Jsou to dva roky, co Rusové vpadli ve velkém na Ukrajinu (necháme-li stranou Krym a předchozí ostřelování východu Ukrajiny). Naděje, že bude Putin svržen, že je smrtelně nemocen, že se RF v dohledné době rozpadne, že ji umoří 250 sankčních balíčků EU nebo že dojde k úspěšné ukrajinské ofensivě, byly plané. Byly to iluze podle přání otcem myšlenky. Ani angažmá Západu podle všeho není promyšleným utahováním smyčky kolem Putina, jak by si snad někdo mohl myslet, ale jen typicky polovičatou, nedůslednou improvizací motivovanou v zásadě jediným: závislostí na vlastním komfortu.

Iluzí je i představa, že Čechům nic nehrozí, protože jsou v NATO. Ruský pohled na věc je podstatně jiný. Z hlediska Kremlu je svět rozdělen do držav ovládaných těmi nejsilnějšími státy. V 90. letech mělo dojít k – Putinovými slovy – „katastrofě“ spočívající v rozpadu SSSR (tedy ruského impéria). Tento rozpad znamenal ztrátu ruských kolonií a těžkou ránu pro ruský imperialismus. Přitom je třeba pamatovat, že Rusko jak známo po celá staletí nepoznalo jiný způsob existence než neustálou snahu po rozšíření a zajištění impéria. Co bývalé koloniální mocnosti, Britové, Francouzi aj., dávno opustili, v Rusku přetrvává. A nezdařený experiment s demokracií z 90. let to jen posílil. Člověk i jeho výtvor, stát, chce být na něco hrdý, chce růst, řečeno bez obalu: chce se stávat mocnějším. Tato základní životní tendence může mít podobu kulturního, ekonomického, právního, technologického rozvoje. Může mít ale i podobu primitivní, dobyvačně válečnickou, a právě ta se v Rusku po zdánlivé a dočasné hibernaci opět naplno probrala k životu. Spočívá v tupém, fyzickém zotročování slabších sousedů – toť ruský raison d’être, ruská státní „idea“, jak se neblahým řízením osudu vyvinula v důsledku tamních historických, geografických a dalších okolností.

Toho, kdo si jako např. Alena Schillerová z ANO myslí, že Češi se nemusejí připravovat na válku, by proto bylo dobré upozornit, že v ruských očích spadá střední a východní Evropa do ruské „sféry vlivu“. Rusko se domnívá, že má nárok být tu v nějaké míře pánem, asi jako jsou dle ruského pohledu na věc USA pánem nad západní Evropou. Putin je bytostně přesvědčen, že nic podobného jako dobrovolná, vzájemně výhodná spolupráce svobodných států neexistuje, je pouze vztah pán – rab. Tak to poznal u petrohradských pouličních gangů, a tak se to učil u KGB. A tak funguje i ruská společnost. Bělorus už si Putin podmanil, nyní je na řadě Ukrajina. Likvidace samostatné existence těchto dvou států je z jeho perspektivy conditio sine qua non základní obnovy ruské říše a její schopnosti vést další expansi, bez které je impérium neudržitelné.

Putin dále jasně řekl, že požaduje stažení NATO za hranice z roku 1997, tedy návrat do situace, kdy členy NATO nebyly země střední a východní Evropy. Padne-li Ukrajina, Putin svůj požadavek jistě zopakuje. Madam Schillerová, tou dobou možná členka vlády, mu na to odpoví jak – chceme žít v míru a na válku jsme se nepřipravovali, jak nedávno uvedla? Mimochodem: skandální výroky Schillerové jsou v souladu s výroky jejích soudruhů (to slovo je na místě, ANO je mentálně tím, čím, byla KSČ v 80. letech) Babiše a Metnara o tom, že napadeným spojencům bychom nešli na pomoc, podpora Ukrajiny k ničemu nevedla a že je možno zvažovat i její ukončení. Není-li tohle bezpečnostní ohrožení České republiky státu, tak nevím, co jiného by jím už mohlo být. Registrují to příslušné bezpečnostní orgány ČR? Pracovníci ruského ministerstva zahraničí, respektive ruské tajné služby to registrují bezpochyby.

