Služba na bráně námořního učiliště dává pozor, aby se frekventanti úplně nerozutekli. Má dokonce zvláštní komůrku s postelí, ale spát má dovoleno pouze v oblečení, protože hlídá průchod celých 24 hodin. A dokonce pásku na rukávu má modrou s bílým proužkem, stejnou jakou nosí službu konající velitel učiliště – ten osudný večer školní kapelník s přezdívkou Kapel. (Mimochodem – Kapelova žena vedla školní lazaret a měla přezdívku Kapelka. Velice se k sobě hodili, alespoň přezdívkami.)

Službu konající velitel měl vlastní pracovnu s pohovkou, a to na jiném konci rozlehlého vestibulu, za sloupy a obrovitánskou mapou SSSR. Zdali se Kapel před ulehnutím převlékal, nebo spal-li vůbec, to je jedno. Kapel se rád zamykal v pracovně a zunkal alkohol, který ukradl Kapelce, a cvičil na klarinet. Ale ať si hraje na cokoli nebo píše operu. Nás zajímá brána. To jsou skleněné dveře do vnějšího světa, bez padacího mostu, ale s železným rámováním a přepážkou, na níž se nachází jedno veledůležité tlačítko! Je na něj napojen alarm po celém učilišti. Protože zvonění budíčku, k výuce i k přestávce, a dokonce i k obědu ohlašuje právě služba na bráně dle velkých palubních hodin. Je to velice odpovědná funkce, a proto jsou vedoucí služby vybírány z frekventantů vyšších ročníků. Jejich podřízení mohou být i zelenáči druháci, jako například dnes Zabrjócha a Mámočka.

Student vyššího ročníku Gogol měl náladu pod psa. Jeho první dívka se dověděla, že se s druhou usmířil, a udělala mu scénu přímo na školní diskotéce.

„Aňa nebo Lesja?“ bručel si pod nos Gogol a jeho ruka se natahovala po stařičkém telefonu.

„Lesja nebo Aňa?“ nepřestával dumat Gogol nad knihou služeb.

V knize služeb byly mimo jiné zapsány všechny cenné předměty, které Gogol převzal oproti podpisu od předchozí služby. Byly tam pro nás i dosti zvláštní věci, například: – bronzový dvoutunový lodní šroub před korpusem pro mechaniky – černá masivní kotva Hallova před korpusem lodních velitelů – pomník neznámému rybáři před bránoua dokonce: – růže na keřích, 3 kusy.

Růže rostly na záhonu přímo před neznámým rybářem. A vojenský velitel si všiml, že jejich počet se každou noc podezřele snižuje, a přikázal poslední tři kusy zaevidovat.

Ne, že by tyto cennosti (kromě růží) bylo snadné nebo vůbec možné ukrást, ale známe frekventanty. Napíší sprosté slovo o vojenském veliteli na podstavec a pak se zodpovídej za cizí neplechu.

Je nutné se zmínit, že sprostá slova o veliteli vojenské katedry – konkrétní, s příjmením, bylo možné nalézt po celém světě. Přijedete například do nějakého Santa Cruz de Tenerife a přímo na vlnolamu před majákem si přečtete: Kurylenko… ehm… ošklivý člověk na tři. Takže někdo z našich absolventů už v tomhle přístavu byl.

A chuť napsat o vojenském veliteli Kurylenkovi nepěkné slovo na tři písmena byla právě ten večer velmi silná. Věc se má v tom, že „diskotéka“ v jazyce studentů neznamenala pouze tanečky s dívkami z pedagogického institutu N. Krupské, ale i disciplinární komisi, která vylučovala frekventanty z učiliště. A dnes několik studentů kvůli Kurylenkovi vyhodili. Akorát tak čas sehnat dehet, kterým se natírají kotvy a který nelze ničím vyčistit, a napsat tutéž frázi, jaká se nachází na Tenerife, na sochu rybáře.

Památný rybář v širokém rybářském klobouku, svetru ke krku a rybářských holinách ohrnutých u kolen, stál rozkročený, napůl se otočil, přidřepl si jako Myrónův Diskobolos, a tak ho zvěčnil ten proklatý sochař.

