Četl ´s Máchu i Jiráska; odkud znáš Sváťu Karáska? ptal se v Babylonu básník Vítek Kremlička básníka Vratislava Brabence, který děl: Čet´ sem Jiráska i Máchu / a dalo mi to pěknou fachu / zvlášť u toho Jiráska / pak už jen stačilo potkat Karáska… Sváťa dneska umřel. Tohle je rozhovor s ním, který vyšel v Babylonu v březnu 2017, když se stal rytířem.

Sváťo, staneš se rytířem kultury. Znáš verše: Na svém hradě rytíř statný / jménem Smil žil přeudatný…?

To je Jaroslav Vrchlický.

Hm, dobrý – to vás učili na bohosloví?

To jsme znali už na střední.

Co pro tebe ocenění „rytíř“ znamená?

Tak třeba: světská sláva, polní tráva… – člověk má sloužit Hospodinu, ne pomíjivým věcem. Už husité porazili rytíře plenkama. Já jsem posera, a teď budu rytířem bez bázně a hany, ha ha. Ale to budu říkat tam, v divadle. Já vždycky říkal, že Míra Skalák je rytířem undergroundu. Pavlovi Zajíčkovi – já byl za ním v neděli v nemocnici, je dobrej, spokojenej – jsem říkal, že budu rytíř, ale že by si to zasloužil spíš on.

Rytíř musí něčemu sloužit. Čemu sloužíš, jaký máš motto?

Víra, Charta a underground – to jsem prohlásil na festivalu český kultury ve Wroclawi pár dní před 17. listopadem 89. Víra nejen v kostele, ale víra nadějí a láskou – víra, která je universální.

Ergo katholická…

Ano, to je dobrý.

A underground?

Já myslím, že to nejsou jenom starý lidi, ale třeba studenti na gymnásiích, nebo muzikanti na ulici, všichni, kteří tvoří pro radost, bez ohledu na peníze. Plastici už jsou za peníze, mladý lidi držej underground.

Víra, underground a třetí je Charta.

No to je to samý: taky ne starý, ale nový, ne Charta 1977, ale Charta 2017, jako Babylon, pokračování ale jinak.

Víra, underground a Charta –  to jsou teologické ctnosti?

Ano.

Kdy jsi začal vnímat, kde žiješ?

V mateřský škole.

Co to bylo za zkušenost?

Visel tam prezident Zápotecký.

Zločinec.

Ano a ještě taky: Se Sovětským svazem na věčné časy.

Fuj. Co sis o tom myslel?

Že to je nějaký divný.

Byl jsi tak doma vychovávaný?

Úplně protibolševicky.

Rodiče ti nic netajili, mluvili doma před tebou otevřeně?

Ano, že to je úplně zvrácený a ostuda pro tuhle zemi.

Čím byli rodiče?

Otec byl úředník Národní banky a máma byla v domácnosti. Pak se nechala zaměstnat, měla tři kluky a od mý třetí třídy musela jít do práce, protože otec už to neutáhl.

Angažoval se otec politicky před únorem?

Vůbec, nikde.

Nicméně ho ale potom komunisti zavřeli…

Ano, rok seděl ve vyšetřovací vazbě, pak ho sice naštěstí pustili, ale vyrazili ho z ministra zahraničí a musel jít do výroby, jako dělník. To bylo začátkem 50. letech.

Na Zamini přežíval jako nepolitický prvorepublikový úředník?

Ano.

Kolik ti bylo, když ho zavřeli?

Tak v 5. třídě.

Takže jsi to vnímal.

Ano, to bylo strašný.

Jaká panovala na škole atmosféra, vozili se učitelé po tobě?

Učitelka v družině mně říkala, já to vím, že táta je zavřený.

Říkala to ze solidarity.

Ano to bylo dobrý, ještě učitel náboženství, Hrbek mi to říkal, to bylo taky dobrý. Já byl evangelík a ještě asi tři žáci chodili na náboženství. Náboženství, to bylo dobrý, úplně jako nějaký tajný učení, v kabinetu, mimo vyučování, musel jsi se tam přihlásit, aby to měli pod kontrolou.

