V poslední době Evropa procházela vlnami velmi zvláštních nálad. Jen před několika měsíci to vypadalo, že je konec s evropskou integrací. Pod dojmem Brexitu a populistických stran řada pozorovatelů pochybovala, že Evropská unie přežije rok 2017. Očekávali, že útok populistů povede ke svržení jedné vlády za druhou a že zvolením Marine Le Penové prezidentkou Francie evropský projekt skončí.

Srovnejme to se současnou náladou. Předně značně široká frustrace z „America first policies“ – neziskové organizace založené k podpoře zvolení Donalda Trumpa, znovu oživila víru v Evropskou unii jako obhájce světového řádu. Nato francouzský prezident Emanuel Macron ukázal, že lze vyhrát volby proevropskou myšlenkou, o níž se zdálo, že se jí většina centristických evropských politiků vzdala. A na konec – premiérka Teresa May zhudlařila volby ve Velké Británii upozorněním na podstatné nejistoty Brexitu. Evropská unie se náhle přestala podobat moři problémů, ale přístavu stability. „Jsme svědky návratu Evropské unie spíš jako řešení, ne jako problému,“ jak prohlásil předseda Evropské rady Donald Tusk.

Ale opravdu vstává Evropská unie jako Fénix z popela z bezpočtu svých krizí a konfliktů? Ve skutečnosti se zvěstovatelé světlých zítřků Evropské unie mýlí stejně jako obchodníci se soudným dnem před několika měsíci.

Nehledě k omezenému pokroku, nebyl vyřešen ani jeden ze strukturálních problémů EU. Bezvízový shengenský prostor a eurozóna zůstávají konstukcemi pro dobré počasí, ne však dost silnými, aby mohly čelit asymetrickým šokům geopolitických sousedství na jihu, zatímco východ zůstává turbulentní, plný rizik a nejistot. Dokonce i nový impuls daný evropským ambicím – úpadek zájmu Spojených států hrát roli hlavního ručitele mezinárodního řádu – přináší právě tolik výzev jako příležitostí.

Existuje riziko, že se Evropa spokojená sama sebou soustředí na různé dílčí výzvy, jimž čelí. Lídři EU se cítí být oprávněni stanovovat společenství nové ambice, ale to vyžaduje, aby tyto ambice byly založeny na solidním pochopení slabin EU a na realistickém odhadu jejich potenciálu. Bez takového odhadu se současná evropská euforie může ukázat jako krátkodechá a může otevřít cestu novému pádu do pesimismu a do malomyslnosti.

Dobré ekonomické zprávy – ale na jak dlouho?

Evropská ekonomika se již pátý rok zotavuje, ale zdá se, že začarovaný kruh se opakuje: důvěra vede lidi k utrácení, což povzbuzuje stavebnictví, maloobchod a obchod s nemovitostmi a zlepšuje vyhlídky nezdravých evropských bank, jejichž investice do uvedených odvětví je oslabuje. Pokud banky začnou vypadat bezpečněji, obavy z opakování bankovní a daňové krize ustoupí. Nicméně růst pod dvěma procenty je nedostatečný. Několik států se stále potýká s následky krize, včetně vysoké nezaměstnanosti a soukromé i veřejné zadluženosti.

Evropský ekonomický model představuje stále větší problém. Liberalizace obchodu v rámci i mimo Evropskou unii, po dlouhou dobu zdroj růstu, je nyní v Evropě hluboce kontroverzní. Dohoda o volném obchodu, uzavřená mezi EU a Kanadou, se realizovala s velkými obtížemi. Obchodní dohodu EU s Japonskem využily obě strany k tomu, aby Trumpovi předvedly, že svobodný obchod se může rozvíjet i bez vedení Spojenými státy. Avšak proces ratifikace může ukázat, že v názoru na celou věc stojí občané blíže Trumpovi než Tuskovi.

I když globalizace přinesla ohromné příležitosti a dobrodiní, významná část evropské populace na tomto procesu tratila. Vysoká nezaměstnanost, stagnující mzdy a rostoucí rozdíly přispěly k odcizování občanů. Vědomí, že stávající ekonomický řád je hluboce nespravedlivý vůči obyčejným lidem, že jejich děti budou chudší než oni sami dohání mnoho lidí k politickému extremismu.