Představa, že nám NATO na věky věků zajistí bezpečnost, je naivní i z dalších důvodů. V USA může být za rok presidentem Trump. Ten není „nevypočitatelný“, jak se někdy tvrdí. Kam ho srdce a potřeba pomsty táhne, si lze spočítat. K hodnotám svobodného světa to nebude. Rusové toho moc nesvedou, ale v oboru rozkládání jiných států mají letitou školu a nutno uznat, že jsou v tom dobří. O tom, jak Trumpovi v minulosti pomáhali a jak manipulovali americké voliče v Trumpův prospěch, si může zájemce detailně počíst v knize Timothyho Snydera Cesta k nesvobodě. Jak by vypadalo jednání Trump – Putin na téma Ukrajina si raději nepředstavovat.

Aktuálně Rusové vedou mohutnou kampaň proti německému angažmá ve věci Ukrajiny na Twitteru. Nedávno vyšly najevo informace o jejich podpoře katalánských separatistů. Činí se všude v Evropě, svou pátou kolonu mají v Německu, Itálii i Francii. Známe to i od nás, kde si na šňůrce vodili Klause se Zemanem. Pochopili, že dominantním rysem obou těchto darebů je narcismus, a pak už jen stačilo zvát je, prokazovat jim naoko úctu (ve skutečnosti je měli za užitečné idioty), a byli jejich…

Jaké plody tyto vytrvalé ruské aktivity nesou, jsme mohli vidět při nedávných volbách na Slovensku. Rozvrat nahlodané slovenské společnosti jde na vrub i kontinuální ruské dezinformační kampani, kterou česká vláda, k jejímuž postupu stran Ukrajiny jinak nelze mít výhrad, trestuhodně podceňuje. Informační pole se s nástupem internetu zásadně proměnilo a zákony týkající se svobody slova, šité na míru úplně jiné situaci, už mu neodpovídají. Bylo chybou, že vláda vyhodila kompetentního Michala Klímu, který měl tuto problematiku řešit, a nahradila jej v tomto ohledu nekompetentním Tomášem Pojarem, který dle svých slov „neumí definovat, co je dezinformace“. Dezinformace je druh zbraně ve válce, kterou proti Západu vede Rusko spolu s Čínou, Íránem, Severní Koreou, Asadovou Sýrií aj.

Hlavním ohrožením je ale mentální nastavení Evropy, jejíž ústřední hodnotu bychom mohli charakterizovat jako stupňování komfortu. Západní Evropa se této činnosti s velkým nasazením oddává už delší dobu a Češi se v tomto po roce 1989 stali jejími učenlivými žáky. Výsledkem je, že Evropa připomíná jakýsi biedermeierovský, blahobytně vegetující Hobitín. Je bohatá, přátelská, laskavá – a zároveň slabá. A dekadentní. V tom má Putin pravdu, byť jde o něco jiného, než co tím myslí. Jde o dekadenci ve smyslu oslabení základních instinktů vzestupného života, k nimž patří ochota k boji, k podstoupení rizika, ano k utrpení. Slyší-li dnes ale našinec o hrozbě války, tak se hroutí. Rusové tohle dobře vědí. Když náčelník gen. štábu Řehka realisticky upozorní na možnost války s Ruskem, je mu vyčiněno, že nás „straší“. Cvičné odvody k armádě jsou vládou potichu odvolány, protože by způsobily společenský skandál. Když Pekarová Adamová řekne, že bychom se měli v rámci snahy odpojit se od ruských energií uskromnit, reaguje ulice hysterickým řevem. Logicky, stojí-li na naší dnešní desce hodnot jen a pouze slovo komfort. To je zásadní problém. Člověk je bytost hodnotící, s hodnotami život člověka stojí a padá. Hodnoty nejsou „nadstavba k materiální základně“, to je naivní představa. Komfort ale není reálná hodnota.

Je-li v moderní liberální společnosti nejvyšší hodnotou co nejkomfortnější život jednotlivce, tak jít do války se s tím nesnáší právě nejlíp: nedává to smysl. Evropské ideály minulosti obsahovaly myšlenku sebepřekonání, v podobě antického heroismu, křesťanské svatosti, romantického titánství… Elita tu neměla být kvůli osobnímu štěstí, měla mít jaksi vyšší cíle – právě to se pojilo s velikostí. Je to definitivně pryč? Věci, pro které se trpí, jsou ty, pro něž stojí za to žít, říká Patočka. No dobře, ale má dnešní Evropan něco, pro co by mu stálo za to trpět? Nezdá se. Jisté je, že on trpět nechce, dokonce se podle všeho jakéhokoli utrpení vysloveně děsí. Jenže, jak plyne z Patočkovy teze, žití je s utrpením provázáno: kdo nemá, pro co by trpěl, nebude v pravém slova smyslu ani žít, bude jen mělce živořit. Půjde o sice zajištěné, ale jinak bezvýznamné pachtění kořeněné banálními slastmi. Hle: dnešní Západ.

