Jedním z přispěvatelů do sborníku Nesamozřejmý národ? Reflexe českého třicetiletí 1989–2020 (nakl. Academia, editor Petr Hlaváček, Praha 2019) je Michael Hauser. Jde o někdejšího člena Rady ČT, docenta University Karlovy, autora několika knih (např. Cesty z postmodernismu: filosofická reflexe doby přechodu či Sociální stát a kapitalismus) a překladatele významných myslitelů (Adorno, Fromm). Čtenář, kterého zajímá, jaké myšlenky nabízí soudobá česká intelektuální levice, je na jeho studii Patočkova (a Pithartova) ideologie české semiperiferie vcelku přirozeně zvědav.

Hauser se dovolává teorie amerického sociologa Immanuela Wallersteina (1930 – 2019), který dělí země na tzv. jádrové, semiperiferní a periferní. Soudobou ČR Hauser charakterizuje jako semiperiferní zemi, tzv. montovnu, z níž je zisk vyváděn do bohatých západních neboli jádrových států. V těch vzniká vysoká přidaná hodnota, jsou tam výrazně vyšší platy, sídlí tam vlastníci patentů, vývojová centra apod.

Jak k tomuto rozdělení zemí došlo? Jádrové země, čteme, se „historicky orientovaly na produkci vyžadující vyšší typ dovedností“. Díky blíže nespecifikovaným „příznivým okolnostem“ se v nich sjednotil „zájem obchodníků, průmyslové buržoasie a velkostatkářů“, což vedlo k ustavení silného státu. V periferních zemích, kde je míra chaosu a chudoby největší, se naopak „šířil nesoulad v zájmech vůdčích tříd“. Navíc je podkopávaly jádrové země prostřednictvím „válek, podvracení a diplomacie“. V semiperiferních zemích instituce fungují; ovšem v zájmu jádrových zemí, jimž slouží. Wallerstein, a s ním i Hauser, tedy kladou příčiny této kategorizace relativně hluboko do minulosti (např. v případě Polska v 17. – 18. st.).

S tímto – velmi tezovitým – popisem je však v příkrém rozporu zjevný fakt, že ještě meziválečná ČSR byla po hospodářské stránce „jádrovou“ zemí. Je až komické, jak úporně se Hauser ve svém textu vyhýbá sebemenší zmínce o letech 1948–89, která jsou přece v daném ohledu zcela zásadní (že by hrálo roli členství Hausera ve spolku jménem Socialistický kruh?). To, že Hauser o tomto období mlčí, je z jeho strany hrubá intelektuální nepoctivost. Na naši současnou relativní chudobu oproti nejbohatším západním zemím se zadělalo v první řadě okamžiku zahájení radikálního socialistického experimentu, tedy v roce 1948. To je všeobecně známo. I laik chápe, že nebýt zavedení plánované ekonomiky, potlačení trhu, totálního znárodnění, kolektivizace, nástupu loajálních, ale neschopných stranických kádrů do vedení podniků atd., nebyl důvod, abychom v roce 1989 nebyli plus mínus tam, kde dejme tomu jádrové Rakousko.

Jak je to s vyváděním zisku od nás do jádrových zemí, které Hauser kritizuje? V roce 1989 jsme stáli před problémem, jak zoufale zaostalé, nekonkurenceschopné hospodářství postavit na nohy, jak přejít od zkrachovalé plánované ekonomiky na tržní. Bylo nutno hospodářství ve velké míře odstátnit. Metod bylo několik, přičemž odprodej zahraničním investorům byl – vedle restitucí – cestou převážně úspěšnou, viz Škoda Mladá Boleslav. Do značné míry katastrofálně naopak dopadla tzv. česká cesta privatizace, kdy se velké podniky dostávaly do rukou dnes právem zapomenutých „kapitánů průmyslu“, tragikomických hochštaplerů či přímo gaunerů typu Vladimíra Stehlíka, Václava Junka a spol., viz osud Poldi Kladno, ČKD atd. Pozdním trpkým plodem této cesty jsou dnešní oligarchové typu Kellnera či Tykače, kteří tak zatápějí české demokracii.

