Kniha Kde budeme žít zítra od francouzského autora Michela Ragona se zabývá budoucností architektury a urbanismu. Ve Francii byla vydána v roce 1963. České vydání, které se mi dostalo do ruky, je z roku 1967. Očividně se jedná o dílo umanutého šílence, a to jej činí atraktivním.

Je zábavné žít „v budoucnosti“ a shovívavě se usmívat nad tím, jak si naši budoucnost představovali lidé třeba začátkem 60. let. Pravda, zábava je to laciná, je snadné a zbabělé se vyvyšovat nad někoho, kdo se kdysi v budoucnosti zmýlil a my ten jeho omyl prostě konstatujeme. Možná, že je to způsob obrany našeho světa před těmi, kteří se ho snažili v minulosti manipulovat?

Ať je to tak nebo tak, zábavnost těchto propheterií zpravidla roste s jejich konkrétností. Vedle poměrně konvenčních vizí: „…žehlička se stane zbytečnou, protože látky budou nemačkavé“ se autor postupně dostává do varu: „…a možná že ani nebudeme potřebovat postele, protože budeme mít vzduchové polštáře. Díky vzduchovým polštářům se třeba stane zbytečným i kolo…“ a triumfuje: „Či nebyl už z ropy vyroben experimentální biftek, bohatší na bílkoviny než biftek hovězí?“ „Může se stát, že opice už nebudou žít volně, neboť se budou používat k různým pomocným fyzickým pracím, protože bude stále obtížnější pro tyto práce získávat lidi. Opice by mohly například česat ovoce, trhat hrách apod.“ To je skoro jako z Verneovky, stejně jako: „Až se začne při zemních pracích využívat atomových výbuchů… bude provádění těchto gigantických staveb (myšleny obrovské nosné konstrukce, na které by se zavěšovaly jednotlivé domy prostorových měst) mnohem snažší… Při pokusu s ,atomovou motykou‘ v Nevadské poušti se za několik vteřin vytvořil 98 metrů hluboký kráter o průměru 365 metrů…“ To je díra pro celkem slušný základ. Tento způsob výstavby je výhodný i z dalších důvodů, protože „radioaktivní odpad by tak pomáhal potřít velkého nepřítele člověka (kromě jiných lidí), hmyz. Někteří vědci se domnívají, že hmyz, který se dnes (?) tolik množí a tak rychle se imunizuje proti všem jedovatým látkám, jimiž se ho snažíme vyhubit, představuje pro lidský rod větší nebezpečí než vodíková puma.“

Abstraktnější obrazy bývají zpravidla méně kratochvilné. „Zrovna zuřím, když slyším vykládat o humanismu. Brát na všechno lidské měřítko je jistě ušlechtilé, ale mylné… Ovšem, je hrozné, budou-li lidé spoutáni tak, jak je asi spoutá stroj.“ „Architektura budoucích měst bude mít jen málo společného s architekturou včerejška, koncipovanou pro koně a chodce. Éře meziplanetárních raket bude odpovídat docela jiné, nové město, které by z hlediska čistě vojenského mělo být celé pod zemí.“

Takové řeči nás dříve narozené příliš nepřekvapí, člověk by to odhadoval na citát z Lenina nebo Stalina (tomu by odpovídala i myšlenka nového města jako místa pro nového člověka). „Ráno uvidíme, jak se předměstí seskupují ve velkoměsta, a za soumraku budeme pozorovat, jak se vzdalují jako hudba, jak odplouvají…“ vyznívá naopak velice poeticky. Praxe, kterou my, jakožto lidé budoucnosti, známe, zdaleka tak poetická není. Ranní a večerní zácpy na dálnicích by k hudbě přirovnala jen opravdu romantická duše. „Díky typizaci a zprůmyslnění bytové výstavby budeme konečně mít správné formy bydlení… Nejde jen o to stavět, ale vytvářet novou civilizaci.“ Tato civilizace přirozeně řeší všechny moderní problémy: „Vlastnické právo, manželství, náboženství, stát, to všechno jsou skutečnosti, které předstírají věčnou platnost… Vlastnictví, pronájem, manželství se změní v krátkodobé smlouvy. Po uplynutí smluvní lhůty automaticky zanikají…“ To je přirozeně velice praktické, protože: „Kdyby se například sňatky automaticky uzavíraly na dobu pěti let, …nepostihoval by rodinu manželský rozvrat… Kdyby pozemkové vlastnické právo platilo jen deset let, odpadla by všechna složitá právní jednání … a každé bezpráví … by se tak po uplynutí deseti let odčinilo bez jakéhokoli soudního řízení.“