„Víte, kluci. Budeme muset natřít pomník,“ připomínal snad každou čtvrthodinu Gogol podřízeným.

„Tak ho natřeme. Jdem na to,“ mával rukou statný, pyskatý Mámočka. Pyskatý proto, že hrál ve školním orchestru na tubu.

„Vy nevíte o prokletí pomníku? Pfff, zelenáči! Chcete-li, věřte, nechcete-li, ověřte si to, ale toho, kdo toho strejce natře, vyhodí ze školy…“

„To není možné!“ jednohlasně zvolali Zabrjócha s Mámočkou.

„Zkuste to. Štětec a barvu mám,“ navrhl zákeřný Gogol.

„Ani ne. Radši budeme hlídat,“ pronesl Zabrjócha.

„Rybářovo prokletí vzniklo tak, že se stal výkupným za odepsaného studenta,“ pokračoval Gogol. „Jednoho studenta chtěli vyloučit, ale ukázalo se, že jeho strýc je sochař z Moskvy, který přemluvil Šéfa, aby synovce nevyhazoval. A za to ten pišišvor daroval učilišti pomník neznámému rybáři. A když ten synovec skončil školu, prokletí přešlo na další generace…“ „Poslyš, a proč se musí to slovo na tři napsat právě na pomník a ne třeba na Kurylenkův žigulík?“ zajímal se Mámočka.

„Tak to prostě je, mládeži,“ pokračoval Gogol v oblbování. „Co si myslíte? Ještě vám to nedošlo? Rybář je snad neznámý, ale dělal ho sochař pišišvor podle dost konkrétního modelu. Podle…“

„Ne!“ opět zvolali Zabrjócha s Mámočkou a dokonce vyběhli z brány, aby se na pomník podívali.

Z profilu i z ánfasu byl kamenný rybář celý velitel Kurylenko! Tatáž pevná brada, nos jako brambora a staromódní licousy. Jen trochu mladší a vyšší.

„Lesja,“ rozhodl se konečně Gogol, „bydlí přímo na Červonoflotské naproti posádce, a ne někde čert ví kde jako ta Aňka.“ A už roztáčel telefonní disk.

„Lesjo, broučku, pročpak ses urazila? Cože? Nic s tou Aňkou nemám… Počkej, nezavěšuj!“

Ale musel položit sluchátko do vidlice, někdo na bránu volal.

„Lesjo!“ radoval se Gogol. Ale byla to Aňa.

„Právě mě odveleli na praxi na Aralské moře!“ pálil mosty Gogol. „A nevolej mi! Mám službu!“

A odnášeli to mladší. Zabrjóchu poslal Gogol zkontrolovat korpus lodních velitelů. To byl devítipatrový věžák – samé sklo a beton. Ale výtah vždycky odpojili hned po přijímačkách, aby ho frekventanti nerozbili.

Byl úplněk – čas přízraků vyloučených studentů. Zabrjócha zkoušel zamčené dveře, které vedly ze schodů do každého patra, a tak až do třetího. Pak si řekl, že už toho bylo až až a že je třeba si venku zakouřit a Gogolovi sdělit, že zkontroloval celou budovu. Jenže dveře třetího poschodí byly otevřené.

„Je tu někdo?“ hlasitě zavolal Zabrjócha a vešel. V odpověď uslyšel příšerný řev, něco spadlo a něco mu proletělo nad hlavou. A to prosím v úplné tmě. Dveře se mu zavřely za zády a automatický zámek ohavně zaklapl. Na bráně Gogol jistou dobu ignoroval Aniny telefonáty. Volala tak často, že mu nedávala žádnou šanci zavolat Lesje.

