Na jaře jsem v Babylonu vydal článek Ruský trol francouzským prezidentem?, který se věnoval kandidátce na tento post Marie Le Pen a jejím řečem. Po několika měsících článek zřejmě doputoval do Francie, kde ne něj reagoval Patrik Ouředník. Poslal mi pak před nějakou dobou svoji reakci. Včera jsem se teprve dostal k tomu, abych ji oglosoval. Tady to je. (Mezitím vyšla Ouředníkova reakce v revue Přítomnost a Ouředník mě požádal, abych ji v Babylonu smazal. Tak tady je na ni odkaz: O zrádné Francii a hrdém Albionu.)  -ppl-

Předem nutno říct, že text, na který Patrik Ouředník reaguje, nebylo historické pojednání, ale komentář využívající ke zdůraznění věcí literární zkratky, jak se na Babylon sluší a patří – se vší výbavou, kterou má literatura k dispozici, včetně hyperboly, elipsy, metonymie, epitetonu a pejorativa. Ouředník z toho ale udělal pamflet proti Francii a její historii, ač o Francii vůbec nešlo a historie tam byla použita jako více méně literární prostředek k podtržení toho, co se děje dnes. Nicméně když už to takto pojal, je k tomu třeba pár slov dodat.

1. sv. válka

Následuje pozoruhodná úvaha – píše Ouředník – podle níž je Francie odpovědná za první i druhou světovou válku. V prvním případě je odpovědnost Francie odpovědností „jedné z imperiálních mocností“ – leč ostatní kuriózně nejsou jmenovány, stejně jako není upřesněno, v čem by dotyčná odpovědnost měla spočívat.

Tvrzení, že je Francie odpovědná za 1. i 2. sv. válkou je Ouředníkova čirá dezinterpretace toho, co v inkriminovaném textu stojí, i když to v následující větě mojí citací zmírňuje.

Ve skutečnosti věta zní takto: „Francie byla jednou z imperiálních mocností, které měly každá svůj díl viny v příčinách a zrodu 1. sv. války,“ stojí v článku, na který Ouředník přecitlivěle reaguje nesmyslně háje čest Francie, ačkoli v článku šlo o jednu francouzskou píču, které by si nikdo nevšímal, kdyby svou populistickou politikou neohrožovala bezpečnost celé Evropy.

Ouředníkovu dotčenost nad nejmenováním ostatních impérií nechápu, ale budiž, zde jsou: vedle Francie svůj díl viny na 1. sv. v. nesly i Velká Británie, Rakousko-Uhersko, Itálie a pochopitelně Německo (ruská carská despocie byla případ sui generis a nechal bych ji v tom stranou, stejně jako Osmany, Bulhary, Řeky, Srby, i když všichni hráli v celé té tragédii svůj part – Rusko jeden z hlavních).

V čem ten díl viny evropských impérií na rozpoutání 1. sv. války spočíval? To je jednoduché, úplně ve stejné věci, s jakou dnes malý zakomplexovaný kremelský zmetek napadl Ukrajinu, protože jak Putina, tedy Rusko může doprdele někdo nebrat vážně, když má největšího čuráka – jaderný arsenál – na světě?! Všichni hlavní výše uvedení aktéři trpěli imperiálním komplexem, který jim nakukával, že musí řídit celou zeměkouli a nutil je podrážděně reagovat na všechny ty, kdo by snad jejich nárok zpochybňoval, přičemž Německo s Itálií byly v těchto komplexech nejmladší, a tedy o chloupek horlivější, zatímco Rakousko-Uhersko nejmenší – carské Rusko pak válcovalo okolní národy z „principu“ své obrovské rozlohy, která se musí neustále zvětšovat, aby se stát nezhroutil.

