I když se aktuální dění okolo Grónska mění den ze dne a Evropané se momentálně ptají, zda budou schopni zamezit jeho anexi Donaldem Trumpem, krátké ohlédnutí za vývojem posledních týdnů se jeví jako užitečné. 

Ke konci minulého roku americký prezident znovu rozvířil velkou diplomatickou kontroverzi, když prohlásil, že Spojené státy „potřebují Grónsko pro svou národní bezpečnost“. Argumentoval přitom rostoucí přítomností ruských a čínských lodí v Arktidě, a uvedl, že tyto flotily jsou „všude kolem“ Grónska. Podle něj by ponechání tohoto území mimo přímý vliv Washingtonu představovalo významné strategické riziko jak pro Spojené státy, tak pro globální rovnováhu.  V návaznosti na výše uvedené pak prezident oznámil jmenování zvláštního vyslance pro Grónsko Jeffa Landryho, který má za úkol posílit diplomatickou a strategickou přítomnost Spojených států v regionu.

Jeho rozhodnutí bylo v Kodani i v hlavním městě Grónska, v Nuuku vnímáno nikoli jako pouhé gesto, ale jako významný diplomatický signál. Reakce na sebe nenechaly dlouho čekat. Dánská premiérka Mette Frederiksenová důrazně připomněla, že „Grónsko patří Gróňanům“ a že suverenita Dánského království není předmětem vyjednávání. Na grónské straně premiér Múte Egede odmítl jakoukoli perspektivu americké anexe nebo nadvlády a prohlásil, že ostrov „nechce být ani americkým ani nástrojem mocenských her“.

Na evropské úrovni byly postoje umírněnější, ale přesto významné. Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová zdůraznila význam dodržování územní celistvosti a mezinárodního práva, zatímco Josep Borrell, tehdejší vysoký představitel Unie pro zahraniční věci, trval na nutnosti zachovat stabilitu Arktidy tváří v tvář rostoucí militarizaci v regionu. Několik evropských představitelů v zákulisí vyjádřilo obavy z implicitního zpochybnění společných pravidel mezi spojenci.

Jen připomeňme, že tato americká ambice není nijak nová a zapadá do širšího historického kontextu, zakořeněného v kultuře Spojených států. Trump tak pouze oživil Monroeovu doktrínu z počátku 19. století, podle níž Washington požadoval výlučný vliv v zemích západní polokoule, zatímco Evropě ponechával zbytek světa – za podmínky, že nebude zasahovat do sféry amerických zájmů.

Myšlenka ovládnout obě hlavní vstupní brány do Severního ledového oceánu se zrodila již v roce 1867, kdy Spojené státy odkoupily Aljašku od Ruska. V roce 1917, v kontextu územních změn mezi Dánskem a Norskem, získaly Spojené státy několik dánských ostrovů v Karibiku a v 40. letech 20. století byl poprvé oficiálně předložen návrh na odkup Grónska. Neúspěšně.

Během studené války se ostrov stal základním článkem americké obrany. Grónsko, které je z geografického hlediska severoamerickým územím, bylo také strategickou přední pozicí vůči Sovětskému svazu a později Číně. V 50. a 60. letech 20. století zde byly zřízeny vojenské základny, zejména na severozápadě ostrova, které tvořily první obrannou linii a klíčový bod pro detekci mezikontinentálních raket.

Trumpovo naléhání pramení i z nových výzev. Zrychlené tání ledu otevírá nové námořní trasy a oživuje zájem o značné přírodní zdroje, které byly objeveny zejména v letech 2009–2011. Jejich těžba však zůstává extrémně složitá a nákladná. Grónsko, které je rozsáhlým a řídce osídleným územím, se proto jeví jako zranitelné. Grónské úřady si jsou této výzvy vědomy a nedávno posílily svá bezpečnostní opatření: omezení přístupu cizinců k vlastnictví v zemi a zvýšená kontrola podzemních zdrojů pro zajištění ekonomické budoucnosti. Usiluje tak o větší autonomii, ba dokonce o nezávislost, ale ta předpokládá skutečnou ekonomickou samostatnost. Těžba surovin se tak stává faktorem emancipace i vnějšího tlaku na Grónsko.

Trumpova prohlášení odhalují především radikálnější posun v návratu k vizi světa, kde má moc přednost před právem. Myšlenku odkupu nastolil již v roce 2019. Dnes se však tón změnil. „Musíme to mít,“ opakuje Trump. Tam, kde se dříve mluvilo o vyjednávání, je nyní rétorika brutálnější a bez zábran.

Tento způsob uvažování byl patrný i v jiných kontextech, kde se Trump projevil jako aktivní nebo provokativní.  Zjevný je jeho nezájem o multilaterální instituce nebo jeho transakční vize spojenectví, kde ochrana a princip státní suverenity nejsou samozřejmostí, ale jsou podmíněny vnějšími vlivy či jako výměnný obchod.

Případ Grónska odhaluje specifickou zranitelnost Evropy. Země se nachází v právní a politické šedé zóně: je to autonomní území připojené k Dánsku, které není součástí Evropské unie, ale je osídleno občany, kteří jsou díky své historii, kultuře a hodnotám hluboce evropští. Tato nejednoznačnost se stává slabým místem, jakmile vnější mocnost testuje hranice kontinentální solidarity. O to více, že samotné Grónsko aspiruje na nezávislost.

V neposlední řadě tento nepříjemný pocit ukazuje na krizi transatlantické důvěry. Evropa dlouho budovala svou bezpečnost pod americkým ochranným deštníkem a přijímala určitou formu strategické závislosti výměnou za stabilitu.

Evropská unie se ráda považuje za prostor práva, založený na pravidlech, smlouvách a spolupráci. Tváří v tvář logice přijaté moci ale tato architektura ukazuje své jasné meze. Evropské reakce zůstávaly dlouho opatrné, téměř rozpačité, jako by ochrana evropských hodnot závisela spíše na technických klauzulích než na politických principech a odvážných rozhodnutích.

Dnes už musí Evropa konečně přijmout jasnou politickou vizi své vlastní ochrany. Bude velkým testem demokracie, zda v tomto silovém tření vůbec obstojí. A zdá se, že tato zkouška se blíží rychleji, než bychom si chtěli připustit.