Rodiče byli evangelíci?

Jenom máma – otec byl…

Neznaboh.

Ne takovej…

Neřešil to.

Ale jo. Formálně byl katolík, ale chodil do kostela s mámou, tak dvakrát za měsíc.

Evangelického.

Ano.

Co tě názorově ovlivnilo?

Názorově otec a co se týká víry, máma. Pak ještě ten Hrbek, učitel náboženství, a paní Čápová, která náboženství učila taky. Máma, Hrbek a Čápová mě ovlivnili, co se týká víry. A pak ještě Šašecí, to byla farářka na Smíchově a v 50. letech měla ostrá kázání proti režimu, byla vikářka, mladá, a otec vždycky říkal – když bude kázat Šašecí, půjdu s váma do kostela. Pak ji vyhodili, že to je moc politický, a to bylo úplně inspirující. Když jsem studoval bohosloví, Šašecí byla pro mne pojem.

Co bylo po základce?

Šel jsem na zahradnickou školu.

Máš rád kytky?

Měl jsem sníženou známku z mravů, tradičně, a oni mi dali na vybranou: buď hornickou, hutnickou nebo zahradnickou školu.

Tos nemusel nic řešit.

Ano.

Za co jsi měl sníženou známku z mravů?

Byl jsem vtipnej. Učitel říkal, to je dobrý, ale teď budeme pokračovat v látce, ale já byl vtipnej pořád.

Ruply mu nervy.

Ano – jednou to je dobrý, ale po druhý, po třetí… už ne.

Na zahradnický jsi byl taky vtipnej?

Taky.

Taky trojka z mravů.

Pořád.

To ti zůstalo.

Ano, vtipný kázání.

Smál ses jenom ty, nebo i farníci?

Ne, všichni.

Kde?

U Salvátora.

Tak, Boží slovo je vtipný samo o sobě.

Ano.

Musíš jenom dávat pozor, abys to nezvoral.

Ano.

Jak jsi byl dlouho na zahradnické škole?

Tři roky, v Děčíně. Rok jsem byl na praxi a pak mě přeřadili do Mělníka. To už mi bylo sedmnáct. Bydlel jsem na privátě, ne v internátu a potkal jsem tam Vráťu Brabence, cha cha cha.

Co to bylo za setkání?

On chlastal, pivo a já hrál basketbal, volejbal.

Posmíval se ti.

Nutil mě pít pivo. Já se bránil, to není dobrý, mlíko je dobrý, ale pivo, to mi nechutná. A on musíš!

Hráli jste spolu?

Ano, po hospodách. Já měl bendžo a on klarinet, on byl dobrej, já málo.

Jak jste se dali dohromady?

To bylo hned 1. září. Já šel poprvé do školy, cestou jsem potkal takovýho ušouna a povídám mu: „Deš tam?“ „Jo, jdu.“ „Do který?“ „Do čtvrtý.“ Já šel do třetí, a povídám – „Co to máš za bichli?“ Brabenec: „To je Bible.“ A já na to – „Hele, já ji mám tady taky!“ Otevřel jsem tašku a ukázal mu ten svůj exemplář.

Cha cha cha.

A tak jsme si řekli, že do školy nepůjdeme a šli jsme do hospody U Šrachtů. Od tý doby jsme byli kamarádi.

To je biblický příběh přenesený do Čech.

Ano.

Kam jste chodili studovat Bibli?

Na nádraží, autobusový, U Šrachtů, a pak taky U Rytíře, u zámku.

Rytíř ti, zdá se, byl předurčený.

Ano.

Co vás na Bibli lákalo, že to bylo zakázaný?

No…

Oslovovala vás jako poselství?

Ano.

To, že to bylo zakázaný, bylo jen navíc.

