítá podílet se na vyhraněném antikomunismu radikální pravice. „Tato slova by měli všichni promyslit, kdož ze strachu před vlkem skládají naději svou do různých antikomunistických hnutí a paktů, neboť ze zkušenosti by si mohli vzít poučení,“ říká Schwarzenberg na adresu těch, kteří chtějí vidět v nacismu obranu před komunistickým nebezpečím a cituje Janovo evangelium: „Vpravdě, vpravdě pravím vám: kdo nevchází dveřmi do ovčince, nýbrž jinudy vstupuje, je zloděj a vrah.“ (Řád IV/1937; Torst, s. 197) Fašismus Mladého Schwarzenberga s národovci spojoval jak odpor k revolučnímu socialismu, tak i k liberálnímu kapitalismu, který „nechal pod kopyty svými tisíce nezaměstnaných. Totiž lidí, kteří neměli vůbec žádných prostředků k životu – situace za starého režimu nemožná.“ Stejně tak však odmítal fašistickou „opravu“ liberalismu, kterou považoval za zcela falešnou. Schwarzenbergovo stanovisko dobře osvětluje jeho pohled na občanskou válku ve Španělsku. Pravice, fašističtí falangisté jsou podle něj obdoba čs. Národního sjednocení, volebního seskupení pravice a českých fašistů v roce 1935. „Jsou tam národovci sehnaní odevšad: jsou tam revoluční syndikalisté, stoupenci diktatury a obdivovatelé Itálie a Německa,“ píše v roce 1937. „Je totiž jakási obdoba mezi poměrem složek v obou táborech: karlisté a anarchisté jsou hnutí domorodá, svérázná, svobodymilovná – falangisté a komunisté jsou hnutí importovaná, napodobující cizí diktatury.“ (Národní výzva III/1937; Torst, s. 99)

Schwarzenberg stál na straně tradice proti levé i pravé diktatuře, napříč protivnými tábory, mimo klasické politické spektrum a není vůbec divné, co na první pohled může vypadat nelogicky: českému „reakčníku“ jsou bližší autochtonní španělští anarchisté, než tamní falangistická pravice. Imperialismus Tradice spojená s právem je mu vodítkem ve všem. Z její roviny kritizuje anexi Bosny a Hercegoviny starou Austrií a ze stejného důvodu odmítne invazi fašistické Itálie do Habeše v roce 1935 jako „ničím nezdůvodněnou agresi proti suverénnímu státu, spravovanému legitimní monarchií“. Ke všemu Itálie porušila veškeré mezinárodní právo a zvyklosti, Etiopii přepadla, aniž by jí vyhlásila válku, nepřátelské vojáky stíhala jako povstalce a loupila soukromý majetek. „Tento postup, toto úplné opovržení mezinárodním právem,“ píše Schwarzenberg, „ovšem logicky plyne ze zásad fašistického státu.“

Schwarzenberg vidí určité shodné rysy mezi fašismem a liberalismem. Ovšem nečiní tak z propagandistických důvodů, jak to dělali komunisté, ale vychází z ideových příčin, které jsou logicky zdůvodnitelné. „Jestliže stát je ve smyslu liberalismu navenek zcela svrchovaný,“ píše v revue Řád v roce 1937, „a jestliže ve smyslu nacionalismu jeho jediným účelem je velikost vlastního národa a jestliže ve smyslu kolektivismu (uhájeného už Francouzskou revolucí) stát má neomezenou moc nad svými občany – pak výsledkem je totální stát; a výsledkem totálního státu je totální válka. To Němci zcela logicky postřehli.“ (Řád III/1936; Torst, s. 174)