Desetiletí před válkou se všechny tyto mocnosti podílely na koloniální expansi a reorganizaci. O prestiž a koloniální dědictví se hádaly Británie s Francií, Británie s Ruskem, Rusko s Francií, Francie s Itálií, Německo s Francií. Zcela bezostyšně jednaly „o nás bez nás“, ať už šlo o Sudán, Maroko, Balkán, Tunis, Egypt, Persii, Tibet, Afghánistán, Kongo, Palestinu, Indočínu – britské a francouzské kolonie v Africe… Dělily se o „zaostalý“ svět, kterému měly přinést světlo civilisace bez ohledu na to, jestli o to někdo stál nebo ne, podobně jako chce zkaženému světu přinést spásu s nevídanou brutalitou a primitivismem Putinovo Rusko. Impéria se přela, závodila o to, kdo si dřív co urve, žárlivě se střežila, střídavě si hrozila a uzavírala spojenectví, koalice, pakty, velmocenské dohody, kdo koho kde vyšachuje, kde koho kdo přečůrá – a závodily ve zbrojení. Bylo jen otázkou času, kdy toto psychopatické imperiální bratrstvo (Velká Británie jeden čas koketovala s myšlenkou vytvoření imperiální federace), kde první podezíral druhého, druhý třetího a třetí prvního, přivede svět k válečnému konfliktu.

Oněch sedm kulek v Sarajevu byla jiskra nad bednou dynamitu, kterou pomáhaly svorně plnit všechny mocnosti. A především to byl atentát na poslední zbytky soudnosti – schopnosti vidět věci v celku a v delším časovém horizontu a nést za ně odpovědnost.

Impéria, nervózní, že svá impéria prohrávají, místo diplomacie začala vydávat mobilizační příkazy.  Mocnosti, které si nárokovaly správu světa, se vrhly do konfliktu zcela bezhlavě jako ti poslední opilci – politici, novináři, byznysmeni, generálové, ministři, premiéři, veřejné mínění zblblé zblblými politiky a médii, rozpoutali a přijali válku, jako kdyby šlo o to hrát kuličky. Vstoupili do konfliktu, v němž byl jeden za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet. Do konfliktu, jehož důsledky a konce nikdo nedohlédl, který rozmlátil na padrť Zweigův Svět včerejška a vyvolal v lidské společnosti duchy zla, s kterými se potýkáme dodnes – válka degenerovaného ruského impéria proti svobodné Ukrajině je dozvukem velké evropské občanské války, která trvala s přestávkami od roku 1914 do roku 1945, a pak dál do roku 1989, kdy se chvíli zdálo, že by konečně mohla vyhasnout.

Pařížský mír

Podle Ouředníka jsem přiřknul vinu Francii i za 2. sv. válku, což je další jeho dezinterpretace:

V případě druhém Francie (tentokráte bez jiných mocností) „tvrdým vymáháním drakonických reparací výrazně pomohla […] k ovládnutí Německa nacisty“. Odškodnění ovšem nevyžadovala po Německu pouze Francie, ale též Belgie, Itálie, Velká Británie i Spojené státy. Drakonické reparace? Škody byly odhadnuty na 132 miliard říšských marek; požadovaný dluh představoval 52 miliard.

K tomu následující poznámku: samotný fakt, že bylo Německo vítěznými mocnostmi označeno za hlavního viníka války, byl čirý alibismus, který měl ovšem zcela hmatatelné důvody a důsledky: vedle reparací byl zabaven veškerý německý kapitál v zahraničí, Výmarská republika musela vítězným mocnostem poskytnout doložku nejvyšších výhod, přičemž sama nesměla na zboží dovážené ze států Dohody uvalit jakékoli clo, a došlo i na takové „finesy“, že Německo ztratilo svá výsadní práva na splavné řeky Labe, Odru nebo Dunaj. Země byla vystavena celému komplexu opatření, které ve spojení s reparacemi dělaly z Výmarské republiky neživotaschopný stát směřující k hyperinflaci a ekonomickému zhroucení. Když se Stresemannovi jako zázrakem podařilo provést koncem roku 1923 úspěšnou měnovou reformu, měnil se 1 bilion papírových marek za jednu novou rentovou marku (ta nebyla krytá zlatem, ale zemědělskou půdou, danou do zástavy). Situaci se podařilo zachránit jen díky ožebračení celého národa.