Ano. A od osmnácti, kdy jsem četl Ferlinghettiho Lunapark v hlavě, jsem byl beatnik. Takže Ježíš a beat generation.

Bez drog a volného sexu.

Ano. Jen Spasitel a beat. Ano. A teď už jsme měli básně, Morgensterna apod. a hráli jsme.

Zhudebňovali jste Morgensternovy básně?

Ano, a už jsme měli i vlastní. A měli jsme kapelu, Potkany.

To byli spolužáci ze zahradnický školy?

Ano.

Jak to v Mělníku dopadlo?

Podal jsem přihlášku na bohosloví a ředitel mi řekl, že s tím u maturity neprojdu. Nechali mě pak propadnout z praktický maturity, z kytky.

Praktická kytka – to bylo něco jako uvázat kytici?

Ano, že to je blbý, nepustili mě k tý teoretický části.

Jak jsi to vyřešil?

Šel jsem na praxi a potom jsem se hlásil znovu na bohosloveckou, kam mě nepřijali, protože tam byl zástupce ministerstva školství a ten řekl, ne, když má zahradnickou školu, musím jít na hnojárnu. Já řekl ne, a upsal jsem se na deset let do dolu Ne Ne Ne Nejedlý II., cha cha.

Jak to probíhalo?

V půl čtvrtý ráno mi jel autobus a nazpátek ve čtyři odpoledne. Do osmi jsem spal, pak jsem šel do hospody a z hospody jel rovnou na ranní šichtu.

Co to bylo za rok?

1963.

Proč jsi nechtěl na vojnu?

No, cha cha, protože… Byl jsem po maturitě a říkal si, teď nechci, na vojnu.

Co si v dole Nejedlý dělal?

Kopal jsem krumpáčem.

Uhlí?

Ano.

Cha cha cha.

Ano. A jak byly přijímačky na školu, šel jsem tam znovu. Byl tam zase jeden z ministerstva školství…

A tys jim ukázal černý, mozolnatý ruce.

Áno –  já jsem dělnický kádr! A on že musím bejt v těch dolech, a já na to, že ne. Byl tam Hromádka a povídá, ten Svatopluk Karásek je dobrej, dělník a tak. Pak jsem šel k doktorovi a říkal jsem: jáma mě nechce. Doktor mi vystavil neschopnost práce v dolech a já mohl jít na teologii.

Díky Hromádkovi …

Ano.

Kdo tam s tebou byl?

Pavel Rejchrt, Honza Miřejovský… Pak Honza Keller, Otakar Funda a ještě Mirek Šabatský, Petr Losa, Aleš Březina, Kozlík přišel… – to už pak bylo takový hnízdo.

Reakce.

Ano.

Z husitský revoluce se stala husitská kontrarevoluce.

Ano.

A Brabenec?

Ten až potom. Nejdřív byl správce semináře v Jirchářích, měl opravovat kohoutky a tak, rok tam měl být na zkoušku, a pak že se rozhodne. Ale to už bylo 1967 a už přihořívalo. Vráťa tam byl dobrej, studenti se o něj zajímali a profesoři taky.

Jak to má Brabenec s vírou a s Bohem – nějak zahořkl, ne?

Myslím, že ne, pořád dobrý, církev ne, ale ekologie a Bůh, všechno dobrý.

Co to je za chlápka s vámi na týhle fotce?

To je profesor Polák, marxista, úplnej blbec.

Učil vás na bohosloví marxismus?

Ano, a my mu říkali: běž doprdele. V 68. roce úplně brečel, to je úplně blbý, cha cha cha.

Po srpnu byl zase na koni…

Ano, ale šel už do pense.

Kde jsi byl v srpnu 68?

To jsem byl v Anglii a dělal jsem brigádu na mostě přes Temži, to byly pytle cementu, na rameno, od rána od šesti do osmi do večera, pořád jenom pytle cementu, do míchačky, jenom černoši a já.

Cha cha cha.

Ano. A tam jsem si vydělal na mikrobus. S Barkasem jsem pak na Hvozdnici a v Novém Městě pod Smrkem vozil lidi na bohoslužby.