Schwarzenberg ovšem odmítá imperialismus jako takový – být pravičák pro něj znamená být také mírotvorce. „…všichni staří katoličtí pravičáci byli přátelé a tvůrci míru. Chtěli mír, lásku mezi národy, omezení zbrojení, mezinárodní právní řád,“ píše v roce 1936 a především nesnáší moderní militarismus, který do války zatáhl celé národy – civilisty, ženy i děti. (Bojna ve dvou svazcích. Národní výzva, 1936 a 1937; Torst, s. 126) Socialismus Protiimperialistické přesvědčení ovšem nenažene Schwarzenberga do řad levice, jak tomu obvykle bývá. Jestliže totiž nacionalismus a ničím neomezený stát vede k totální válce, tak socialismus, který chce změnit „válku imperialistickou“ ve „válku občanskou“, je svým způsobem ještě horší. Ačkoli válka podle Schwarzenberga spěje k stále větší barbarskosti, přece se ještě při ní dodržují jistá pravidla: válečné zajatce nelze popravovat, raněné dobíjet, žen a dětí by mělo být šetřeno. To ovšem v občanské válce neplatí: „Je to spor dvojího nároku na vládu: protivník není jen nepřítelem, je zločincem, proti němuž všeliké násilí je povinností a teror, hrůza je zásadou… Vše je dovoleno.“ A navíc násilí proti „třídnímu nepříteli není ohraničeno státem, ale je možno ho vést po celém okrsku zemském. Občanská válka není omezena prostorově, ani časově.“ (Mezinárodní bezpráví, Řád III/1936; Torst, s. 176)

Schwarzenberg si byl velmi dobře vědom ohromného destrukčního potenciálu moderních diktatur založených na abstraktních, lehce zneužitelných principech národních zájmů a sociální spravedlnosti, které umožňují neomezeně překračovat všechny myslitelné hranice a rušit veškerá omezení moci, ať už starými institucemi, jako je církev, tradičním státem či tradiční společností. Ve Společnosti národů po 1. sv. válce zasedla i bolševická říše, která byla podle Schwarzenberga založena „jako pravá říše, světový stát, ohraničený ne mezemi národní vlasti, nýbrž mezemi faktické moci ideje“. (tamtéž; s. 174) Tedy de facto ničím.

Nacionální socialismus Rovněž nacistické Německo „není normálním územním státem, nýbrž je státem dynamickým: to znamená, že jeho cíle a požadavky jsou od počátku neomezené a že se nehodlá vázat smlouvami a vnitřními předpisy,“ píše Schwarzenberg 12. března 1938 vpředvečer anšlusu Rakouska. (Češi a středoevropská myšlenka, Obnova II/1938, č. 11; Torst, s. 784-786)

Nebyla vůbec náhoda, že moderní totalitní státy kombinovaly občanskou válku s válkou dobyvačnou. Německý nacionální socialismus spojil koneckonců oba principy ve svém názvu.

Schwarzenberg to komentuje: „Takto tedy máme protidemokratické hnutí, které odpovídá naší mechanické, centralizované, nesvobodné, strašlivé civilisaci – hnutí, které odmítá základní pojmy reakce, a tak si zasluhuje podivnou čest převzít slovo socialismus do svého ošklivého jména.“ Charakterisuje nacionální socialismus z posice tradice a ironisuje násilnickou praxi soudobých masových diktatur: „… v moderním státě nikdo jiný nezatýká občana, nýbrž on sám sebe skrze své orgány zavírá do žaláře. Tomu se říká vláda lidu, lidem pro lid, když se člověk sám sebou pro sebe zavře,“ a protinacistický sarkasmus podtrhne parafrází Schopenauera: „Němec by tomu řekl das Gefängnis als Wille und Vorstellung.“ (Řád IV/1937; Torst s. 190-191)

A po válce trpce rekapituluje. „V pokrokářských kruzích je tendence chápat nacismus jako cosi, co spadlo z nebe jako meteorit, vzdor přírodním zákonům; je vnímán jako věc, ke které nikdy nemělo dojít: pokrokářští autoři bývají pohoršeni, že vůbec k takové věci mohlo dojít ‘ve dvacátém století‘. Zatímco reakcionářští kritici – jako například autor těchto řádek – se budou spíš přiklánět k názoru, že bylo velmi pravděpodobné, že se taková věc v naší době stane!“ (Reakce, fašismus a nacismus, ang. rukopis z poč. 50. Let ;Torst s. 260)

Je to výsměch krasoduchům, kteří spojováním nacismu s reakcí – pokud ne od středověku, tak aspoň od roku 1815, 1848 etc. – dělali a dodnes dělají křoví nacistům, jejichž první starostí bylo ovšem vymýtit veškeré tradice jako zhoubný plevel – na prvním místě židovství a v druhé řadě, z taktických důvodů, z něho vzešlého křesťanství. Tradice Tradice, kterou Schwarzenberg neustále staví proti totalitní moci, není tedy nějaké staromilství, ale jedna ze záruk svobody a společenské plurality proti absolutním nárokům moderního, ničím neomezeného státu. Útočit na tradice, bourat staletími zažitá společenská tabu etc. je ovšem také to, co spojuje totalitní hnutí s liberalismem. Totalitář i liberál to přitom dělají ze stejných pohnutek: tradice, tradiční společnost omezuje jejich všeobsahující mocenský či ekonomický nárok.

