Jde o recenzi v červnu 2023 vyšedšího německého překladu Bondyho autobiografických memoárů Prvních deset let (naps. 1981, tiskem Maťa, Praha 2002), jejž pořídila Eva Profousová a doslov k němu napsal v Berlíně žijící spisovatel Jan Faktor, který do svazku rovněž zařadil menší výbor svých překladů Bondyho básni z 50. let. Pod titulem Die ersten zehn Jahre knihu vydalo malé berlínské nakladatelství Guggolz-Verlag.

Není to první recenze této publikace, je jich už řada a kromě nich měl Faktor na dané téma i rozhlasový rozhovor, ale jde o recenzi v jednom z nejrenomovanějších deníků v německy mluvících zemích a Jandlův referát je výzvou i pro recenzenty české. V posledních letech je totiž úroveň českých referátů o nově vycházejících Bondyho knihách vskutku děsivá. Zejména těch, jejichž autoři spíše než v Bondyho textech samotných nacházejí inspiraci v kádrováckých (a sem tam vymyšlenosti obsahujících) pamfletech feministy Miroslava Vodrážky. Tak např. referát Aleše Palána o próze Dlouhé ucho na Aktuálně.cz.

Jandl je o Bondym poučen z Faktorova doslovu k diskutované publikaci, a tak ani on nezamlčuje stinné stránky života Fišera-Bondyho, ale neutápí se v malicherných výtkách ohledně reálií a neplete si život a dílo básníkovo a nekádruje a neodsuzuje, jen konstatuje: vskutku mu jde o referát o vydané knize. Zde je – s laskavým svolením autorovým – překlad Jandlova referátu otištěn (citace Bondyho textů jsou nahrazeny citacemi z českých originálů).

x x x

Paul Jandl, Blechy na diktátora

Básník Egon Bondy spoluzakládal český underground. Později udával své přátele

Mohl být iniciátorem jednoho z největších převratů. Když v roce 1950 vypukla korejská válka, Egon Bondy kontaktoval ve Vídni francouzskou tajnou službu. Ví prý, jak lze zmírnit napětí ve světové politické situaci: atentátem na Stalina a nejvyšší sovětské vojenské představitele. Za dva miliony dolarů by Bondy zařídil vypuštění blech pod tribunou na každoroční oslavě Říjnové revoluce na moskevském Rudém náměstí. Kousavých tvorečků, „naočkovaných všemi prevítskými mory světa“. Francouzi měli zájem, ale obchod s nakažlivou smrtí stejně zkrachoval. Stalin zemřel až v roce 1953 po mrtvici.

Nelze popřít, že Egon Bondy byl jednou z nejoslnivějších postav české literatury. Jeho autobiografická kniha Prvních deset let byla konečně přeložena. Dočítáme se v ní o enfant terrible, které se probojovává milostnými dramaty svého dospívání, zatímco svět kolem něj se rozpadá.

Ostrá jako šavle

Bondy se narodil v roce 1930 v Praze. Již v mládí utíká z domu svých rodičů a žije nespořádaným životem. Dostane se do náruče dcery Mileny Jesenské, někdejší věhlasné přítelkyně Franze Kafky; Honza, jak se jí říká, je nymfomanka, jejímuž kouzlu podlehl leckdo z české avantgardy a mnohý se taky ocitl v její posteli. Střídají se u ní surrealisté, dadaisté a explosionalisté. A mimo to i Egon Bondy, jenž s touto ženou, trpící „patologickou konfabulací“, prožívá permanentní milostné šílenství. Osm let jeho života, tedy značná část jeho „prvních deseti let“, probíhá takto.

Ve své knize si Bondy vzpomíná na období mezi lety 1947 a 1957. Na psychedelický proud přebujelých nápadů, alkoholu a milostných afér. Ve čtyřicátých letech chtěl být Bondy surrealistou jako André Breton. Co nelze bezprostředně umělecky realizovat, nahrazuje život, který je více než surrealistický. A právě to činí z těchto následných Bondyho záznamů, které byly vydány až v r. 2002, tak napínavé čtení.