Návrat k tradičním cestám obchodní politiky se zkrátka nezdá být řešením. Aby Evropa začala růst přesvědčivěji a trvale, musí evropští lídři provést řadu dodatečných kroků. Německo musí začít investovat své přebytky, aby snížilo nerovnováhu evropské ekonomiky. Obchod zůstane pro růst důležitý, ale napříště musí být kvalitnější a vyjadřovat požadavky občanů na ochranu životního prostředí a sociálních standardů a musí vážněji brát v úvahu zájmy těch, kdo potenciálně ztrácejí.

Aby euro stálo na udržitelném základě, musí Evropská unie změnit nevhodné spojení mezi svou jednotnou monetární politikou, svými striktními (ne však vždy důsledně prosazovanými) daňovými pravidly a relativně stálými nástroji ekonomické politiky. Diskusi o reformě brzdí rozdělení na jižní země eurozóny, které trvají na větší solidaritě prostřednictvím transferu a sdílení rizik, a na severní partnery, kteří upřednostňují strukturální reformy a potřebu udržovat dohodnutá fiskální pravidla. Diskuse se musí vymanit ze sterility hádek o dogmatických principech a hledat tvůrčí řešení, jež by překonávala rozpory.

Akutní tlak finanční krize významně posílil architekturu eurozóny. Avšak od roku 2012 hnací síla reformy oslabila společně s růstem tlaku finančních trhů. Stále chybí nástroje, které by státy eurozóny trvale ekonomicky sbližovaly.

Pokud se však ekonomické vyhlídky zúčastněných států významně liší, euro zůstává vystaveno opakujícím se politickým a ekonomickým krizím.

Migrace – klid před bouří

I když celkový počet uprchlíků a migrantů do Evropy se snížil, kontinent se neustále potýká s politickými důsledky krize, která nastala v r. 2015. Postoje k migraci se v mnoha zemích zhoršily v důsledku obavy z terorismu a kriminality, které vyvolávají xenofobní nálady a vedou do začarovaného kruhu selhávání integrace nově příchozích, zvyšují napětí a působí další odcizení lidí narozených v zahraničí.

Návrat krize je stále možný. Celkový tlak migrace pravděpodobně poroste v důsledku rychlého populačního růstu v Africe, pokračujícího sociálního zbídačování v řadě afrických zemí – a relativního blahobytu Evropy. Kromě ekonomických příčin zůstává důležitým faktorem politická nestabilita. Pokračující zmatek na Středním východě a slabost řady států severní Afriky mohou vést k náhlému vzrůstu proudu uprchlíků do Evropy.

Poněkud se zlepšila schopnost EU kontrolovat vnější hranice zavedením přísnějších pravidel a zřízením společné hraniční a pobřežní stráže. Avšak účinné zvládání migrace bude vyžadovat skutečnou spolupráci s tranzitními zeměmi a zeměmi jejího původu. To vyvolává potřebu významného zvýšení finančních podnětů, zvýšenou ochotu k právní úpravě migrace a zvýšení operativní činnosti na místě samém, jako je zajištění bezpečnosti v Sahelu a stabilizace poměrů v Libyi.

V rámci vlastního kontinentu Evropská unie dosáhla málo při zajišťování integrované migrační politiky, která by vedla k posílení prostoru Schengenu. I když řada států zavádí dočasné hraniční kontroly, Schengen stále není plně funkční.

Na rozdíl od krize eura, během níž došlo z obavy před ekonomickou katastrofou ke sblížení zemí eurozóny a k posílení společných institucí, migrační krize členské státy rozděluje. Mnoho zemí přitom spoléhá při zvládání migrace na národní opatření a zdráhá se postoupit další pravomoci celoevropské úrovni.

Populismus – ne epidemie, ale chronická nemoc

Dominový efekt, který mnoho expertů očekávalo jako důsledek referenda o Brexitu a zvolení Trumpa, se nekonal. Holandsko přestálo pravicovou výzvu Gerta Wilderse v březnových parlamentních volbách, ve Francii utrpěla Le Penová jasnou porážku ve druhém kole prezidentských voleb v květnu. Ukázalo se, že populistická horečka nepřeskakuje ze země do země, určující zůstala místní politická dynamika. Zdá se, že také obavy z Brexitu a z Trumpa přivedly mnoho voličů zpět k bezpečné volbě centristických stran. Stejné obavy z destabilizace Evropy daly podnět k mobilizaci nevládních organizací, zasazujících se za Evropu a za otevřené liberální společnosti.

Přes tyto závažné zvraty populisté nepochybně představují rozhodnou sílu. Le Penová získala v druhém kole prezidentské volby téměř dvakrát tolik hlasů než její otec ve volbách v r. 2002. V prvém kole spolu s druhým protirežimním extrémně levicovým kandidátem Jean Luc Mélenchonem dostali jen o tři procenta méně hlasů než kombinace počtu hlasů dvou prorežimních kandidátů, E. Macrona a F. Fillona. Pokud Macron neuspěje se slibovanými reformami, populisté zleva i zprava půjdou k prezidentským volbám v r 2022 posílení.