„A vskutku nejde totalitnímu nacionalistovi o nic jiného nežli o to, čemu demokrat říká pokrok: oprostiti se od dosavadních mravních pravidel, nemít nad sebou nic vyššího. Jeden svou vlastní svrchovanost odůvodňuje perem, druhý botou; ale oba rozhořčeně odmítají nápad, že jim někdo může něco poroučet. Odmítají tedy i tradici.“ (Řád IV/1937; Torst s. 191-192)

Jak v totalitarismu, tak v liberalismu nesmí mluvit do svědomí jednotlivce hlavně Bůh. „Co je právem, určuje ne Bůh, nýbrž stát. Stát určuje i to tělesné obcování svých poddaných, i jejich výchovu a četbu. Jenže – vymyslili všechen tento hnus pováleční diktátoři? A mají snad demokraté nárok na místo obhájců lidských práv?“ ptá se Schwarzenberg (Řád IV/1937; Torst, s. 191-192) a není to pouhý bonmot „reakcionáře“, když napíše, že není „vůbec zlomyslnou náhodou, nýbrž dějinnou logikou, že dvě země vytvořené schválně a uměle liberálními pokrokáři, dva národy vynalezené od literátů XIX. století, totiž Velké Německo a sjednocená Itálie vydaly ze sebe Hitlera a Mussoliniho.“ (Na cestě do pekla, Vyšehrad II/1947, č. 5-6; Torst, s. 251) Kvantitativní demokracie Schwarzenbergova schopnost svobodně myslet bez ohledu na zažitá schemata jde ovšem dál. Umožňuje mu to křesťanská víra, která stojí nad všemi stranami, třídami či národy a dovede společenské systémy poměřovat z úhlu věčnosti. Podobné nebezpečí, jaké znamená revoluční nacionalismus a socialismus, vidí Schwarzenberg i v masové demokracii, nebo jak někdy říká v kvantitativní demokracii. Vyložil to v roce 1937 v revue Řád v článku Svoboda a totalita. Historické poznámky o principech středověku a přítomnosti.

„Mnoho krve, inkoustu a sliny bylo vynaloženo na otázku, zda se demokracie snáší s katolickou vírou. Nutno odpovědět, že ano, znamená-li demokracie jako ve středověkém Miláně a Švýcarsku prostě určitou formu vládní, a nic víc.“ S čím se ovšem církev podle Schwarzenberga nemůže smířit, to je pokrokový světový názor: „Představa demokracie jako cesty k nekonečnému pokroku, bezmezné změně, demokracie jako prostředku převýchovy, vytvoření nového člověka, nové společnosti, nové mravnosti.“

Toto neustále překračování stanovených či zažitých společenských hranic je ovšem bod, kde se demokracie stýká s totalitarismem. Jelikož v liberalismu, stejně jako v totalitarismu není žádného právního pramene mimo stát, není také žádných práv a žádných svobod, které by stát nemohl zrušit. „Nikdo nemá nabytých a nezrušitelných práv vůči státu, stát nemá pevných závazků ani ze smluv, ani z logiky; může si ponechat předplacenou penzi, rozvázat katolický sňatek nebo třebas zavést prohibici, sterilizaci nebo povinné nošení kroužků v nose.“ Jelikož stát může vše a občan nic, na obou koncích oblouku na protilehlém bodě kružnice může dojít k přechodu z protivy do protivy – ze svrchovanosti jedince v bezmocnost poddaného, ze státu liberálního ve stát totalitní. „Nemylte se, demokraté,“ říká Schwarzenberg, „vy jste to, kteří jste totalitní stát vynalezli, stát, který nic mimo sebe nezná.“(Řád IV/1937; Torst, s. 187-188)