Výsledkem této konstelace je, že Evropa není schopna se vypořádat s nepřítelem, který je hospodářsky osmkrát slabší. Otakar Foltýn z generálního štábu, jeden z těch, jehož komentáře k ruské agresi mají hlavu a patu, říká, že kdyby státy EU věnovaly procento svých rozpočtů na dostatečné vyzbrojení Ukrajiny, na vytlačení Rusů z ukrajinského území by to stačilo. Přesto to Západ není ochoten udělat. Proč? Primárně z obav z „eskalace“, tj. z ohrožení vlastního pohodlí. Tyto obavy jsou ovšem nejen nízké, ale i nesmyslné. Platí opak: Putin bude eskalovat jen a pouze tehdy, nebude-li mu kladen odpor. Absenci odporu si vždy vyloží jako známku slabosti, která je signálem k novému útoku. To se potvrzuje opakovaně po celou dobu, co je u moci. Zároveň ruská věrchuška není parta herojů hodlajících se obětovat. Nejsou to ani mudžahedíni na sebevražedné misi. Jsou to v jádru zbabělci, kteří útočí jen na slabšího. Ukrajinci Rusům zničili podstatnou část jejich černomořské flotily, a co se stalo? Nic. Rusové se v tichosti stáhli. A naopak: každý ústupek Rusům vede k zesílení agrese. Západní lídři, ochromení strachem a ignorancí, tuto banální logiku ale nevidí nebo vidět nechtějí. Biden, Scholz, Trudeau, Macron, předtím Obama – to jsou podobné lidské typy, věrné obrazy svých voličů, ohleduplní a vcelku milí chlapíci, kteří se ale v nějaké míře podělají, když mají čelit barbarovi.

Obamova administrativa, v jejíchž stopách kráčí i polovičatý Biden s poradcem Sullivanem, četla Putina zcela chybně. Jak je to možné? Má Amerika málo odborníků na Rusko, kteří by sympatickému, ale v zahraniční politice značně naivnímu Obamovi poradili? A nemuseli by to být ani odborníci, stačil by průměrný obyvatel východní nebo střední Evropy. Ignorant Obama byl ovládán pacifistickými iluzemi. V Praze v r. 2009 uvedl: „Začneme práci na snížení našeho arzenálu, budeme letos jednat s Rusy o nové smlouvě o jaderných zbraních.“ Ničím nemohl barbara Putina potěšit víc. Toto Obama prohlásí po válce v Čečně, po vraždě Politkovské a Litviněnka (2006), po událostech v Gruzii (2008). Následně Putinovi ustoupí v Sýrii (2013). Bylo vůbec něco, co Obama v zahraniční politice (nejen) směrem k Rusku nepodělal? Kdyby v roce 2008 Obamu porazil příčetný McCain z tehdy ještě nerozložené republikánské strany, mohly mít věci úplně jiný spád. Bohužel, nestalo se. Ústup USA z pozice světového četníka, jemuž naivně tleská levice po celém světě, vede jen a pouze k tomu, že z děr vylezou ti nejhorší hrdlořezové a uprázdněný prostor vyplní.

Německo je podobný případ. Nejvýznamnější evropská země prosazovala směrem k Rusku po celé dekády politiku, která se před dvěma lety během jednoho jediného dne sesypala. Opět: jak je to možné? Nejsou snad v Německu desítky universitních a akademických pracovišť zabývajících se Ruskem? Umějí úředníci německého ministerstva zahraničí zodpovědní za Rusko počítat do pěti? Opravdu si Němci mysleli, že ruský imperialismus lze udolat tak jako kdysi ten německý pouhou hospodářskou spoluprací a rozvojem blahobytu („Wandel durch Handel“)? Nevšimli si, že ruský imperialismus má násobně hlubší kořeny než ten německý, a naopak civilisační protisíly že jsou v Rusku stokrát slabší, než byly v Německu prošedším humanismem a osvícenstvím? Že tedy ve hře musí zůstat i silová varianta jednání s Ruskem? Dílo zkázy pak dokonal pokřivený německý pohled na Rusko ovlivněný druhou světovou válkou (který ignoruje Ukrajinu), touha po levných ruských energiích, ochota nechat se Rusy korumpovat a Bundeswehr v rozkladu.