V Londýně tě zastihl 21. srpen?

Jel jsem v metru, naproti seděl černoch, četl noviny a na titulní straně bylo: Prahou se valí ruský tanky! Já, co to je! Stáňa měla břicho, byli jsme u pátera Langa, byl tam ještě Tomáš Halík a Jirka Kovařík.

Neuvažovali jste o tom, že tam zůstanete?

Ne, musíme zpátky.

Jak ses seznámil s undergroundem?

To bylo vždycky přes Vráťu.

Už předtím jsi ale hrál.

Ano, to byli Berani, hráli spirituály, já byl v publiku a oni vždycky zavolali, pojď sem. To byly věci jako Byl boj na nebi nebo Já jsem ňákej stounavej, já do toho trsal a lidi řádili. Přijel Paul Wilson a Kukal ho na Berany vzal. Pak říkali – spirituály, to ne, to nechceme do undergroundu, ale toho tlustýho faráře, to je dobrý, toho berem.

Kde jsi poprvé s androšem vystupoval?

V Postupicích 1974, a teď jsem si říkal: ty máničky mě vypískaj, nějaká Svatba v Káni….

Táhni, pánbíčkáři, do pekel?

Ano. Čárlí tam zpíval a já, a oni naopak – to je dobrý.

Spirituály se ti zadřely pod kůži, když jsi v Londýně tahal s černochy ty pytle cementu?

Ano, ano! To je dobrý. Blues a spirituály, to je moje parketa, a pak ještě beat generation. Pak jsme v 67 udělali pašije u Martina ve Zdi, byli tam Smetáčkovci a Růžena Helebrantová a přišly tam mraky lidí.

Z toho pak vznikly „plastický“ Pašije?

Ano, ten úvod: Neboť jití jest  / Hospodinovo – pak už to byl bigbít.

Ten jsi nebral.

Ne, vůbec. Vráťa vždycky říkal, klarinet nebo saxofon – ty elektrický serepetičky, to je úplně blbý a já to říkal po něm, cha cha cha. Já byl blbej na hudbu a on byl dobrej, vždycky. Já znám jenom tři akordy a už mám sedm desek. Ha ha.

Jak to, že tě androši, který na všechno dlabou, s tím tvým kázáním o boji s drakem a s „řekni ďáblovi ne“ nevypískali?

Já byl farář bez státního souhlasu.

To tě v očích proletariátu ospravedlnilo.

Ano.

Byls košer flanďák.

Ano. Už předtím jsem byl na Housce, kastelán, a tam vždycky na víkend jezdili mladí lidi, dělal se oheň, a já si říkal, že jen tak něco povídat u ohně je blbý, a tak jsem k tomu vždycky drnkal na kytaru.

Z drnkání na Housce u táboráku byl pak koncert v Postupicích.

Ano.

Kdo na Housku jezdil?

Přijelo třeba deset studentů z gymnásia v Boleslavi a ptali se, kde je ten farář bez souhlasu. Tak jsme dělali oheň, a k tomu Byl boj na nebi, a oni, že to je bezvadný. Z Prahy tam jezdilo hodně lidí.

To vás nikdo neudal?

Zatím ne, to až pak, když na Housce zkoušeli Plastici.

Bylo to slyšet až v podhradí…

Ano, a to už mě vyslýchala StB a už bylo vymalováno.

Kde tě zatkli?

Ve vodárně, v tý věži na Vinohradech, kde bydleli dědeček a babičkou. Odvezli mě k výslechu, na fízlárnu na Smíchově, a povídaj: Báby už máme taky!

Báby?

No, ty Báby. Měli jsme den předtím koncert, s Třešňákem, já hrál Chválím já ty báby i Boha těch bab, poprvé, a oni už je měli! Cha cha cha. Bylo nás čtyřiadvacet, zašitejch, a pak jsme zůstali čtyři.

S kým jsi byl na cele?