Čeho se Schwarzenberg obával mezi světovými válkami, je na pořadu dne opět dnes, kdy se stát vtírá už i do takových nejintimnějších, nejsoukromějších věcí jako je umírání (viz euthanasie) nebo sexuální orientace občanů (viz zákon o registrovaném partnerství). Ačkoli se tak děje údajně v rámci rozšiřování lidských svobod, ve skutečnosti se jen dále prohlubuje moc státu nad společností a lidským jedincem. Tzv. liberální společnost spěje k obrovské sociální laboratoři, kde budou žít lidé pod dohledem specialistů jako králíci v kotcích – pinďouři nalevo a pindy napravo. Monarquía templada Víme tedy, co Schwarzenberg kritizuje a co odmítá. Jaký je ale jeho vlastní program? Ten se dá vyčíst například z jeho článku Španělsko – centralistické či federalistické? z roku 1969, ve kterém představil politický program španělských karlistických monarchistů.

Karlistický program je federalisace Španělska, rovnost národů, jakož i sociální spravedlnost. Heslem karlistů jsou – v tomto pořadí: „Bůh, vlast, zemské svobody, král!“ To především znamená „obnovení baskických a katalánských zemských a národních práv. Znamená to obnovení a v případě nezbytnosti nové zavedení svobod všech přirozených, tradičních a právoplatně existujících korporací. Znamená to konec jmenovaných starostů obcí a svobodnou volbu starostů, svobodné krajské výbory, svobodnou správu zemí, universit, církví. Znamená to více vlastního života a méně policie. Znamená to více křesťanskosociální politiky a méně kapitalismu. Více svobodných voleb, méně samolibých představitelů jednotného hnutí. Více půdní reformy, půdu pro rolníky a skutečná družstva, nikoli znárodněné latifundie. Na statcích ani aristokratické playboye, ani povýšenecké zbohatlíky.“ (Die Furche 9. 2. 1969; Torst, s. 286)

Jako reakčník je Schwarzenberg pochopitelně pro monarchii, i když ne mechanicky – prastará švýcarská republika je mu bližší, než centralistická absolutistická monarchie. „Korunovace je na místě pouze v režimu, který Aristotelés nazývá nejlepším ze všech, v režimu, který nazývá španělská tradice monarquía templada, “ tedy umírněná monarchie – říká Schwarzenberg. „V tomto režimu sice jednota a trvalost národa je představovávana králem, kter,neumírá‘, není však majitelem státu, nýbrž jen jedním členem, orgánem státu -,koruny‘.“ V Čechách to bylo podle něj období od „ústavní listiny Jana Lucemburského do Bílé Hory“. (Národní výzva III/1937, č. 19; Torst, s. 95) Autonomie Rozhodující je především autonomie – autonomie církevní, školská, občanská, obecní, zemská. Tedy konglomerát zemí Svaté říše římské ano, ne Francie Ludvíka XIV., švýcarská konfederace ano, ne Vilémovské Německo – ne fašistická Itálie, ne třetí říše, ne Sovětský svaz…

Tedy především pluralitní, mocensky decentralisovaný středověk versus novověký státní absolutismus – státní armáda, státní školství, státní církev…

„Kdežto středověk byl označen zásadou autonomismu, rozmnožováním svobod, a zásada autonomistická vždy a všude byla znakem tradičního vlastenectví, je naopak zásada centralistická společným pojítkem reakce byrokraticko-vojenské, demokraticko-liberálního republikánství všech odstínů a nacionalismu totalitního.“ (Řád IV/1937; Torst, s. 193) Československo Jak vypadaly názory Schwarzenberga-reakčníka, když se srazily s Československem? V mnoha historických, populárně naučných aj. pracích se běžně úvadí, že ČSR založili Masaryk s Benešem, případně že republika vznikla z vůle dohodových mocností. Něco podobného Schwarzenberg jednoznačně odmítá.

