Předvolební kampaň pro nastávající presidentské volby ve Francii se vyvíjí dost nečekaným způsobem, poznamenána nejistotou, zvraty a nepředvídatelností. Celková atmosféra ovšem není seriózní, připomíná spíše druhořadou bulvární frašku nevalné úrovně. „Příliš lidské“ rysy politického života a jeho protagonistů (jako je zrada, bezohledné podrazy, hrabivost, obrana kastovních privilegií, uřvaný narcisismus a snaha drát se za každou cenu do popředí, nesnášenlivost a neschopnost přesáhnout čistě osobní ambice, nebezpečné pohrávání a povzbuzování úzkostných a agresivních tendencí) zatím drtivě převládají na úkor myšlenek, projektů, dlouhodobějších vizí a věrohodných ekonomických a ekologických perspektiv.

Nejspíše díky imitaci amerických mravů se největší politické strany ve Francii rozhodly koncem minulého roku uspořádat „primárky“, které měly posílit legitimitu vítězného kandidáta. Již jejich výsledky byly překvapivé. Poznamenejme ještě, že šlo o primárky „otevřené“ tj. mohl v nich volit nejen zapsaný člen dotyčné strany, ale každý občan, který podepsal dost všeobecně formulované prohlášení, že souhlasí s hodnotami stranou zastávanými a který zaplatil správní poplatek 2€ na pokrytí nákladů s primárkami spojených. V pravicových primárkách strany Republikánů zvítězil překvapivě François Fillon, zatímco voliči nemilosrdně zametli s favorizovanými politickými rutinéry Alainem Juppém a Nicolasem Sarkozym. I na levici došlo k překvapivému vyřazení bývalého premiéra Vallse a populárního Aranauda Montebourga ve prospěch Benoîta Hamona, představitele výrazně levicového křídla Socialistické strany.

Ovšem vítězné kandidáty žádné štěstí nečekalo: Fillon se vzápětí ponořil do ostudného skandálu s fiktivním zaměstnáním vlastní ženy coby údajné parlamentní sekretářky, kterou ovšem ve sněmovně nikdo nikdy neviděl, i když po léta brala slušný plat mezi 4000-10 000 € měsíčně. Opravdu pracující Fillonova parlamentní spolupracovnice (placená podstatně méně) paní Fillonovou nezná a nikdy se s ní nesetkala. Paní Fillonová sama zprvu dost neprozřetelně prohlásila, že neměla o svém údajném zaměstnání tušení. Je dost pravděpodobné, že ji Fillon „zaměstnal“ a zapomněl ji o tom informovat. Fillon zprvu prohlásil, že v případě, když bude proti němu zahájeno trestní stíhání za podvod, se kandidatury na prezidentský úřad vzdá. Trestní stíhání bylo otevřeno, ale kandidát Fillon pokračuje ve své kampani i nadále jakoby se nechumelilo, tvrdí, že je obětí persekuce soudních instancí, spiknutí, která ho mají očernit, a hlásá svoji nevinu. Podařilo se mu udržet přízeň jádra svých voličů, kteří se rekrutují z katolických konzervativních a spíše provinciálních kruhů, ovšem ztratil podporu širšího publika, pro něž je vyhlídka na trestně stíhaného podvodníka coby presidenta nepřijatelná. Díky tomu stagnuje dle průzkumů okolo 18 %, což by mu nemělo k postupu do druhého kola stačit.

Výrazně levicová linie Benoîta Hamonna a především poměrně nízké skóre v průzkumech veřejného mínění (pohybuje se v nich okolo 10 %) podnítila značnou část vedoucích aparátčíků Socialistické strany, aby se od něj odvrátili (i když v paktu ohledně primárek všichni souhlasili s tím, že jejich vítěz bude mít zajištěnu jednohlasou podporu celé strany) a poohlédli se po kandidátech jiných. Zejména jim vyhovuje progresivistický a proevropský liberál Emmanuel Macron s dosti mlhavým programem, do jehož rámce se vejde vše od pravice, přes střed až po levici. Stáváme se tu pak svědky nechutného zřetězení zrad a podtrhů: např. Hamonnem v primárkách poražený bývalý premiér Valls, který mu ostentativně ihned přislíbil svoji podporu, se ani ne o měsíc později připojil k Macronovi. Obdobně ministr obrany Le Drian, atd.

Macron sám je atypickým zjevem. Prezentuje se jako někdo „mimo strany“ a „mimo stávající systém“ (což má společné s dalšími kandidáty – všichni jsou kupodivu „proti systému“, i když jsou většinou současně jeho produkty a celý aktivní život většinou pohodlně v jeho rámci působili a těžili z něj). Jeho kandidatura začíná vlastně rovněž zradou, a to zradou presidenta Hollanda, jemuž vděčí ve své politické kariéře za všechno – byl tajemníkem jeho kabinetu v Elysejském paláci, potom jím byl jmenován do důležitého vládního postu ministra hospodářství. Nebyl nikdy zvolen, je čistým produktem technokraticko-bankéřského aparátu: pracoval v Rotschildově bance, kde si za dva roky vydělal 2 800 000 €. Patří k lidem, kteří ve Francii proplouvají mezi vysokými úřednickými posty, ministerskými kabinety a vedoucími místy v soukromém sektoru.