Nacionalistické populistické strany jsou u moci v Maďarsku a v Polsku, kde prosazují euroskeptickou a protiliberální politiku, a jsou v koaličních vládách také v jiných zemích. Dominantním rysem evropské politiky se dnes zdá být velká nestálost, jak by mohla potvrdit britská premiérka Mayová. Ale stejně tak může nastat opak. Pravicoví populisté mají pravděpodobně velké šance v Rakousku a v Itálii, kde preference Movimento 5 stelle a Lega Nord, které odmítají účast Itálie v Eurozóně, mohou uvést do pohybu opětný zmatek na finančních trzích.

Zastavit odstředivou dynamiku

Deklarace přijatá lídry EU u příležitosti šedesátého výročí Římské smlouvy v březnu 2017 obsahuje krásnou větu: „Naše unie je jednotná a nedělitelná.“ Bohužel nic není pravdě vzdálenější. Členské státy unie zřídkakdy byly víc rozdělené než nyní.

K rozhořčenému dělení na sever a jih kvůli eurozóně je zde nyní další dělení kvůli obraně hranic a solidaritě při přijímání uprchlíků. Při nadcházejícím jednání o rámci dlouhodobého evropského rozpočtu se již existující napětí mezi čistými plátci a čistými příjemci dotací ze strukturálních fondů zvýší v důsledku Brexitu. Demokratické hodnoty a právní stát – původně pokládané za společné základy Unie – začínají být sporné jako důsledek protiliberální politiky Maďarska a Polska. Také přání některých evropských států, vedených Francií a Německem usilujících o hlubší integraci v rámci menší skupiny členských států, zvyšuje obavy jiných zemí, že se stanou druhořadými občany Evropy.

Ostré rozpory zájmů a diskuse byly vždy součástí evropského života a překonávat je bolestným technokratickým vyjednáváním bylo vždy jednou ze silných stránek Unie. Avšak tři aspekty současné situace se zdají být nové a problematické.

Předně počet kontroverzních záležitostí se zdá být větší než dřív. Evropská unie a zejména Evropská rada jako orgán řešící krize, nejsou vhodné pro řešení mnoha úkolů najednou. Velké výzvy mají tendenci ovládnout pozornost lídrů a vyloučit všechny ostatní problémy. Rychle se množící problémy a diskuse proto zároveň mohou snadno nadměrně zatížit vyjednávací schopnost EU a vést ke zdržování a blokacím.

Za druhé, dělící linie řady oblastí se překrývají, ochrana hranic před uprchlíky, strukturální fondy, vícerychlostní integrace a přístup k sociálním službám pro pracovníky z Evropské unie v zahraničí, staví staré a nové členské státy proti sobě navzájem.

Za třetí, a to je nejdůležitější, několik let krize podkopalo vzájemnou solidaritu mezi členskými státy a populisté zúžili prostor vlád k uzavírání kompromisů. Snížila se důvěra k institucím a partnerům EU. Zdá se, že mnoho zemí prochází fází renacionalizace. Vlády dávají přednost přímým národním zájmům a nejsou ochotné postupovat další pravomoci celoevropským institucím. Lídři jsou zmatení a rozdělení, pokud jde o budoucí směřování evropské integrace. Stará myšlenka evropské federace je mrtvá, ale nenahradil ji žádný nový narativ.

Evropská unie je stále daleko od toho být mezinárodním aktérem

Reforma Lisabonské smlouvy se nezabývala základním strukturálním nedostatkem zahraniční politiky Evropské unie – existencí paralelních národních zahraničních politik a požadavkem jednotného rozhodování. Členské státy plně nevyužily potenciál nového institucionálního rámce. Velké země i nadále dávají přednost svým národním zahraničním politikám a řada menších zemí se zdráhá nést náklady a rizika důležitých kolektivních akcí.

V důsledku toho rychlost, s jakou EU rozvinula své schopnosti, nedržela krok se zhoršováním jejího bezpečnostního prostředí. Paradoxně se zdá, že agresívní ruské chování na východě a prohlubující se zmatek na jihu spíše oslabily než posílily politické ambice společné politiky EU. Také celkový vliv EU na její okolí se spíše snížil než naopak.