„V květnové Sklizni byl otištěn projev dvou krajanů v ten smysl, že při každém jednání o českých Němcích a českém pohrani,je třeba vycházet z předpokladu existence ČSR zřízené z rozhodnutí vítězné Entente po válce 1914-1918‘. Dovolujeme si, s veškerým důrazem, proti této formulaci se ohraditi. Jsme totiž toho názoru, že tragédie našeho pohraničí byla usnadněna, ne-li přivolána právě zvykem mluviti o ČSR zřízené z rozhodnutí vítězné Dohody. Je totiž jasno, že jestli základem českých nároků na území, 19391945 nazývané Sudety, je rozhodnutí vítězné Dohody, pak opačné rozhodnutí Dohody může být základem nároků německých. (…) Zakládati územní nebo státoprávní nároky naše na rozhodnutí vítězné Dohody je tudíž přímo sebevražedným počínáním.“

Proti výše uvedenému Schwarzenberg hájí stanovisko, že Československá republika vznikla dokončení na straně 8 dokončení ze strany 7 usnesením Revolučního národního shromáždění, které jen z českého království učinilo Československou republiku. „Republice tedy historické hranice patří právem doslova tisíciletého vlastnictví. Jen tento právní titul je povznesen nad každé usnesení cizích mocností i nad každé velezrádné sebeurčení obyvatel,“ píše Schwarzenberg (Boleslav II. nebo Wilson? /Kdy vznikl český stát?/; Sklizeň 6/1958, č. 10; Torst, s. 675-677), pro kterého první republika – zcela přirozeně, s vyloučením všech dobových mocenských kalkulací – neznamená nic jiného, než pokračování starého českého státu, za jehož práva bojovali už jeho předkové. Protikatolické postoje mladé ČSR ani pozemková reforma namířená proti velkostatku na tom nemohly nic změnit. Aristokratický synek Schwarzenberg neváhá pozemkovou reformu první republiky, narozdíl od pozemkové reformy po druhé světové válce, označit za správnou: „Pozemková reforma – ta první, ta pravá, ta co dělala ve prospěch sedláků – vzala velkostatkářům většinu zemědělské půdy, ale ponechala jim většinu lesní půdy; a tvrdím, že to bylo moudré.“ (Funkce majetku, Naše hlasy, 20. 9. 1969; Torst, s. 287-288)

Editor knihy M. C. Putna ovšem ve svém úvodu přebírá pohled některých současných historiků, které zdůrazňuje, že v Prohlášení příslušníků historické šlechty (sepsal je Karel Schwarzenberg v době mnichovské krise, kdy se staré české rody postavily na obranu historických hranic) mluví autor o tisíciletém „Českém státu“, o „starých hranicích České koruny“ a nikde přitom nepadne slovo „Československá republika“: autor tak prý vyjádřil svou věrnost zemi a národu, ale přitom si ponechal kritický odstup od stávající státní formy. (viz s. 25)

To je ovšem klasická ukázka myšlení, které není schopno domýšlet věci mimo jednou dané schéma. Schwarzenberg mohl být vůči republice kritický jak chtěl, ale zde šlo o zcela jinou a přitom naprosto zásadní věc: o její hranice, které byly ovšem totožné se starým českým státem. Jedině poukazem na staré historické hranice českého státu šlo přece chránit územní celistvost Československa před „národním sebeurčením“ českých Němců.

Německá otázka Schwarzenberg přece nekritizuje 28. říjen jako takový – sám se k němu hlásí, ale revoluční princip, kterým byl vznik ČSR vykládán: v rozporu s tisíciletou historií českého státu – s politickou, kulturní a hospodářskou celistvostí či jedinečností českých zemí. „Není divu, že čeští Němci se této koncepce dychtivě chytili,“ naprosto logicky dokládá Schwarzenberg: „Co mohl Masaryk s Wilsonem, to směl zajisté Henlein s Hitlerem. Nikoho nepřesvědčíte, že revoluční změna je vyhrazena vysokoškolským docentům; že co je dvěma profesorům dovoleno, to je učiteli tělocviku zakázáno.“ (Boleslav II. nebo Wilson? /Kdy vznikl český stát?/; Sklizeň 6/1958, č. 10; Torst, s. 675-677)