„Aňo, neblokuj linku! Mám službu! Už jsem řekl – konec, finita la commedia! Rozešli jsme se jako lodě na oceánu!“A teprve když zvonění utichlo, ozvalo se jen už tu a tam, vzpomněl si na Zabrjóchu. „Kde je? Mámočko, jdi se podívat. Nějak dlouho nejde.“

Na bráně zůstal Gogol sám. A v té chvíli to začalo. Jak vnější, tak vnitřní telefony, jako by se zbláznily. Zvonily bez přestání, ale když Gogol popadl sluchátko a řekl do něj: „Zde námořní učiliště,“ na druhém konci bylo slyšet supění, chrochtání, syčení, ale žádný hlas.

„Pitomá Aňka!“ láteřil Gogol a ani si neuvědomoval, že vnitřním telefonem mu zavolat nemohla, protože v té době už otvírala skleněné dveře brány. Přiletěla buď posledním trolejbusem, nebo na koštěti, čert ví.

„Aňo, přestaň,“ křičel do telefonu Gogol, zatímco ta už před ním stála celá rozzuřená.

„S čím mám přestat?“ zeptala se ledovým hlasem. A z telefonů se začaly sypat jiskry.

„Ty?“ zmohl se na idiotskou otázku Gogol. Začala němá scéna. Od Revizora se liší jen tím, že oba telefony dále zvonily, ale Gogol se už ani nenamáhal zvedat sluchátka.

Zoufalá Aňka před ním stála v měsíčním světle černovlasá, bledá, přes ramena cikánský šátek, a mlčky ho provrtávala pohledem. Nad posledním trolejbusem, který právě odjížděl, se jako blesk objevila duha. Právě v tu chvíli měl Gogol popadnout křídu, nakreslit kolem sebe ochranný kruh a začít číst nahlas a bez přestávky Pravidla posádkové a hlídkové služby.

Telefony, kterých se nyní nikdo nedotýkal, vyzváněly nyní obsažně. Tři tečky, tři čárky, tři tečky.

„SOS!“ mechanicky pronesl Gogol.

„SOS! 3. patro… Zámek!“ To se Zabrjócha nějak dostal k telefonní rozvodně ve třetím patře, spojoval a rozpojoval kontakty tak, aby posílal signály na bránu.

Za minutu přicválal tubák Mámočka. „Zabrjócha je zamčený ve 3. patře! Vzbuď Kapela, musíme najít náhradní klíč! Jo a Zabrjócha tam není sám! Někoho chytil! Ale říká, že ten někdo omdlel. A v celém korpusu nefunguje světlo.“

Kouzlo skončilo. Gogol se na nic neptal, popadl půlnočního hosta za ruku a vtáhl ho do komůrky u brány.

„Seď a ani se nehni!“ přikázal Aňce velitelským hlasem. „Teď přijde na bránu velitel! Když tě najde, osobně tě předá Krupské a hanba tě nemine.“

Gogol pro jistotu komůrku zamkl a běžel vzbudit Kapela. Ten nespal, ale tak usilovně cvičil na klarinet, že nepochopil hned, co se po něm chce.

„Cizí osoba v korpusu lodních velitelů? Odkud? Co to znamená – omdlela? Jaký klíč?“

Nakonec si však nasadil čapku od uniformy, popadl svazek klíčů a vydal se za Gogolem do korpusu lodních velitelů krokem zvláště jistým.

„Budiž světlo!“ prohlásil Gogol a zapnul elektrické osvětlení.

Celý věžák se rozzářil. Byla to nejvyšší budova v Chersonu. Byla vidět dokonce z druhého konce města. A dokonce z Chersonského mořského kanálu.

Omdlelou osobou ve 3. patře se ukázala být učitelka ekonomiky rybného hospodářství Kukina. Zapomněla se ve svém kabinetu do pozdních hodin, když kontrolovala písemky, a už se chystala jít domů, zamkla kabinet a vypnula světlo, když nějaký hromotluk vyskočil z temného schodiště do dveří a přímo do ucha zařval: „Kaput!“ Jak omdlévala, Kukina ještě stihla praštit útočníka kabelkou. Je nutné podotknout, že Kukina měla velký strach před možnými útočníky a pro každý případ v kabelce nosila kus opancéřovaného kabelu velikosti policejního pendreku. Zabrjócha měl velké štěstí, že omdlela dřív, než mohla vytáhnout svoji zbraň.