Na poslední výzvu Trumpovy politiky „America first“ a na možný konec role Spojených států jako záruky mezinárodního řádu, by se mělo hledět jako na volání k probuzení. Tváři v tvář snižování významu Spojených států je nutné, aby Evropská unie převzala větší odpovědnost jednak za sousední území a na globální úrovni. Avšak k tomu nemůže dojít na základě metody „business as usual“ nebo prostřednictvím rozvíjení stávající kapacity. Zde je zapotřebí kvalitativní změna v prioritě, kterou EU přikládá oblastem zahraničních a bezpečnostních politik.

Až Británie odejde, Evropská unie ztratí jednoho z nejschopnějších aktérů své zahraniční politiky, ale také členský stát, který se zdráhal posilovat evropskou bezpečnost a obranné struktury. Bez Velké Británie se otázka větší soudržnosti zbylých členských států stane ještě naléhavější. Také státy, které se doposud skrývaly za britskou neochotou, budou musit ukázat, zda jsou ochotné se přesvědčivě  zavázat k silnější roli Evropské unie v zahraničí.

Fakt rozpoznání potřeby podstatných investic do diplomatických, bezpečnostních a obranných kapacit představuje pozitivní vývoj. Nicméně času není nazbyt. Rostoucí světová rozháranost nebude čekat, až EU bude ready.

Kroky Evropské unie k překonání reality

Zůstat realistický

Je důležité, aby se Unie vyhnula sebeuspokojení a sebepřeceňování. Bylo by směšné myslit si, že EU se vymanila z krizí a může se teď soustředit na svou novou roli jako jediný ručitel světového liberálního řádu. Ve skutečnosti nebyl vyřešen žádný z problémů nebo sporů, které zatěžovaly EU v minulých letech.

Je možné vyhnout se „jednomu rohu“, jak to vyjádřil Donald Tusk, ale krize může čekat za dalším rohem. Chtějí-li se lídři vyhnout ztrátě iluzí, musí při svém rozhodování vzít tuto realitu na vědomí ve svých poselstvích. Musí zůstávat střízliví a otevření při řešení problémů a odolávat bipolárním tendencím médií., tj. nevidět věci buď jen černě nebo bíle.

Odmítejte jak velkolepé projekty tak amatérismus

Teď není doba na dalekosáhlou restrukturalizaci Unie. Je dobře, že Merkelová vyjádřila otevřenost změnám evropské smlouvy, protože z dlouhodobého hlediska bude reálná reforma takový krok vyžadovat. Vyžaduje však pečlivou přípravu. V současnosti, i když je nepravděpodobné, že  27 post-brexitových členů se na něčem podobném shodne, navržené reformy by pravděpodobně odmítla národní referenda.

Zároveň by se členské země měly vyhnout unáhleným reformám řešeným stejnou formou jako dosud. Třebaže uskutečnitelné v nejbližší době jsou jen postupné legislativní kroky, měly by vždy vycházet z koherentního plánu. Proto myšlenka cestovního plánu hlubší evropské integrace, jak to dohodli Macron a Merkelová, má opodstatnění. To umožní postup krok za krokem od skromných k ambiciózním opatřením.

Při přípravě takového plánu EU by měla stanovit hlavní priority, aby zvýšila svou pružnost. Unie bude i nadále vystavena silným vnějším i vnitřním výzvám. Její úsilí by proto mělo směřovat především k tomu, aby její politiky a instituce byly silnější a odolnější vůči krizím. S novými, silnějšími integračními kroky je třeba vyčkat do doby, než se Schengen a eurozóna zkonsolidují.

Překonat rozdíly a angažovat veřejnost

V dnešní roztříštěné unii je francouzsko-německá spolupráce nezbytnou, ale nikoliv dostatečnou podmínku toho, aby se EU pohnula kupředu. Po podzimních volbách v Německu bude jak Paříž tak Berlín pravděpodobně mít proevropské lídry se silnými novými mandáty – skvělá příležitost k rozvíjení společného evropského reformního programu.

Avšak dnes není doba Helmutha Kohla a Francois Mitteranda, kdy německo- francouzské vedení přijímaly a široce podporovaly ostatní členské státy EU. V dnešní, složitější situaci budou Paříž a Berlín musit kritickou masovou podporu reforem zajišťovat s ostatními státy. Bylo by vhodné, aby se některé iniciativy zakládaly na spoluautorství vlád jak severo-jižní osy, tak osy východo-západní. Aby nedocházelo k blokaci, bude také třeba dosáhnout dohody s „potížisty“ a snažit se o spravedlivou rovnováhu mezi zisky a náklady pro všechny členské státy společně.

