Kdybychom si z česko – slovenských dějin uplynulého století vybrali jména Edvarda Beneše a Jozefa Tisa a podívali se do českých historických příruček, studií, encyklopedií nebo nahlédli do článkového archivu publicistiky, nebude co řešit: Edvard Beneš, sice možná leckdy chybující, je bytostný demokrat, zatímco klerofašista Jozef Tiso je válečný zločinec, kterého Beneš nechal po válce popravit.

Vznik Československa v roce 1918 je v Česku obecně prezentován jako vítězství české demokratické tradice. Pokud výše uvedené nebudeme považovat za mýtus, který měl svůj positivní i negativní dopad, sotva porozumíme čs. dějinám 20. století a zůstaneme uvězněni v omezujícím černobílému schématu Beneš / Tiso, který nám je všeobecně přijímaným kánonem servírován. Positivní byl tento mýtus v tom, že dokázal v širokých masách lidí svázat vznik samostatného státu – tedy de facto nacionální princip – s demokratickými mocnostmi a s demokracií jako takovou, a tím pomohl čs. společnost uchránit před meziválečným svodem diktatur. To je pochopitelné. Stejně tak pochopitelné je, že u poražených Němců nebo Maďarů, kterým se nejen rozpadly Uhry, ale přišli i o početné obyvatelstvo vlastní národnosti, to na základě toho samého (i.e. národního) principu fungovalo opačně. Negativní dopad měl onen mýtus v tom, že jakmile se srazil s tvrdou realitou, zhmotněnou v papíru Mnichovské dohody, stala se z českých „demokratických tradic“ rázem zlá karikatura, která nás straší dodnes – od leva do prava.

Česká demokratická tradice byla ve skutečnosti umělý produkt odbojových českých předáků za 1. sv. války, který sloužil jako politický instrument při vzniku a ospravedlnění nového státu před dohodovými mocnostmi. Je-li tedy Edvard Beneš českými národovci označován za demokrata, děje se tak v onom politicky instrumentálním smyslu, nebo chceme-li ideologickém smyslu, který nemusí mít s proklamací hodnot, jež má dotyčný představovat, nejen nic společného, ale může s nimi být i v příkrém rozporu.

Beneš se označoval za socialistu. Ve skutečnosti to byl politický technokrat (a autokrat), který měl za to, že politika je něco jako exaktní věda, která se dělá od stolu, přičemž osudy jednotlivých lidí se do toho mnohdy nevejdou. Viděl vždy abstraktní celek, nikdy živé lidi. Proto byl také pro své cíle schopen akceptovat nedemokratické metody. I když se třetí republika (1945-1948) slovně přihlásila k Masarykově meziválečnému Československu, ve skutečnosti byla doslovným popřením první republiky, ať už se jedná o politický systém, hospodářskou oblast nebo i oblast kulturní. Zglajchšaltování celého veřejného života (nejen v oblasti politické, stejně tak i v oblasti ekonomické, a i v oblasti kulturní) ve fašizujícím systému Národní fronty plynule navázalo na dobu II. republiky a následné nacistické okupace. Beneš byl nejvyšším representantem režimu, který se de facto stal spojovacím můstkem mezi hnědým a rudým fašismem.

Podobně jako tomu je s Benešem a demokracií, má se to s Tisem a katolictvím. Když si člověk čte projevy presidenta Tisa za války, na první pohled je zřejmě, že jeho názory jsou často neslučitelné i s tím nejomezenějším výkladem katolického učení, v zásadním rozporu s křesťanstvím, daly by se označit za „pohanské“ v tom výhrůžném pojetí 20. století. Stejně tak je očividné, že katolicismus, spojený s národovectvím, byl na Slovensku využíván k politické instrumentalisaci, podobně jako demokracie ve spojení s českým nacionalismem. Tiso, dovolávaje se křesťanství, odmítá vidět osudy jednotlivých lidí. Podobně se chová Beneš, který se zaklíná demokracií.