Místo, aby byla Výmarská republika vítězi podpořena jako základ pro budování mírové poválečné Evropy, jako tomu bylo po 2. sv. válce (tedy v její západní polovině), byla mladá německá demokracie v masách lidí delegitimizována, což pak – přes částečnou konsolidaci země po úspěšné měnové reformě během 20. let – už jen dorazila velká hospodářská krize, kdy se miliony nezaměstnaných ocitly na ulici, z které je pak přišel zachránit Hitler.

Versailleskou mírovou dohodu určovala ve vztahu k Německu Francie a její premiér Clemenceau nebyl ochoten k sebemenším úlevám vůči Berlínu. I když Francie byla válkou nejvíce poškozena, šlo spíše o revanš, než o realistickou politiku, která je schopná se na věci dívat s odstupem a v delším časovém horizontu – z hospodářské obnovy Německa by měli prospěch všichni. J. M. Keynes, který v Paříži zastupoval britské ministerstvo financí, sepsal práci Ekonomické důsledky míru, ve které představitele vítězných mocností varoval před finančním zruinováním Německa, které by mělo za následek hospodářský rozvrat Evropy.

Francouzi při jednání v Paříži protlačili reparace ve výši 269 miliard zlatých marek, což byla na to dobu astronomická suma, která pak byla na nátlak Británie snížena na polovinu. Američané žádné kompenzace nechtěli, kromě splácení válečných půjček poskytnutých evropským státům. Od počátku měli k podmínkám vítězů vůči Německu výhrady, a Wilson mírovou smlouvu podepsal až na nátlak evropských mocností, především Paříže. Když pak měla být smlouva ratifikována americkým Kongresem, Senát to odmítl a bankéř Philander Knox, senátor za Pennsylvánii, tehdy Wilsonovi řekl: „Pane prezidente, po důkladném zvážení jsem dospěl k názoru, že tato smlouva není předzvěstí míru, nýbrž války, která bude mnohem ničivější než ta, již jsme právě ukončili.“

Pařížský mír ve skutečnosti žádný mír nebyl – bylo to jenom krátkozraké „technické“ řešení, přičemž samotný problém obnovy a budování Evropy jako prostoru míru a prosperity byl zameten pod koberec. Zájmy jednotlivých mocností převážily nad zájmy celku. Žily, přežívaly dál a spolu s nimi i všechny s tím spojené problémy. Mnichov byl jejich produktem.

Mnichovská dohoda

Jestliže se mocnosti do 1. sv. války vrhly zcela bezhlavě, v případě Hitlera o čtvrt století později zavelely naopak ke zdrženlivosti v jednání s mocností, která se všemi silami připravovala k ozbrojené agresi, nikdy se dohodnout nechtěla, dohody měla za cáry papíru, které jsou v dané situaci užitečné pro domácí publikum a uchlácholení nepřítele, a představitele západních mocností pak k tomu měla za užitečné idioty (viz dnes Putin).

V souvislosti s Mnichovskou dohodou Ouředník můj text opět dezinterpretuje pro potřeby obrazu, který čtenáři maluje v rámu mé údajné averze vůči sladké Francii:

Po obšírném chvalozpěvu na Spojené státy se pak Placák vrací ke zrádné Francii díky povinné antifrancouzské figuře: Mnichov 1938. „Ještě v červnu 1938 francouzský premiér Édouard Daladier prohlásil, že závazky Francie k vojenské pomoci Československu v případě jeho napadení jsou posvátné a nelze se jim vyhnout, přičemž Velká Británie deklarovala, že v tom případě pošle na pomoc vlastní armádu,“ píše Placák, nechávaje tak zaznít, že Velká Británie byla připravena k válečné intervenci po boku Francie a že neintervence byla tudíž francouzským rozhodnutím.

Nikde jsem ovšem nenapsal ani řádku o tom, že Británie byla připravena k intervenci, ale že to deklarovala v případě, že bude intervenovat Francie – natož pak, že snad byla „prozíravá“. A Ouředník pokračuje:

Ve skutečnosti, a jakkoli to neospravedlňuje francouzské kompromisnictví, byl Daladier méně neodvážný než Chamberlain, kterého se marně snažil přesvědčit o potřebě ráznější reakce… A na rozdíl od vítězoslavného Chamberlaina … Daladier se za svou zbabělost styděl a „mnichovské trauma“ ho neopustilo až do smrti. Což není omluva – toliko nuance.