Pepa Kuchař, měl znásilnění, a on že ne, že to nebylo znásilnění, že to ona chtěla. A já říkal, no dobrý, a on – povedou mě k soudu s pouty na rukou, máma tam bude sedět a já budu jako medvěd, a brečel. Já mu říkám, tak se na to vyser, a on ne, pořád brečel, tak mu říkám, pojď si zahrát Člověče nezlob se. Tak dobrý. Ještě jsme nedohráli a už zase – povedou mě jak medvěda, bú bú…

Člověče nezlob se nezabíralo.

Jenom na chvíli a pak zase, povedou mě jako medvěda, búúú, pořád dokola… Já byl z toho už šílenej.

Když tě pustili, dávala se dohromady Charta.

Ano, to bylo v listopadu. Byl jsem s Havlem a s Hájkem, to byly přípravy na Chartu. Pak mě to dali v prosinci podepsat, a já říkal, to je dobrý.

Co následovalo?

No, tak. dvaadvacetkrát jsem byl zatčenej na 48 nebo na 2 x 48 hodin. Soused, který musel být přítomnej u domovní prohlídky, říkal, je mír a tohle je úplně jako ve válce, to je jako protektorát. Pořád ostrahy a tak. Třeba na 1. máje přišli policajti, vzali mě na stanici, kde mě na chodbě připoutali k radiátoru, já, co to je, a oni – drž hubu! A teď lidi, co si tam chodili pro občanky, mě zdravili, dobrý den, pane faráři. Odpoutali mne až večer – voda, záchod, nic.

Co byla poslední kapka proto, že jste se rozhodli odjet?

Měli jsme tři děti, malý – rok, tři a sedm. Vzali mě zase do vazby a Stáně tvrdili, že jsem podezřelý z přípravy atentátu na prezidenta. Ona měla srdeční aritmii – velkou, nemohla dýchat, říkala, že už fakt nemůže, tak jsem řekl, tak jo, jedem. To byla ta akce Asanace.

Magor ti odjezd vyčítal.

Ano, já byl taky z toho skleslej.

Ve Švýcarsku jsi začal hned farářovat?

Tři měsíce jsem měl jazykovou přípravu a pak už jo.

Rozuměli ti?

Říkali, že jo, že to je dobrý, ale že musí dávat pozor. Já byl němčinář, ale jen pasivní.

Rozuměli Švýcaři českým vtipům?

Ano, ano. V neděli dopoledne jsem byl ve švýcarským kostele, já řekl vtip a Švýcaři se chechtali, to je dobrý, cha cha cha. A vpodvečer byla česká bohoslužba, já ten vtip opakoval, česky, a tomu vtipu se nikdo nesmál.

Takže Švýcarsko dobrý.

Dobrý, dobrý, napínavý a všechno.

Jezdils na exilová symposia ve Frankenu?

Do Rohru i do Frankenu, chodil jsem na přednášky, který byly dobrý, a Opasek, který to organizoval, byl úplně náš. Pak jsme vždycky večer zpívali – Kubes, Kryl, Dáša Vokatá, já: Neberte nám starou víru / ta je dobrá pro Opaska / Opasek je naše láska.

To jste opatovi zpívali osobně?

Taky.

Mysleli jste to ironicky?

Ne vůbec – měli jsme srdeční vztah.

Myslel sis, že se dožiješ pádu komunismu?

Ne vůbec. Byl jsem asi v pěti nebo šesti organisacích pro lidská práva a posílali jsme prachy, Magorovi apod.

Vrátil se hned?

Hned v roce 1990. Byl jsem na ČTUV jako studentskej farář, pak jsem byl celocírkevní kazatel, různě jsem jezdil, měl jsem skupinu Oboroh, a načas jsem se vrátil do Nového Města pod Smrkem. U Salvatora jsem byl pět let, od 1997 do 2002 a pak jsem byl v poslanecký sněmovně. To všechno bylo dobrý. U Salvátora bylo plno lidí.