Fotbal a literatura se zdají být neslučitelné. Pro mě nikoliv. A nejsem sám. Snad proto každých čtrnácti dní dychtivě čekám na článek v deníku El País od svého oblíbeného komentátora Juana Tallóna. Tallón jako jedině v celém Španělsku dokáže osvětlit, přiblížit či sumarizovat víkendový zápas nebo jinou fotbalovou událost poukazem na nějaké literární dílo. Tallón vždy najde v životě nějakého literáta nebo v jiné literární anekdotě motiv, který mu poslouží k vysvětlení toho, co se udalo s míčem. Ten kulatý předmět připomínající spíše šachovnici. Sférickou šachovnici. Bohužel v Čechách až příliš často nacházím u svých kolegů z literárního světa jistý úšklebek, když se řeč stočí na tuto hru. Přitom fotbal je metafora. Mně se fotbal stává metaforou naší reality. Je v něm možno spatřit jistá znamení.

Všichni nějak tušíme, že náš současný globalizovaný svět se nachází v krizi. Ba dokonce, že i demokracie, jak ji známe, se nachází v krizi. Pomalu to vypadá tak, že bude zase třeba prožít nějaké velké trauma, abychom se kamsi posunuli. Zase se zdá, že západní civilizace si snad z pouhé nudy dokáže sama sobě zavařit. Tato představa mě děsí. A bohužel to není jen představa. Lidé jako Trump, Putin nebo Zeman a dokonce všichni ti představitelé toho všudypřítomného populismu jsou reální. Xenofobie a konzumerismus jsou realita. Migrace a změny klimatu jsou reálné. Zda se, že i ten zapomenutý venkov je reálný. Nejen proto, že se probudil a začal se zmocňovat města, nebo přinejmenším si volí své zástupce, kteří pak okupují ta politická veřejná místa ve městech. Dokonce to činí tak, že není ani potřeba žádného povstání s kosami, motykami a srpy v ruce. Kdepak. Stačí, aby ti, kteří jsou za pomyslnými hradbami města, měli strach. Stačí, aby novodobí zpátečničtí autokrati jim ten strach vnutili. Proto se mi zdá, že fatvy proti elitám ze strany populistů – lidé kteří často nejsou nic jiného než jedinci s vadou osobnosti, narcisisté – jsou prachsprostým novým pokusem o odstranění vlády rozumu. A není divu: čím hloupější je lid, tím lépe je možné ho ovládat. V minulosti to skoro vždy začínalo pejorativním vyjádřením, obviněním intelektuálů z elitářství. Končí to pak různě. Občas špatně. Velmi špatně. V dějinách se udál víc krát tento neblahý scénář. Masakr v Katyni byl promyšlený sovětský tah, jak naráz vyřídit polskou elitu. To samé bylo Pol Potovo vraždění intelektuálů. Exil jihoamerických spisovatelů v 60. a 70 letech z Latinské Ameriky bylo cosi podobného, jenom méně krvavého. A nezapomeňme na Československou „Asanaci“, v jejímž rámci se komunistický režim chtěl na přelomu 70. a 80. let zbavit kriticky smýšlejících občanů.