Ano, jenže s Francií jsme měli spojeneckou smlouvu, s Británií ne. I když jsem v rámci zjednodušení hodil Daladiera s Chamberlainem do jednoho pytle, o tom, že Daladier – na rozdíl od Hitlerova užitečného idiota Chamberlaina – věděl, že Mnichov je průser, není sporu. O to větší v tom měl ale odpovědnost, zatímco Chamberlain byl v celé věci za úplného pitomce. („Navzdory tvrdosti a necitelnosti jeho tváře, mám dojem, že to je muž, na kterého se lze spolehnout.“ – Chamberlain o setkání s führerem).

V Mnichově ale nešlo ani tak o to, že bylo zcela ilusornímu míru s Hitlerem obětováno Československo. Mnichov byl především kudla do zad protihitlerovské opozici v generálním štábu Wehrmachtu, která válku nechtěla, věděla, že to bude katastrofa, měla za cíl Hitlera zlikvidovat a čekala, že je západní mocnosti v tom podpoří tím, že vyvinou na Hitlera dostatečně silný tlak. Mnichov naproti tomu znamenal obrovské Hitlerovo propagandistické vítězství bez války, které se Němci pochopitelně rovněž obávali. Popularita führera, který dokázal Německu, s kterým se dosud zacházelo jako s hadrem, vrátit bez jediného výstřelu důstojnost a postavení evropské mocnosti, rázem enormně vzrostla. Mnichov tak de facto poskytl Hitlerovi krytí uvnitř samotného Německa, což mu umožnilo přejít k vnější agresi. Po Československu a Polsku byla na řadě Francie.

Státní emoce

Co se pak týká mé údajné nelásky, ba přímo nenávisti k Francii, jak mi to podsouvá kolega Ouředník, tak to je už úplná pitomost. Necítím nenávist k sladké Francii, natož k francouzské kultuře, i když gastronomie je mi fakt u prdele, francouzská, stejně jako jiná, ani nehynu neopětovanou láskou k hrdému Albionu, který se nejnověji, blbec, nechal zblbnout ruskými trolly k Brexitu. Něco podobného možná řešila generace Kundery a Liehma, ale za našich časů to bylo něco jako ozvěna z 19. století (viz onen Ouředníkem citovaný Guth-Jarkovský). U Halase se to dalo, vzhledem k době, pochopit, ale v mé generaci neznám nikoho, kdo by podobné zhůvěřilosti pěstoval, nebo ho něco tak pitomého vůbec napadlo (Ouředník v tom je podle mne jediný). A mladší generace to nezajímá už vůbec. A když už, tak jsou protiamerické, jak je to na universitách všude po Evropě v módě. K Francii či Albionu, a dokonce ani k Americe, nepěstuju žádné emoce, což se týká i Bohemie – maximálně k Bohemce, ale to je fotbalový tým. Emoce si nechávám pro živé lidi, zvířata, rostliny a v poslední době mě dojímají i šutry.

Z archaických představ vychází i Ouředníkova poznámka o mém údajném chvalozpěvu na Spojené státy, ač to byla jen reakce na Le Pen a její nehorázné populistické žvanění na úkor zmučené Ukrajiny, v barvách perverzního ruského režimu. Jinak opravdu nevyznávám heslo Se Spojenými státy na věčné časy. V tom mě dostatečně vyučil bolševik. Pokud mám něco za střed světa, který ale vůbec nikomu nevnucuju, tak je to místo, které je plné hoven – prosté spisovatelů, historiografie, národní kultury, národních intelektuálů, TV, škol, armády…, čímž mám na mysli jeden chlívek pro dobytek v Betlémě.