V otázce hranic není pro Schwarzenberga možný kompromis. Na druhou stranu ovšem kritizuje nacionalisty, kteří by českým Němcům chtěli upřít práva, která v českých zemích po staletí mají. Řešení menšinové otázky vidí v autonomii, kterou „nelze nikterak obmysliti z historického obrazu českého státu“. Široce pojatá autonomie je pro Schwarzenberga dokladem vyspělosti a sebevědomí dané společnosti: „Není ústupkem, který stát činí okolnostem, nýbrž cílem, k němuž stát musí směřovati. Ano, svoboda je účelem státní autority a autonomie je skutečná svoboda.“ V českém (československém) státě ji Schwarzenberg žádá nejen pro české Němce, ale stejně tak pro Slováky. (Bojna: Dějinný podklad národovectví. Národní výzva, 1936; Torst, s. 109-110) Reačník vyučuje demokracii Dodnes oblíbené klišé o založení Československa Masarykem a Benešem je ovšem čiré elitářství. Naproti tomu Schwarzenberg vidí Československo jako výsledek všestraného politického, kulturního a hospodářského rozmachu českých zemí po roce 1848, který rovněž navázal na dobu předchozí – šlo o dědictví, které bylo základem meziválečné republiky a které republika dál rozvíjela. Je to paradox nebo naopak jen potvrzení dané věci, že „reačník“ vyučuje demokracii strážce tuzemské demokratické tradice – že středověký Don Quijote stojí demokracii blíž než mnozí její hlasití vyznavači? Divné to vůbec není, protože jim v pochopení věci často brání intelektuální povýšenost, zatímco Schwarzenberga k demokracii přirozeně váže tradice, která není nic jiného, než staletím prověřovaná zkušenost.

Reakčník Schwarzenberg nakonec brání Masarykovu republiku před samotnými demokraty. „Nemohu nepovažovati za výmluvnou tu skutečnost, že na jaře 1945 demokratické strany národní fronty s prezidentem samým odhodili ústavu Československé republiky jako starou fusekli. “ Masarykovu republiku „pohřbili bez hlesu.“ (Zápor a klad /Masarykova republika a vojenské tradice/, Sklizeň VII/1959, č. 3; Torst, s. 758) Soused Jirásek Ve své intelektuální svobodě, prosté všeho rozčilení, dovedl katolík Schwarzenberg hájit třeba i „husitu“ Jiráska proti „rozčertěným“ katolickým intelektuálům. „Nuže, je ovšem jasno, že přepracování, mučivé přezkoumání českých dějin je nezbytné, nevyhnutelné, nepostradatelné. Ale nemá se dít v náladě, jako když zrazená, zhrzená a opuštěná ženská tluče talíři o zem, hází hrnci po stěnách, strhává záclony a pěstí práskne do zrcadla. Je nám třeba přezkoumání nevášnivého.“ O čem je řeč?

„Vášnivé podoby se mučivému přezkoumání dostalo ve Studiích č. 29 v Preisnerově příspěvku ke sporu o smysl českých dějin,“ píše Schwarzenberg. „Výrazy jako,propagandistické plakátové kresby kreslíře Mikoláše Alše, jež kdysi znamenitě hověly vkusu českých Sokolů z lepších pražských čtvrtí‘, ba hned nato dokonce,Absolutní lež Jiráskovy a Alšovy (navýsost utilitární a věcné!) mytizace českých dějin‘ mě musely, promiňte ten triviální výraz, trknout – a nejen z důvodů čistě osobních. Ty tu jsou, k těm se znám! – vždyť jsou symptomatické, a proto smí o nich být zmínka. Tedy ano: Alšovy kresby se líbily v dětství i mně, ač věru nejsem Sokol; ale zato je moje rodiště od staré Alšovny vzdáleno půl hodiny cesty, a nadto jsem právě v tom Alšově rodišti zažil obrat 5. května 1945… Nevášnivě neumím tedy o věci mluvit ani já…“(Studie sv. 29, 1974, č. 3; Torst, s. 805-806)

Schwarzenberg klidně odmítne kritiku toho, co považuje za součást svého života – ne na základě esteticko-intelektuálním, jako je odsudek Jiráska a Alše z pera Preisnera, ale na základě úplně nejpřirozenějším – vždyť Aleš byl soused! Není to nádhera?

Schwarzenberg a Masaryk Na závěr můžeme letmo srovnat Schwarzenberga s Masarykem. Na první pohled – jako už to u Schwarzenberga bývá – se obě osobnosti diametrálně odlišují: stěží si představit větší ideové protiklady. Například v pohledu na poválečný svět. Masaryk vidí první světovou válku jako boj demokracie s theokracií, což by Schwarzenberg označil za úplnou pitomost, právem. Masarykovo „zuřivé“ antikatolictví by měl Schwarzenberg za tmářství nebo fanatismus. Masaryk se ovšem někdy jako fanatik projevoval – narozdíl od Schwarzenberga, který si za všech okolností zachovával nadhled, a taky humor!