Kupodivu je to právě on, kdo v současné době v průzkumech veřejného mínění vede (průzkumy mu přiznávají 25-28 % hlasů a pravděpodobný postup do druhého kola). Jeho lákadlům kromě reformistických socialistů podlehlo nemálo centristických politiků (např. přeběhlíků od Fillona) včetně za seriózního člověka považovaného Françoise Bayroua, ale nachází podporu i v táboře oportunistických ex-sarkozistů. Je to barevná bublina, která jednoho dne splaskne, nebo jde opravdu o jistou obnovu politického života a překonání sterilního a sklerotického bipartismu, který ve Francii v posledních desetiletích vládl? Je to člověk určitě nadaný a dost nekonvenční. Před drahou bankéře vystudoval mj. filosofii, a také na konzervatoři piáno. Oženil se se svou o dvacet let starší profesorkou z lycea. Nemá Macron, který vypadá jako kus mýdla převlečený za člověka, těch talentů nějak moc?

Překvapivě dynamickou a zatím velmi úspěšnou kampaň vede krajně levicový Jean-Luc Mélenchon, jehož volební preference v průzkumech stoupají hlavně na úkor Hamona a situují se okolo 15-18 %. Ovšem otázkou je, zda mu to bude stačit pro postup do druhého kola, což nevypadá pravděpodobně. Na první pohled logicky vypadající spojenectví právě s Hamonem je nepravděpodobné kvůli neslučitelnosti osobností a programů. Mélenchon má v programu dalekosáhlou instituční reformu se svoláním Ústavodárného shromáždění a vypracováním nové ústavy. Je pochybné, zda je k tomu současná doba příhodná a zda tu nejsou pro nového presidenta důležitější a naléhavější úkoly. Nicméně Mélenchon se ukazuje jako nejpřesvědčivější a nejzajímavější řečník kampaně.

Druhou hlavní favoritkou voleb vedle Macrona je Marine Le Penová se svojí nacionalistickou a populistickou Národní frontou (okolo 25 % volebních preferencí). Rovněž ona tepe do „systému“, jehož je ale její strana jakožto kulantně vedený rodinný podniček na kritiku a nadávání všemi směry již po třicet let součástí. Všeobecně v médiích panuje přesvědčení, že i když se dostane do druhého kola, bude nakonec vyřazena, protože její strana nemá žádné spojence a nemůže profitovat z příznivého přenosu hlasů v rámci „užitečné volby“, která je v druhém kole pravidlem a která zatím vždy její populistickou stranu do značné míry diskvalifikovala. Rovněž se spekuluje, že je krajně nepravděpodobné, aby v legislativních volbách, které budou pro presidentských následovat, strana Mariny Le Penové získala parlamentní většinu. Mutatis mutandis platí totéž i pro Macrona, který se neopírá o žádnou zavedenou politickou stranu, a je tedy otázkou, s kým bude v případě svého zvolení vládnout.

Pak tu máme řadu, přesněji řečeno šest médii opovrhovaných „malých kandidátů“, v jejichž programech a osobnostech nalezneme ovšem často více originality než u předem proklamovaných „favoritů“. Najdou se mezi nimi zajímavé a svérázné osobnosti. Např. suverenisté François Asselineau a Nicolas Dupont-Aignan, kteří se dovolávají gaullistického dědictví, jsou výrazně protievropští, protekcionističtí s etatistickým a sociálním důrazem. Komentátoři je často kladou do jednoho pytle s krajně pravicovou, xenofobní a nacionalistickou Národní frontou, což není zcela oprávněné – jde spíše o patrioty než populistické nacionalisty a rasisty.

Dále je tu zajímavá a nezařaditelná postava Jeana Lassalla, obhájce venkova, rozumné ekologie, přirozené sociability. Tento původně centristický starosta pyrenejské obce, zastánce pyrenejských medvědů, poslanec blízký Françoisi Bayrouovi, proslul např. tím, že v prostorách parlamentu držel 36 denní hladovku na protest proti uzavření a přemístění jedné továrny z jeho údolí. Přerušil ji ve stavu naprostého vyčerpání, když byla delokalizace na nátlak vlády zrušena. V r. 2013 podnikl pěší cestu okolo Francie, ušel 5000 km a setkal se s nesčetnými lidmi, jejichž názory shrnul do podrobné zprávy.

Konečně tu jsou dva kandidáti trockistických stran Nathalie Artaudová a Philippe Poutou, dělník s velmi jadrným a přímým způsobem projevu, což je osvěžující po všech standartizovaných blábolech, nekonečně omílaných „velkými“ kandidáty. Pokud ho ovšem velká média pustí ke slovu. Konečně průvod seskupení jedenácti kandidátů uzavírá Jacques Chaminade, podivná postava, který na presidenta kandiduje už potřetí a jehož dosti nejasný program, inspirovaný americkým politikem Lyndonem La Rouchem, kombinuje boj proti drogám, podporu atomové energie a teorie komplotu.

Výběr pro voliče tedy vypadá zdánlivě velmi bohatý. Přesto v nemalé části publika převládá znechucení politikou a skepticismus. Dle průzkumů se pro volby předpokládá velmi vysoká abstence (30-40 % lidí prohlašuje, že k volbám nepůjde). Skandály, které kampaň poznamenávají, jen prohlubují globální diskreditaci politiky jako takové.

Pozorovatelé připomínají, že potvrdí-li se dosavadní tendence ve volebních preferencích, je možné, že v čele po prvním kole zůstanou Marina Le Penová a Macron, a že tedy poprvé v historii V. republiky ani jedna z velkých tradičních stran nebude reprezentovaná v druhém kole. Strukturující dělící linií by v tom případě přestala být klasická polarita pravice-levice, ale spíše nová polarita globalizujícího, ke světu otevřeného a proevropského, progresivistického liberalismu (Macron) proti do sebe uzavřené, protekcionistické a retrográdní vizi nacionalistické a protievropské Francie (Le Penová).