Pokud jde o kuponovou privatizaci, ta sice byla vedena chvályhodnou, ale poněkud naivní snahou zapojit do privatizace širokou veřejnost, avšak vzhledem k nezvládnutému právnímu rámci vedla k masivnímu tunelování. Zanechala značnou pachuť.

Zahraniční investice byly podle všeho v dané situaci maximem možného. Kdo s tím nesouhlasí, nechť uvede, jak jinak se tedy odstátnění ekonomiky mělo provést. Hauser to neříká. Že si zahraniční investoři dnes odvádějí podíl na zisku, je přirozené. Že sem nepřesunuli svá vývojová centra a neregistrují tu své patenty, ale radši tu staví „montovny“, rovněž. Proč by to dělali jinak? České firmy by na jejich místě postupovaly stejně. Je to důsledek osudové chyby, jíž bylo nastolení vlády komunistů v roce 1948. Za chyby se platí.

Nikdo navíc nebránil a nebrání Čechům, aby si zakládali domácí firmy, z nichž by dividendy do zahraničí neplynuly. Jenže to se snadno řekne, ale hůř udělá. V 90. letech tu těžko mohly na zelené louce vzniknout firmy konkurující Siemensu, BMW a dalším špičkovým západním firmám. To se dařilo jen ojediněle (Avast). Je třeba si uvědomit, že české země po 40 let ve všech ohledech degenerovaly, zatímco Západ se vyvíjel a kultivoval. Především civilisačně a kulturně, ale i co do výrobních technologií, inovací, know-how. Náš faktický deficit v roce 1989 tedy nebyl 40 let, ale mnohem víc. Stačí si dohledat, jaký šunt vyráběly socialistické ekonomiky v roce 1989, a porovnat to s tím, co tou dobou produkovaly západní tržní ekonomiky. (Čtenář nechť promine, že se v tomto článku místo záležitostí duchovních a kulturních, tj. podstatných, věnujeme pro jednou tématům hospodářským.)

„Montovny“ u nás vznikaly i později v 90. a nultých letech za sociálně demokratických vlád. Šlo třeba o továrnu Hyundai v Nošovicích či Toyoty a PSA v Kolíně. Investoři sem byli lákáni na různé investiční pobídky. Ano, tyto investice už byly problematičtější. Jistě by bylo lepší jít cestou masivních investic do školství, vědy, budování výzkumných center a všeho toho, kde vzniká vysoká přidaná hodnota, řekněme po vzoru Izraele či Finska. To ovšem zcela přesahovalo horizont obstarožní, předpotopní ČSSD a nebyla po tom poptávka ani ze strany voličů. Ta ostatně neexistuje ani dnes.

Hauser se takovými „detaily“ nezdržuje. Konstatuje, jaká je dnes situace, ale místo, aby provedl věcnou analýzu, jen velmi povšechně nastíní teorii jistého amerického sociologa, jež má poskytnout jakési vysvětlení. Vskutku kuriosní metoda.

Hauserův text tím však zdaleka nekončí. Pokračuje pátráním po ideovém základu semiperiferní ekonomické situace ČR. Nachází jej na věru nečekaném místě, totiž v textu Jana Patočky Co jsou Češi? a v knize Petra Pitharta Češi v dějinách nové doby. Pokus o zrcadlo (jejími spoluautory jsou Petr Příhoda a Milan Otáhal; autorská trojice ji vydala pod pseudonymem Podiven). Jakže? Že by snad Klaus, Zeman, kádry z Prognostického ústavu a čeští „kapitáni průmyslu“, tedy rozhodující síly ekonomické transformace, po večerech louskali díla tohoto typu? To je značně kostrbatá konstrukce. Spíše si lze tipnout, že mnohým z nich jméno Jan Patočka neříká vůbec nic. Hauser píše: „Mezi Patočkovými žáky a sympatizanty najdeme polistopadové ministry (Jana Sokola), rektora UK (Radima Palouše), jednoho prezidenta (Havla) a mnoho vysokoškolských pedagogů. Patočkova šablona spolu s dalšími šablonami z jiných zdrojů vytvořila předpoklady k snadnému přijetí našeho semiperiferního postavení.“