Zajištění dobrého základu pro oživení pozitivnějších trendů v nastávajících měsících bude třeba iniciovat široké veřejné debaty o budoucím směřování Evropské unie. Takovou debatu by měly podporovat vlády a instituce Evropské unie a zapojit do ní různé nyní vznikající místní občanské iniciativy. Podobně všeobecná debata na celoevropské, národní, regionální a místní úrovni by se mohla stát cenným zdrojem nových myšlenek a posilovat podporu reforem Unie.

Odpovědně posilovat flexibilitu

K tomu, aby bylo možné slaďovat rostoucí diverzitu mezi členskými státy EU a rozšiřovat prostor pro manévrování jednotlivých států, ale stále přitom směřovat k hlubší integraci, kde je to možné, bude EU musit být flexibilnější. To zahrnuje možnost, že malé skupiny států půjdou ve vývoji napřed. Ale bez dostatečné flexibility by odstředivé síly mohly Unii roztrhat. Pokud unie bude mít flexibility nadbytek, solidarita a soudržnost členských států zmizí.

Různost rychlostí je proto nevyhnutelná, ale její negativní působení zejména ve střední Evropě ukázalo, že může vést k prohloubení rozdílů mezi různými skupinami států EU.

EU by měla směřovat k takové míře jednoty, jaká je možná, a k takové flexibilitě, jaká je v přísném slova smyslu nezbytná. Různá rychlost se musí stát opatřením v krajním případě. Menší skupiny států by měly být stále otevřené jiným členským státům, které by se na základě objektivních kritérií připojily později. EU by také měla chránit bytostný společný základ, který slouží zájmům všech členů. Musí proto chránit integritu jednotného trhu – tady volný pohyb kapitálu, zboží, práce a služeb – a dále rozvíjet jeho právní a institucionální základy.

Podpora schopnosti a zvyšování spolupráce

Zahraniční politika představovala dlouho druhořadý zájem EU. To však už nemůže platit v současném bezpečnostním prostředí. Vyžaduje to důraznější a proaktivní vedení, vyšší investice do diplomatických zdrojů, těsnější koordinaci a systematičtější sdílení informací a analýz mezi členskými státy a institucemi.

V přístupu EU k bezpečnosti a obraně se již objevují známky odpovědnějšího jednání. Současné rozhodnutí o vytvoření evropského fondu k financování výzkumu, kterým se má umožnit rozhodnějším a schopným státům pokročit v obranné spolupráci a zajistit stálé financování rozvoje bojových jednotek, začne působit až za několik měsíců.

Mnohem důležitější zároveň je, že po dlouhém období snižování výdajů na obranu ve většině států výdaje stoupají. Přetrvávají však pochyby, do jaké míry vlády tyto nové nástroje využijí. I v kladném případě bude EU v této oblasti stále na počátku rozvíjení vojenských kapacit, které budou mít respekt.

Pokud je cílem EU hrát významnou roli, může se tak stát jen pod podmínkou zvýšené spolupráce s jinými organizacemi, jako je NATO a Spojené národy, a ve spolupráci se stejně smýšlejícími zeměmi kdekoliv na světě. EU má jedinou možnost: rozvíjet sítě a spojenectví, která mohou posilovat regionální stabilitu a zajišťovat světový řád. Třebaže EU a její partneři mohou v některých oblastech kompenzovat snižování angažovanosti Spojených států, zůstává několik kritických oblastí jako teritoriální obrana nebo zákaz šíření jaderných zbraní, kde angažovanost Spojených států nemá alternativu. Zachovat funkčnost transatlantických vztahů bez ohledu na všechny turbulence proto zůstává prioritou zahraniční politiky Evropské unie.

Závěr

Evropská unie je dnes nepochybně v lepším stavu, než očekávalo mnoho expertů na počátku roku 2017. Nicméně toto zlepšení je do značné míry psychologické. Vyplývá z lepších ekonomických vyhlídek a z nenaplnění některých hrozeb, jako bylo očekávané vítězství pravicových populistů ve Francii a Holandsku.

Avšak tato nová důvěra nebude mít dlouhé trvání, pokud lídry zbaví schopnosti rozpoznávat zbývající vnější a vnitřní výzvy. Unie by měla spíše obrátit svou pozornost k pozitivní energii a rozvíjet realistické strategie vyrovnávající se s těmito problémy. EU není dosud venku z nesnází, ale má alespoň energii znovu postupovat kupředu – a hlavně musí rozpoznat, jakým směrem.

Přeložil Václav Mezřický