Výtah nefungoval a nebyla žádná naděje ho pustit, přestože se spravit dal. Omdlelou učitelku museli snést po schodech. A protože to byla žena při těle, vše jak má být, celý Goya, ukázalo se, že jen Gogol a Zabrjócha nestačí, aby tuto spanilost dostali na kanape do kabinetu službu konajícího velitele, takže se těla musel chopit i Kapel.

Službu konající velitel nejdříve vzdychal, hekal a oddechoval, ale pak se vzmužil, neboť dostal nejpřitažlivější část učitelky, a to u dekoltu. Do vestibulu již vnášel postiženou sám, když byl odstrčil zbytečné frekventanty od ostatních částí Kukiny, jako skutečný hrdina a zachránce. Prostě celý Ivanhoe!

Aniž by se rozmýšlel, zanesl zajatkyni zachráněnou před Zabrjóchou přímo do velitelského kabinetu. Gogolovi spadl kámen ze srdce – do komůrky na bráně to bylo totiž mnohem blíž.

„Adriane Mykolajovyči, někdo vám telefonoval…“ pokusil se sdělit Kapelovi tubák Mámočka, zasalutoval, ale byl zastaven podrážděným zavrtěním hlavou (protože jen tu měl Iwanhoe volnou).

„Na to teď není čas!“ dal najevo pohybem Kapel.

Kapel by nebyl mužem své Kapelky, kdyby nevěděl, co se náleží dělat s omdlelými těly. Nejdříve se musí zkontrolovat puls. Puls byl nalezen. Poté se musí zajistit dýchání zachráněné dámy – rozepnout knoflíky halenky a dokonce (dobře, že to Kapelka nevidí) to, co Poláci nazývají slovem „stanik“ a co silně brání dýchání osobě v bezvědomí, zvláště tak velice přitažlivé jako učitelka Kukina. Kdepak Goya. Rembrandt!

Kapel začal pohybovat rukama postižené. Dech zachráněné se konečně vyrovnal, tváře se pokryly lehkým ruměncem. Spíše už dodatečně než z reálné potřeby se Kapel rozhodl provést umělé dýchání. V tu chvíli postižená přišla k sobě a spatřila nad sebou rozpáleného Kapela, který se nad ní nakláněl v jakési dvojznačné póze. Uštědřila mu políček a opět upadla do bezvědomí.

„Zavolejte sanitku!“ mávl rukou Kapel po zkoprnělých studentech, kteří okouněli ve dveřích neschopni ani utéct, ani pomoci s umělým dýcháním. Zadržet smích byli také neschopni.

„Na co sanitku?“ zeptal se barytonista Mámočka poté, co vykonal rozkaz. „Za chvíli přijede vaše žena. Nenechal jste jí klíč od garáže, právě volala, že si pro něj přijede, mám vám to vyřídit.“

„Cože?! Proč jsi to hned…?“ vrhl se na tubáka Kapel, ale vtom si vzpomněl, že věrný Mámočka se snažil mu něco říct, ale… „Kam ji dáme?“ horečnatě koktal Kapel.

„Otevři komoru!“ houkl na Gogola a už popadl učitelku jak Říman Sabinku. Učitelka Kukina, aniž by nabyla vědomí, popadla oběma rukama svého zachránce kolem krku.

„Rychle!“ zařval Kapel v hrůzné představě, že by právě v tuto chvíli mohla dorazit Kapelka a přistihnout svého nejvěrnějšího v takto nejednoznačné situaci.

„Ke mně to nejde! Tam je, je tam… nepořádek!“ pokoušel se bránit Gogol, ale sám chápal, že ho Kapel na místě zaškrtí, když komůrku okamžitě neotevře.

Gogol se nemohl trefit klíčem do zámku a v duchu proklínal Aňku. Miluje Lesju! A vždycky miloval jen ji!