Výsledkem této slabosti je, že dnes v Německu, ve Skandinávii i jinde vznikají se vší vážností plány pro případ války s mohutně zbrojícím Ruskem, k níž může reálně dojít do několika let – ne na území Ukrajiny, ale na území států NATO. Sestavují je naštěstí nikoli politici, ale kompetentní vojáci. Ti jsou, budiž řečeno, světlem ve tmě: u nás Řehka nebo Foltýn, v USA ex-generálové Hodges, Vindman a další (nutno dodat, že dobře si vedou i severští, britští a středo- a východoevropští politici – ti to ale nevytrhnou). Neoddávají se naivitě ani předčasné resignaci. Říkají od začátku konsistentně totéž: Ukrajinci mohou Rusko porazit, tedy vytlačit ze svého území včetně Krymu, budou-li dostatečně vyzbrojeni. Ruské nebezpečí je možno eliminovat. Je to otázka vůle Západu, ničeho jiného.

V tom je ale ten problém, vůle Západu je ochromena dekádami blahobytu a hodnotovým nihilismem. Západu jako celku se nedaří najít po vyhasnutí křesťanství nový hodnotový základ. Zní to abstraktně, ale má to velmi konkrétní dopad v podobě Bidenovy polovičatosti nebo Scholzovy paralýzy strachem, co by se stalo, kdyby německé rakety Taurus zničily Kerčský most. – Člověk nemusí být vojenský odborník, aby viděl, že Ukrajina potřebuje ochromit zásobovací trasy na ruském území, že musí mít možnost sestřelovat bombardéry operující z ruského vzdušného prostoru, že potřebuje výzbroj k osvobození Krymu. Ale kdepak, Západ jí to neumožní, protože na něj Putin a jeho propagandisté dělají bu bu bu.

Na stránkách Kielského institutu pro světovou ekonomii (www.ifw-kiel.de) vidíme, jakou část svého HDP Západ poskytuje Ukrajině (a potažmo sám sobě; nejde o žádnou charitu, slovo „pomoc“ není na místě). Dle údajů z roku 2023 nejvíc dávalo Pobaltí s Norskem a Dánskem (přes 0,75 %), následoval zbytek Skandinávie, ČR, Polsko, Německo, Slovensko (0,45 % – 0,75 %). Francie ale byla na pouhých 0,019 procentech, Itálie na 0,035. Macron i Meloniová rádi vedou silné řeči, ale jejich činy tomu neodpovídají. Bohaté Švýcarsko a Rakousko, tato epicentra maloměšťáctví, jejichž raison d’être je čisté sobectví maskované „neutralitou“, alibisticky poskytují jen slabou pomoc humanitární. USA v absolutních číslech pochopitelně vedly, ale šlo o pouhých 0,199 % jejich ročního HDP. Např. HIMARSů, jichž mají USA kolem 400, na Ukrajinu doputovalo 39. Tanků Abrams mají osm tisíc, na Ukrajinu jich dodaly 31. Moderní stíhačky? Nula. EU, jejíž HDP v roce 2021 činil pěkných 14,5 bilionu eur, přislíbí Ukrajině munici v určitém množství, aby posléze složila ruce do klína s tím, že je to nad její síly! Banky, např. u nás ČSOB, odmítají financovat zbrojní výrobu s tím, že je to proti jejich „etickým zásadám“. Člověku je takové banky až líto – opravdu má zapotřebí hrát podobné divadýlko? Jedinou její „zásadou“ je, jak známo, žrát a vyhýbat se pokud možno placení daní. To vidí každý a jsme s tím smíření, tak proč se takhle zesměšňují?

Západ stále poskytuje Ukrajině jen minimum nutné k tomu, aby ji Rusové nepřeválcovali. Doufá, že co Ukrajině chybí na zbraních, to nahradí vlastní krví. Je to zbabělý a hloupý kalkul, který nevyjde. Buď si Západ přizná logiku toho, co se děje, přejde na částečnou válečnou ekonomiku (ve Finsku se tak snad již děje), vytyčí si jako cíl vytlačení ruských vojsk z území Ukrajiny a dosáhne toho, respektive dosáhne toho Západem vyzbrojená Ukrajina. V opačném případě se můžeme chystat na válku s Ruskem. Tertium non datur. Dějinná logika je zde jasná.