Na druhou stranu je celá řada zásadních věcí, ve kterých by se shodli: ať už by to byla co nejšířeji pojatá samospráva, podpora federalisace či autonomie proti centralismu, přesvědčení o rovnoprávnosti lidí i národů bez rozdílu nebo pohled na nacionalismus či antisemitismus. Se Schwarzenbergem by se Masaryk shodl i v názoru na nedělitelnost historických českých zemí, stejně jako na široké autonomii a administrativní odluce českých Němců. Shodli by se i na kritice liberalismu nebo v pohledu na centralisační snahy vídeňské vlády za starého Rakouska. Problém s Masarykem je ovšem ten, že byl politik a jeho vyjádření a názory byly často aktuálně politicky podmíněné (viz článek Rok 1918: Pekař nebo Masaryk? in Babyblon č. 7/XV z 27.3.2006). Schwarzenberg nebral nikdy na něco podobného zřetel – naopak, s chutí se vyjadřoval často právě zcela neaktuálně či antiaktuálně, naprosto svobodně.

Schwarzenbergova slova: „…kdo jen trochu chápe český svéráz, projevený dějinami, ten musí věděti, že v Čechách národovectví bude mravním hnutím, nebo ničím … národní hnutí není dobrovolná organisace, nýbrž mravní závazek … jen hnutí pravdivé může býti české …“ (Bojna: Dějinný podklad národovectví, Národní výzva, 1936; Torst, s. 106-107), by stejně tak mohl napsat Masaryk. Oba spojovalo i přesvědčení, že tento mravní imperativ, který omezuje národ, moc, hospodářství a který tak nesnášejí liberálové společně s fašisty a s komunisty, vychází z živé a z žité víry. Rozcházeli se v pohledu na význam církví. Zatímco Schwarzenberg viděl zachování významu a autonomie náboženství v rámci prastaré instituce církve, Masaryk se stavěl proti tradičním církvím, i když ke konci života své odmítavé stanovisko, zvláště vůči katolické církvi, opouštěl.

Texty Karla Schwarzenberga, svou myšlenkovou otevřeností, kritickou svobodou a neustrašeností, tuzemským i evropským rozhledem a nadhledem, přesahem do minulosti a tím i budoucnosti, skvělým skrytým humorem a sarkasmem se řadí k tomu nejlepšímu, co v publicistice minulého století vyšlo z pera českého autora. Dalo by se říct, že osobou Karla VI. ze Schwarzenbergu, potomka jednoho z nejmocnějších tuzemských aristokratických rodů, se češství, které si v 19. století přivlastnili měšťanští intelektuálové, aby je zglajchšaltovali k obrazu svému, často značně chudému, opět dočkalo své celistvosti, úplnosti.

„ … naši političtí exulanti netrpí jenom tím vědomím, že se nevracejí: trpí také rozpaky, co jestli se vrátí? Mají pak vše ponechat, jak to bude? Nač se potom vrátí – a nač odcházeli? Anebo obnoví vše, jak to bylo? Copak je to možno!“ sarkasticky poznamenává Schwarzenberg čekající v exilu, až Boží mlýny spustí, a řekne své: „My katolíci, nebo naši pravnuci, nebo katoličtí misionáři z jiných světadílů se tam vrátíme s tím, co tam nesl Canisius před 400 lety, co tam nesl Konstantin a Metoděj před 1100 lety – vrátíme se s katolickou pravdou. … Vrátíme se, bude-li zeměkoule ještě stát.“ (Čas vše mění, i časy… (Říjen 1918), Nový život X/1958, č. 3; Torst, s. 748) Karel VI. Schwarzenberg, Torzo díla

(Vybral, sestavil, úvodní studií a poznámkami opatřil Martin C. Putna, vydalo nakladatelství TORST, Praha 2007, vydání první, str. 1216, míst. i jm. rej., obr. doprovod; cena neuvedena.)

Menší část zde uvedeného textu, v odlišné podobě, vyšla pod stejným názvem v Respektu č. 46/2007.