Ale Aňa ve služební místnosti nebyla! Třeba ji bystrý Mámočka stihl odvést. Gogol dokonce tajně stiskl Mámočkovi ruku a ten jen překvapeně zamrkal. Důležité je, že ta nesprávná „diskotéka“ se teď nebude týkat jeho.

Kapelka se objevila na bráně právě ve chvíli, kdy narazila na zbrunátnělého Kapela ve dveřích Gogolovy „strážnice“.

„Milovaná, udělal jsem to přesně tak, jak jsi mě to učila!“ udatně podával hlášení Kapel. Začal sypat z rukávu kantorčiny potíže: „Puls je sotva znatelný, dech přerušovaný, z bezvědomí se ehm… neprobrala.“ A provázel diplomovanou lékařskou pracovnici k postižené.

Kapelka sice podezřele hodila okem po svém diplomovaném hudebním pracovníkovi, když v roli postižené spatřila Kukinu (jakýpak Rembrandt, Rubens!), ale Hippokrat v ní zvítězil nad Hymenaiem. Sklonila se nad tělem stále ještě omdlelé Kukiny, nahmatala puls a zopakovala vše, co naučila Kapela na individuálních hodinách.

„Všichni ven!“ přikázala divákům.

„Adriane, přines z auta lékárničku!“ obrátila se na manžela.

Sotva Kapel s ulehčeným oddechováním opustil bránu a vydal se k autu, v improvizované ambulanci Gogolovy „strážnice“ se rozlehl jakýsi lomoz, padání velkého, těžkého a tvrdého předmětu na zem a nepředstavitelný jekot již ze dvou hrdel.

Tři frekventanti vběhli do komůrky, v níž spatřili dvě vyděšené krásné dámy, přičemž Kukina byla opět v bezvědomí a Kapelka dostala škytavku. Snažila se ji zastavit tak, že si zakryla oči rukou. Druhou si držela na srdci.

„Zabrjócho! Vodu! Mámočko! Zvedni skříň!“ zavelel Gogol. Ale v té proklaté skříňce bylo něco tak těžkého, že musel Mámočkovi pomoci. Sotva se s tím vypořádali, ze skříňky vypadla na podlahu Aňka. Gogol šťouchl Mámočku do žeber, aby mlčel, a zatímco Zabrjócha napájel Kapelku vodou z karafy, vytáhl dívku do vestibulu.

„Padej tudy!“ chytil ji za ruku a táhl ji ne k východu, odkud se již blížil po schodech podél kamenného rybáře Kapel a tiskl si k srdci lékárničku, ale opačným směrem. Dokonce v tom šíleném stavu Gogola napadlo schovat ji ve velitelském kabinetu, ale včas se vzpamatoval a táhl svého nočního hosta dál temnými chodbami a průchody, přes korpusy, přístavbu radistů, přes plac, k dílnám mechaniků, přes fotbalové hřiště k díře v plotě, kterou používala celá kadetka, aby nedělala potíže službě na bráně, která měla svévolníky chytat a nepouštět do města.

„Tak dobrou, pusu a dělej, podržím tě,“ nastavoval galantně záda Gogol.

„Takže se zítra uvidíme?“ ptala se udýchaná Aňka.

„No jejej,“ ujistil ji Gogol, který se rozhodl být džentlmenem do konce a dříve než přehodit omyl svého mládí přes plot učiliště, opatrně vyhlédl dírou ven. Zarazil se a ztuhla mu krev v žilách.

Díra vedla do pusté uličky mezi nízkými domky. Nyní se uličkou někdo zvolna přibližoval. Odrazy pravidelných kroků se hlasitě nesly vydlážděnou noční uličkou. Na zdi osvětlené pouliční lampou se objevil gigantický stín, který Gogol ihned poznal… profil kamenného rybáře!

***

Anton Sančenko: Narysy bursy (Obrázky z kadetky), nakl. Tempora, Kyjiv 2011, Přeložila Rita Kindlerová. Celou povídku vysílal ČRo3 – Vltava 17. 5. 2012 u příležitosti letošního Světa knihy, jehož tématem byly literatury Černomoří a jehož se zúčastnil i Anton Sančenko.