Co se týká Spojených států, nemám jen rád povýšenost a mindráky, jedno popichuje druhé, evropských intelektuálů vůči „buranské“ Americe, ač to byla (stále je) – až na pár výjimečných osobností – často jen vrstva nadutých pitomců, kteří když ne podporovali, tak omlouvali, a když ne omlouvali tak bagatelizovali nebo ignorovali různá evropská antikulturní či anticivilizační hnutí, jejichž pošahané vise se z Evropy rozšířily jako mor ve středověku do celého světa, přispěly ke vzniku dvou světových válek a celé plejády odpudivých režimů kolem dokola zeměkoule, včetně zběsilého režimu Rudých Khmerů, vyškolených na pařížské Sorbonně, nebo dnes aktuálně hororového režimu v komunistické Číně. O tom už kdysi napsal, právě s ohledem na Francii, Julien Benda.

De Gaulle a Le Penová

Ještě jsem zapomněl na reakci Ouředníka na plkání Le Penové o odchodu Francie ze společného velení NATO. Podle Ouředníka ignoruju skutečnost, že Francie – věrná v tomto ohledu degaullovské tradici – nebyla ve vedení NATO bezmála půl století, což jí nikterak nebránilo ve spojenectví s USA či Velkou Británií…

Ale populismus Le Pen není žádná degaullovská tradice. Situace je dnes přece úplně jiná. V roce 1966, kdy Francie opustila vojenské struktury NATO, se Evropa nacházela ve statické, zamrzlé situaci studené války, zatímco dnes se vede proti Evropě válka horká, která má potenciál zachvátit celý kontinent a přerůst ve světový konflikt.

Válečný hrdina De Gaulle byl skutečný francouzský vlastenec, který se snažil obnovit pošramocené mocenské postavení Francie, zatímco Le Penová je obyčejná obchodnice se strachem. V době mnichovské krize stál De Gaulle na straně Československa. Le Penová, podle toho, jak se chová dnes, by byla jednou z prvních, kdo by hájil francouzské „zájmy“ ruku v ruce s Hitlerem. Funguje jako klasický ruský troll, který má přispět k rozvratu Západu – nebojuje za zájmy Francie, ale naopak proti ní. Ukrajina na východě kontinentu cedí krev za svobodnou a demokratickou Evropu, včetně Francie.

Sice jsem Le Penovou označil za francouzskou píču, ale to jsem jí fandil. Ve skutečnosti je to prachobyčejná kremelská šlapka, které je jako každé správné kurvě jedno kdo, jen když platí. Le Pen bere peníze od režimu, který podporuje všechny antisystémové síly na levici stejně jako na pravici napříč celým kontinentem s cílem Evropu rozbít, ovlivňuje svobodné volby, šíří dezinformace a propagandu – po desetiletí vede proti Západu podvratnou válku, která na Ukrajině přerostla ve válku otevřenou. Le Pen má za to, že se z toho nestřílí. Ale ono se kurva střílí.

Není v tom pochopitelně sama. Za všechny můžeme jmenovat Gerharda Schrödera nebo Berlusconiho. Tyto prodejné kurvy jsou ovšem už jen doplňkem evropského politického mainstreamu, od leva doprava, který po léta dělal Putinovi stafáž (viz německá kancléřka Merkelová, která to navíc myslela upřímně). Všichni do jednoho to byli ruští šaškové, i když pravda, Putin je svou otevřenou válkou proti Ukrajině všechny překonal – všechny trumfy proti Západu, co po desetiletí pečlivě shromažďoval a platil za ně nemalé peníze, kvůli svému mrňavému pindíkovi jedním rázem vyhodil z okna.

Celá pokřivenost Ouředníkovy reakce je v tom, že se snaží hájit čest Francie, ačkoli dotčený článek byla obhajoba státu, který byl napaden svým silnějším psychopatickým sousedem, před nehorázným plkáním jedné nány, která měla tu smůlu, že kandidovala na post francouzského prezidenta. Pokud z toho má nějaký ctitel sladké Francie ujímání, tak za to opravdu nemohu – pláče na nesprávném hrobě. Anebo existuje – vedle francouzského klíče a francouzského polibku – i francouzský mindrák. Dobře mu tak. Za ten si může každý sám. (Etymologii slova bistro ponechám stranou.)