Jaký je vlastně rozdíl Benešem a Tisem? Jistě, za Tisa byla deportována značná část slovenských Židů do nacistických vyhlazovacích táborů. (Je ovšem otázka, zda si vedoucí představitelé Slovenského štátu uvědomovali, jakou ďábelskou hru s nimi nacisté hrají, tedy že se deportacemi podílejí na jednom z největších zločinů v dějinách lidstva. Podle mne ne, tedy do roku 1942, kdy byly transporty mj. na nátlak Vatikánu zastaveny, aby pak byly obnoveny už v režii nacistů v roce 1944. Hloupost ovšem nikoho neomlouvá, často má naopak ještě horší důsledky než když jsou ti, co rozhodují, v obraze a lavírují, čímž obětem chtě nechtě poskytují větší prostor či čas k úniku.).

Když si ovšem čtete Benešovy projevy z doby poválečné o „vylikvidování“ německé otázky, tak je nelze interpretovat jinak, než jako výzvu lůze k pogromu proti německému civilnímu obyvatelstvu. Tiso své antikřesťanské fašistické postoje vůči židovské menšině označuje za křesťanské, stejně jako Beneš ve svých genocidě laděných projevech proti německému civilnímu obyvatelstvu mluví jedním dechem o obraně demokracie. Tiso de facto říká: nic než stát a národ. Smysl Benešových jednání je de facto tentýž. Ideologické instrumenty k legitimisaci fašistického násilí jsou odlišné, princip je však stejný.

V Česku se Beneš tradičně hájí tím, že se veškerá vina svaluje na Němce, kteří si přece začali. Tyto argumenty ovšem najdeme i u slovenských fašistů: Židé si přece začali, a potvrzují jen nedemokratický charakter tuzemského diskursu o „německé otázce“.

Proti řádným soudům s válečnými zločinci by pochopitelně nemohl nikdo říct ani popel – na rozdíl od státem popíchnuté pomsty, jako způsobu „řešení“ politicko-kulturního problému, bez ohledu na to, že se týkal především žen, dětí a starců: muži, pokud nepadli, se dosud nevrátili z vojny, zatímco aktivní nacisté vzali do zaječích v posledních dnech války.

Tiso navíc úřadoval za války, kdy jsou nejrůznější bestiality běžné. To jejich pachatele jistě neomlouvá. Přesto rozdíl existuje. Tzv. divoký odsun (o kterém je zde řeč) českých Němců, usedlých v českých zemích po staletí, se odehrál s hrůznou brutalitou už v době mírové (všechny trestné činy proti německým civilistům, včetně vražd a mučení, byly pak zpětně dekretem presidenta republiky pardonovány až do 28. října 1945). Tiso byl ovšem popraven. Pilát si umyl ruce.

Zločinná debilita jednání obou pánů prezidentů vynikne o to víc, že Beneš nebyl protiněmecký šovinista, dokonce ani český národovec, stejně jako Tiso nebyl antisemita – aspoň ne v onom hitlerovském smyslu, natož aby byl nacista a vyznával rasistické novopohanství. Jednoho ani druhého nelze obvinit z nějakých zištných či jiných nízkých důvodů. Oba byli přesvědčeni, že v dané situaci jednali nejlépe, jak mohli – jako demokraté nebo katolíci. Přesto se Beneš a Tiso stali trvalou ostudou české demokracie a slovenského katolicismu.

Jak je to možné? Jak je možné, že nejliberálnější, nejvíc pokrokový národ ve střední Evropě, jako byli Němci, kde míra antisemitismu zdaleka nedosahovala takového rozsahu, jako tomu bylo v Rakousku, Polsku nebo ve Francii, nechal ve svém lůně vyrůst strašlivý nacistický režim?

Snahy některých obdivovatelů postavit Tisovi pomník na Slovensku jsou jistě nechutné, ale v Česku parlament přijal přímo zákon: President Beneš se zasloužil o stát. To ano, a taky se zasloužil o destrukci idejí, na kterých byl tento stát založen. Poučení z dějin je jediné: poučit člověka nelze.