Žertuje Hauser? Reálný vliv těchto lidí byl s výjimkou Havla zanedbatelný. Havel měl přitom vliv politický, ale ekonomická transformace se odehrávala v režii úplně jiných osob i idejí. Navíc není vůbec jasné, jak a proč by měly souviset Patočkovy a Podivenovy úvahy o kulturně-dějinných aspektech češství s ekonomikou. Propojovat kulturní a ekonomickou sféru po Hauserově způsobu je násilné. Patočku a Podivena Hauser kritizuje, že Čechy vidí příliš kriticky, jako „malý“, druhořadý, nezajímavý národ, avšak otcové české ekonomické transformace Klaus a Zeman se vyznačují právě opačným viděním. Ti žádnými komplexy věru netrpěli a netrpí. Naopak, s chorobným narcismem se považují za mistry světa. Hospodářská transformace u nás byla ve své době vydávána div ne za osmý div světa (ČR coby „středoevropský tygr“).

Shrňme to: Hauser píše o hospodářské situaci, jak se u nás během třiceti let od roku 1989 vyvinula. Ve své analýze reálné příčiny této situace pomíjí. Místo toho předkládá ve velmi hrubých rysech abstraktní teorii amerického akademika. V druhém kroku provádí nevykazatelné a věcně absurdní propojení této situace s úvahami Patočky a Podivena. – Tolik k jádru Hauserova článku.

Kromě toho obsahuje jeho text řadu dalších dílčích podivných tvrzení, např.: „…přechod od reálného socialismu k reálnému kapitalismu provázela masová utopie, v níž se prolínala představa socialistického života bez existenčních starostí s obrazy kapitalistických chrámů konzumu.“ Nemluvilo se ale ve skutečnosti spíše o tom, že si budeme muset „utáhnout opasky“? Že liberalisace cen a další transformační opatření budou bolet? Nebyla s tím většina společnosti smířena? Nejspíš ano, když v 90. let volila, jak volila (v letech 1989–1998 tu vládly reformní vlády). A co má znamenat slovní spojení „socialistický život bez existenčních starostí“? Život za Jakešova reálného socialismu byl „bez existenčních starostí“? To je tedy novinka… Mýtus o existenčních jistotách za socialismu by stálo za to demaskovat zevrubněji; na to tu není prostor, budiž ale řečeno aspoň tolik, že svoboda není myslitelná bez nejistot. Existenční starosti lze odstranit jen v totalitním státě, v němž se občané ocitnou v roli vězňů v pracovním táboře. Je o ně v materiálním ohledu postaráno (byť mizerně), mají střechu nad hlavou a co jíst, přesto ale takový život není hoden žití, není-li člověk zcela lokajské povahy.

Hauser cituje na podporu svého stanoviska Slavoje Žižka, podle něhož chtěli na počátku 90. let obyvatelé někdejšího východního bloku „socialisticky pracovat a kapitalisticky žít“. Co je práce? V ideálním případě smysluplná, tvůrčí činnost, při níž člověku vzniká pod rukama nějaké dílo. Ve svobodné společnosti se mnoha lidem tento ideál daří alespoň v nějaké míře přese všechno naplňovat. Čím byla práce za socialismu, dobře vystihuje dobové rčení: my děláme, že pracujeme, oni dělají, že nás platí. Práce za socialismu byla vcelku vzato karikaturou normální práce, něčím neudržitelným. Při vší skepsi mohla být coby něco patologického jen těžko všeobecným ideálem.

Vypočítá-li konstruktér špatně stavbu mostu, pozná se to snadno: most spadne. Společenský vědec ale může plést páté přes deváté a dle libosti vytvářet scestné konstrukce: stačí, má-li něco načteno, sem tam vloží citát nějaké autority či odborný termín, a je to.

Čtenář udělá dobře, když se produktům tohoto typu obloukem vyhne.