Když koncem léta v Německu vyšla kniha Thila Sarrazina Deutschland schafft sich ab (doslova asi nejlépe Německo se oddělává), mohla snadno zapadnout do šuplíku lechtivých a lehce provokujících publikací, které vzbudí přesně tolik rozruchu, aby se první vydání jakž takž prodalo a o druhém si nechalo zdát v knihovně zapomnění.

Zajímavý či nový nebyl ani tak obsah a myšlenky, jako spíš fakt, že takovou knihu vrhá na trh člen bankovní rady německé centrální banky, tedy vrcholného vedení instituce vážené a seriózní, což národní banka jistě je. Jak známo, aktivní bankéři publicitu zrovna nevyhledávají, a pokud nejde zrovna o úrokové sazby, nejsou ani moc sdílní. Při platech vyšších než mají nejvyšší ústavní činitelé je dobré být opatrný a s nikým si to moc nerozházet. Proto doktoru Sarrazinovi zatleskejme, že toto klišé úspěšně popřel a naboural, byť vlastně jen částečně. Členem bankovní rady již není, byl donucen rezignovat.

Nicméně co je významnější je skutečnost, že ať jeho kniha způsobila cokoli, tak dosud rozhodně nezapadla. Za tři měsíce se jí prodalo přes milion výtisků, což je ve svém portfoliu naprostý rekord. Protože se o ní stále mnoho hovoří, vyvolala něco, co lze nazvat jako souboj o veřejné mínění. To bohužel vede k jisté simplifikaci a redukci celého problému na řazení se do dvou antagonistických táborů. Jeden, co Sarrazina obviňuje z předpojatosti a skrytého rasismu, a druhý, který tvrdí, že současné politiky na integraci cizinců selhávají a sen o bájné „multi kulti“ se nekoná. Že je to debata více než živá dosvědčují výroky vysokých představitelů, jako například premiérky Angely Merkelové nebo ministryně pro rodinu Kristiny Schröderové. Ta se nechala slyšet, že u mladých vyznavačů islámu je podle ní možné pozorovat násilné chování. Dříve by to neznělo ani jako rouhání, nýbrž jako okamžitá politická sebevražda. Doba se změnila a v dříve jasném souboji jsou nyní odpůrci politické korektnosti minimálně vyrovnaným soupeřem. To, o čem se v Německu ovšem zatím jen diskutuje již mezitím v jiných zemích nabývá velmi konkrétní podoby.

Tak například Švýcaři v referendu rozhodovali o návrhu na automatické vyhošťování cizinců, kteří se dopustí závažných trestných činů. Jednalo se o iniciativu populistické Švýcarské lidové strany (SVP) a jeho podstatou je návrh, aby byl každý cizinec usvědčený například z vraždy, loupeže, znásilnění ale i ze zneužití sociální pomoci vyhoštěn automaticky a nikoli až po individuálním přezkoumání, jako je tomu dosud. Protože hlasující odpověděli kladně, ústavní právníci už mají hlavu jistě pěkně zamotanou. A tradičně liberální Anglie vymyslela ještě radikálnější ustanovení. Namísto represe vsadila na prevenci, a ta má podobu limitu na počet přistěhovalců ročně. Osob ze zemí mimo EU se bude moci každoročně přistěhovat místo několika set tisíc jako dosud maximálně 21 700, a to pouze poté, co budou mít zajištěné pracovní místo. Bez zajištěného místa se jich bude moci přistěhovat pouhý tisíc. Zda to vyřeší některé sociální problémy je ve hvězdách, že to bude mít vliv na ekonomiku a pracovní trh je však poměrně zřejmé. A zřejmé je také to, že dokud bude muslimská omladina ať doslova či jen obrazně terorizovat německé vrstevníky, směr a závěry diskuse u našeho největšího souseda jsou dopředu jasné.