S realizací měst budoucnosti jsou spojeny určité problémy známé už začátkem 60. let. Nevděk vládne lidstvu: „Když LeCorbusier postavil v Marseille svou první obytnou jednotku pro patnáct set obyvatel, stěžovali si (obyvatelé) nejprve na nesnesitelnou,promiskuitu‘. Ale najednou začali tvrdit pravý opak a naříkali si na ,tragickou osamělost‘. Dnešní člověk je opravdu velmi nemocný… Když jej přemístí (!) do nového města postaveného v přírodě, kde má čerstvý vzduch, začne se najednou nudit… V poniklovaných barech se jim stýská po špinavých bistrech… Když jde o bydlení, reagují lidé 20. století jako umínění nemocní, kteří věří jen na bylinky a raději umřou, než by užívali opravdové léky.“ Přitom výhody nových staveb jsou neoddiskutovatelné (opět o oblíbené Le Corbussierově Marseille): „…a děti stačí dát do výtahu, který je doveze rovnou do mateřské školy na střešní terase… Za předpokladu, že by všechny potřebné obchody byly v budově opravdu zřízeny (což v Marseille není), mohl by ten, kdo má rentu, žít celý život v obytné jednotce a vůbec nevycházet. Vzduchu a slunce by měl na střešní terase dost a dost. Nezdá se, že by si šťastní uživatelé těchto bytů byli opravdu vědomi všech vymožeností.“

Tyto výhody a vymoženosti autor pilně dokazuje a dokumentuje pomocí velkého množství statistik (statistickými údaji autor čtenáře otravuje skoro na každé stránce) a hygienických údajů a těmito pádnými argumenty zadupává jakoukoli kritiku nových urbanistických vizí.

Asi to všechno přes všechny statistiky jen tak jednoduché přeci jen nebude, protože dokonce i autor tradičnímu městu přiznává tu a tam jisté výhody: „Je ovšem pravda, že hlavní město… k tomu ještě nabízí nejvíc příležitostí z hlediska sexuálního.“ Jindy čtenáře překvapuje svým zdravým rozumem, když cituje třetí osoby: „Už se nebojíme vlků. Hladomor už neexistuje. Epidemií je čím dál méně. Zato nás sužují formality a úřední nařízení.“

Mnohé z myšlenek architektů a urbanistů, které Ragon představuje, jsou ale opravdu zajímavé. Třeba vize Paříž v polích (pronikání zemědělství do velkoměsta místo obvyklého opaku) a Paříž nad Loirou jsou, pokud zůstanou v ideové rovině, velice inspirativní. To samé platí o konceptech prostorového urbanismu nebo o pohyblivých městech.

Nejzajímavější a nejnormálnější částí knihy jsou bezpochyby kapitoly o formě a materiálu. Na mnohé technické finesy, jako jsou neviditelné příčky, střechy z proudícího vzduchu a podobné vymoženosti, se dnes pozapomnělo, stejně tak jako na práce tehdejších futuristických architektů. Přitom tam, kde jsou vizionářští architekti konkrétní, člověku zamrzá pobavený úsměv na rtech, stejně jako při četbě kapitol (a zejména při studiu ilustrací a fotografií) věnovaných tehdejší skulpturální architektuře. Nesmírně zajímavé je třeba srovnání rodinného domu od Pascala Hausermanna z roku 1959 s Kaplického o čtyřicet let mladším Lords Cricket Ground. Z návrhu divadla totální kinetiky pak na nás dýchne dech toho nejlepšího z kultury šedesátých let, stejně tak jako z kapitol o chodících a létajících sochách.

Michael Ragon, Kde budeme žít zítra, Mladá fronta Praha 1967, náklad 11 500 výtisků, cena brož. Kčs 13,50 Oú viverons-nous demain, Paříž 1963