Když se řekne Joseph Conrad, většině kulturně zběhlé veřejnosti se nejspíše vybaví Srdce temnoty, Conradovo nejznámější dílo, novela, líčící plavbu po řece Kongo až do temného království tajemného pana Kurtze.

Otázka, kdo je pan Kurtz a jak si jeho postavu vyložit, je předmětem sporů už více než sto let, neboť Srdce temnoty vyšlo poprvé v roce 1902. Nicméně většina vykladačů se shodne na tom, že v Kurtzově postavě lze spatřit předobraz totalitních hrůz dvacátého století i psychologie, mentality a děsivé duchovní prázdnoty nastupujících moderních diktátorů.

Srdce temnoty však u nás vyšlo i za komunistického režimu (v roce 1980 ve Vyšehradu), a k vydání mu nesporně pomohla skutečnost, že ho lze v prvním plánu číst i jako kritiku západního kolonialismu, konkrétně pak Svobodného státu Kongo belgického krále Leopolda II. Způsoby nakládání s lidskými bytostmi, které se v této osobní africké državě belgického panovníka v poslední čtvrtině devatenáctého století rozmohly, jsou plně srovnatelné s metodami nacistů či komunistů, byť šlo o krutosti prováděné z technické stránky věci přeci jen dosti primitivněji. Ovšem celková bilance konžské krutovlády západních „civilizátorů“, v nichž byla, Conradovými slovy, „bezohlednost, ne však smělost, chamtivost, ne však odvaha, a krutost, ne však hrdinství“, činila několik milionů mrtvých a podobný počet zmrzačených lidí s useknutými končetinami, což byl trest za nesplnění dodávky kaučuku. Tato hrůzná čísla řadí Leopoldovu državu k jedněm z nejstrašnějších diktatur novověku.

Oběti koloniální krutovlády v Kongu.

Joseph Conrad, vlastním jménem Józef Teodor Konrad Korzeniowski, se narodil v roce 1857 v polské zemanské rodině (jeho rodné město Berdyčev dnes ovšem leží na Ukrajině). V sedmnácti se v Marseille nechal najmout na francouzskou loď a plavil se v Karibiku. Později přešel pod britskou vlajku. Vypracoval se až na námořního kapitána a získal britské občanství – ale k polskému původu se nepřestal hlásit, byť svá díla psal v angličtině, rodilými mluvčími však dodnes obdivované.

Většina próz kapitána Conrada se logicky odehrává v cizokrajných končinách, kam jejich autora zavedla jeho námořní služba. Až zážitek z Konga a následky malárie ho přivedly k dráze spisovatele. Navenek však mnohé z jeho děl působí jako pouhá „dobrodružná četba“, což mělo pro české čtenáře v dobách komunismu jednu velkou výhodu: Conrad směl vycházet. I případná polistopadová vydání jeho děl jsou povětšinou reedicemi překladů, vzniklých a vydaných v časech rudé temnoty. Tím však současnému domácímu knižnímu trhu unikly dva Conradovy romány, které se neodehrávají ani na moři, ani v pralese, ale v Evropě.

„V pravdě není úloha v tom, napsati vyprávěcí formou přesný obsah podivného lidského dokumentu, nýbrž vylíčiti mravní podmínky, které vládnou nad značnou částí povrchu zemského,“ praví jedna z postav Conradova románu z roku 1911 Očima západu, s podtitulem „Román ze života ruských revolucionářů“. Spolu s knihou Tajný agent z roku 1907 se oba věnují soudobým revolucionářům a teroristům. České překlady vyšly naposledy za první republiky, Tajný agent v roce 1930 v překladu Jana Čepa, Očima západu v roce 1938 v překladu Josefa Čihuly.

Hlavním hrdinou románu Očima západu je student Razumov, který se chce večer pilně připravovat na zkoušku, po příchodu domů ale zjistí, že se v jeho pokoji skrývá kolega revolucionář Haldin, jenž onoho dne spáchal atentát na ministra vnitra Plehveho a k Razumovovi pojal z nejasných příčin důvěru. Razumov, snící dosud o kariéře státního úředníka, však po celonočním vnitřním zápase, kdy zprvu hodlá Haldinovi pomoci v útěku (aby se ho zbavil), nakonec atentátníka udá policii. To je ale jen začátek, pak se začne odvíjet strhující drama, které je především dramatem psychologickým. Jelikož „řeč nám byla dána, abychom skrývali své myšlenky“, je Conradův román hlavně sledem psychologicky propracovaných dialogů (ať už v podobě „face to face“, či vnitřní monologické retrospektivy), v nichž si jejich aktéři dlouho hrají na schovávanou, testují se navzájem, podnikají menší či větší výpady, aby alespoň vytušili, co nitro toho druhého skrývá. Vypravěče, Angličana, jenž učí Rusy pobývající v Ženevě své mateřštině, zajímají hlavně pověstné hlubiny ruské duše, kterou se snaží pochopit, byť ví, že to „očima Západu“ vlastně nejde. Konkrétní ruské duše pak často zajímá hlavně skutečnost, zda-li je ten druhý, s nímž zrovna mluví, skutečným revolucionářem, nebo agentem carské policie, a zdali to v hovoru alespoň tikem v oku či tónem hlasu na sebe nechtíc prozradí.

Všechny postavy jsou vlastně oběťmi „zběsilého boje dvou stejně zuřivých protivných stran“, policejního samoděržaví a „zuřivého a dogmatického“ revolučního náboženství. Příslušnost ke každé z obou stran barikády člověka deformuje, byť samozřejmě pokaždé jinak, a ocitne-li se někdo, jako hlavní hrdina Razumov, v prostoru mezi nimi, nemilosrdně ho rozdrtí jako mohutné mlýnské kameny. Zatímco u Dostojevského jsou běsní jen revolucionáři, Conrad odhaluje „srdce temnoty“ i v carském státním tělese.

Román Očima západu rozhodně stojí za nové vydání, zvláště když Čihulův překlad může tvořit dobrý základ pro moderní převedení. A to samé platí i pro Tajného agenta, jenž je u nás nyní prezentován pouze průměrným britským filmovým přepisem z roku 1996, prodávaným na DVD pod titulem Bomba pro Greenwich.

Josef Mlejnek jr.

(Joseph Conrad: Očima západu. Román ze života ruských revolucionářů. Přeložil Josef Čihula. Jan Laichter, Laichterova sbírka krásného písemnictví, svazek 25, Praha 1919 a 1938, 436 stran.)

Babylon 8/XIX, 31. března 2010