V pravdě je kniha Prvních deset let jakousi dvojitou biografií přeludných realit. Po komunistickém únorovém puči 1948 je v ČSR nastolen stalinistický režim. „Doba to byla ostrá jako šavle,“ píše Egon Bondy, vlastním jménem Zbyněk Fišer, jenž však chtěl, aby jeho pseudonym zněl židovsky, a to na protest proti sílícímu antisemitismu. Bondy mluví o „stále rychlejším postupu temna“ ve své vlasti.

Tento mladý muž, okouzlený tehdy marxismem, je nucen vrátit se zpátky na zem ve chvíli, kdy jsou popraveni první z jeho přátel. Jelikož však Bondy od té doby znovu a znovu zápasí s fakty obecně, stává se z jeho života jedna velká švejkiáda.

Šedé zóny kriminality

Mladí lidé si ničím nevydělávají na obživu a žijí v mimořádně rozhárané šedé zóně drobné kriminality. Kradou nebo pašují český křišťál přes hranice do Rakouska, což bylo v padesátých letech podnikání vskutku krajně nebezpečné. Jejich cílem je Vídeň, kde se jim naskýtají nové možnosti konspirace.

Když je v životě vše vzhůru nohama, ocitne se člověk snadno „ve cvokárně“ (1), jak praví Bondy. Tam jsme v jedné partě s odpůrci režimu a s anarchisty. Hranice mezi šílenstvím v nás a šílenstvím venku se tu stírají. V ústavech tohoto druhu znovu a znovu končí i mademoiselle Honza. Výstřední láska je jako jízda na horské dráze. Nenasytnost i s kručícím žaludkem.

A kromě toho píše Egon Bondy i básně, které jsou plné alkoholu a fekálního výraziva. V jedné kratičké básni stojí: „Včera jsem byl / střízlivý“. Ze vzletného jazyka poezie u Bondyho mnoho nezbývá: „Jediným jejím měřítkem jsou vteřiny / jež strávím v bezmocnosti“.

Je dobře možné, že Egon Bondy měl své důvody, proč do své autobiografie nepojal i své životní peripetie po roce 1957. O těchto důvodech se čtenář něco dozví v zasvěceném doslovu v Berlíně žijícího českého spisovatele Jana Faktora. O své reakci na popravu svého přítele Záviše Kalandry za vlastizradu Bondy poznamenal: „Zapřisáhl jsem se, že budu bojovat proti Sovětskému svazu do konce svých dní. A bral jsem to od té doby smrtelně vážně.“

Konstataci „do konce svých dní“ publikoval Bondy v roce 2002. (2) Ovšem již v roce 1992, po pádu komunistického režimu, byly zveřejněny seznamy, v nichž byl Egon Bondy registrován jako tajný spolupracovník Státní bezpečnosti. Od šedesátých let do roku 1989 opakovaně donášel na přátele z českého undergroundu. Právě z toho prostředí, v němž prožil svá divoká léta a jemuž za tolik vděčil.

Na Bondyho omluvu Jan Faktor připomíná, že šlo o bytostného opozičníka. O anarchistu mimo sféru politiky, jemuž byla svatá jen a jedině víra v naprosté nic. Výraz této maniakální avantgardy, jejímž ztělesněním byl Egon Bondy, převedla překladatelka Eva Profousová do skvělé němčiny. A netrpěl-li také sám autor Prvních deseti let onou „patologickou konfabulací“, pak je tato jeho kniha povětšinou pravdivá.

Paul Jandl, Flöhe für den Diktator, NZZ, 10. 7. 2023, s. 30

[1] V něm. překladu: „in der Klapse“, tj. „ve cvokárně“ či „v pakárně“. V českém originále (např. na začátcích kapitol „Opět všechno v prdeli“ či „Pod srdcem Mníšek“) však E. B. píše jen o „blázinci“.

[1] V něm. originále: „Das Heute, von dem hier gesprochen wird, ist das Jahr 2002.“ Jandl zde opomíjí skutečnost, že memoáry Prvních deset let Bondy napsal již v r. 1981 a jejich text pro knižní vydání v r. 2002 již nijak neupravoval. Oním „dnes“ či „dodnes“ (v čes. originále „do konce svých dní“) je ovšem u Bondyho míněn rok 1981.