Domnívám se, že neexistuje jiná hra na planetě, která by vypovídala tolik o současnosti našeho světa jako právě fotbal. Domnívám se, že i ve fotbalu probíhají už delší dobu zneklidňující jevy, které nám napovídají, co se děje v našich demokraciích. Často se říká, že naše tolerance vůči cizím, ba dokonce nedemokratickým názorům je jakousi hodnotou, která nás od nich odlišuje. Přesto si nemohu nemyslet, že autoritářství se často zmocňuje naší svobody pomalým a plíživým způsobem a že si toho všímáme, až když už je příliš pozdě. Dokonce my sami mu dáváme náležitý prostor. A vůbec teď nemám na mysli ty skupiny magorů a primitivů, kteří chodí na stadiony vyřádit se a z nichž se rekrutují gorily různých skupin neonacistů a rasistů. Vůbec ne. Pro dnešek nechám tuhle lůzu na pokoji. Co se děje na hřišti, na tribunách, okolo stadionů, lze vždy vidět literárníma očima. Jak jsem řekl: jako metaforu. Ale nechci zde šířeji rozebírat proč a jak, až na jednu jedinou věc, která úzce souvisí s fotbalem. A tou je reklama. V ní je dnes nejvíc vidět, jak si sami protiřečíme. UEFA například rozhodla, že stěžejním mottem evropského fotbalu bude boj proti rasismu. Všude ho propaguje. Fotbalisté jej mají na dresech, motto běží na bannerech, vyrábí se s ním reklamní spoty s nejslavnějšími fotbalisty. A tak navenek nemůže existovat větší multikulturalismus než v televizní reklamě, kde každý ze slavných fotbalistů říká svým jazykem „ne rasismu“. Přesto se mi pokaždé, když se dívám na nějaký zápas Ligy Mistrů nebo jiné evropské soutěže, promítá v hlavě, kolik asi stojí všechna ta podívaná. Říkám si, že stejně jako za časů starých Římanů nestačí Evropanům jen chleba, a že je žádoucí servírovat také cirkus. Tato zábava je nákladná, a proto je třeba pronajímat reklamní plochy. Reklamní panely, pochopitelně, nemají jiný cíl než propagovat artikly a produkty, aby vynesly svým majitelům co největší zisk. Proti tomu nic (anebo…). Předpokládám, že také sponzoři neplatí ty astronomické sumy jen tak z čistého altruismu nebo z prestiže. Ne, za tím byl, je a vždy bude moc dobře spočítaný úmysl.

Není to tak dávno, co jsem si všiml nových sponzorů evropského fotbalu. Až jsem se podivil. Byli to ruský Gazprom a čínská Hisense. Na začátku jsem byl rád, že třeba už neuvidím tak často reklamu na jistý světový řetězec fast foodu. Vítal jsem to, protože považuji za rozpor toto spojení se sportem a potažmo se zdravím. Pak jsem zpozorněl a říkal jsem si, že problémem naší civilizace je, že konzum a peníze nás mohou klidně zničit a sežrat zevnitř. Jako kdybychom neuměli podřídit naši touhu po zisku našim hodnotám. Ruská televize NTV, vlastněná polostátní ropnou společností Gazprom, často ve svých pořadech reviduje nejen srpen 68, ale i katyňský masakr z roku 1940, při němž bylo zavražděno na 22 tisíc polských vojáků i civilistů, převážně důstojníků a příslušníků polské inteligence. Není tajemství, že Putin podporuje xenofobní politickou stranu Mariny Le Penové, a to dokonce i penězi, a jsem si jistý, že volby leckde v Evropě jsou doprovázeny činností ruských tajných služeb s cílem podpořit xenofobní a extrémní pravicové strany, které de facto nechtějí nic jiného než rozbít Evropu. Co tam potom sakra dělá reklama na Gazprom? Nic proti rozptýlení, ale kladu si otázku, zda ten nutný cirkus, kterým je dnes fotbal, by se neměl řídit také našimi hodnotami a když říkáme „ne rasismu“, zda to znamená to, co chceme, a není to jen jakási prázdná mantra. Zdá se, že uvnitř našich společností se nachází rozpor. Je jasné, že i ve fotbalu se samotná elita dostává do slepé uličky. Nebo si ta elita možná myslí, že ustupováním je možno něčeho dosáhnout. Že když my jim dáme prostor, oni nám ho dají také. Zdá se mi, že nehrajeme dobře. Zdá se mi, že jsme se rozhodli hrát to slavné italské catenaccio, totiž systém, kde se nedá ani vyhrát ani prohrát. Jen si vzpomeňme na hru Řeků v Portugalsku. Jen abychom nedostali gól před koncem zápasu a byl by šmitec! Bohužel, nedá se na to ani dívat. A to je nebezpečné: když se přestaneme dívat, když nás to bude nudit, budeme lhostejní a víme, že stačí, aby se nikdo nedíval, a začne se faulovat…