Zatím máme ve Francii Koblížka Hollanda, jehož vláda se za všeobecného znechucení chýlí ke konci. Ukázal se jako člověk váhavý až zbabělý, přičinlivě ustupující všem existujícím lobby, zcela cynický ohledně předvolebních slibů, kdy hned po zvolení presidentem nastoupil kurs radikálně opačný ke všemu, co ve své kampani hlásal. Pouze mu nelze nepřiznat šikovnost v manipulování jedněch proti druhým a v úhybných manévrech. Ztrapnil se několikrát, nejprve snad když pod plastikovou přilbou vyrážel zadními dvířky z Elysejského paláce na mopedu za milenkou, což mu pak předešlá družka náležitě osolila v nevybíravě až hrubě napsané knize zpovědí z jejího života s prezidentem. Hollande tomu nedávno nasadil korunu, když sám vydal knihu rozhovorů s novináři o svém intimním životě – nemaje již druhých zapotřebí, ostouzí se sám. K moci se dostal v situaci, kdy Francouzi znechucení nevyzpytatelným, psychopaticky vzteklým a otevřeně šejdířským Sarkozym by nejspíše zvolili i prázdnou židli, kdyby se proti Sarkozymu prezentovala. Bohužel byl na ní posazen právě Hollande.

Až se Koblížek, jehož láska k cukrovinkám a sušenkám s čokoládovou polevou je všeobecně známa, zaslouženě propadne do zapomenutí, hrozí nám nyní, že bude nahrazen zombie Fillonem. Fillon je člověk, který jakoby ani nebyl. I na fotografiích je třeba si ho prohlížet dvakrát, abychom se přesvědčili, že tam skutečně je. Je či až dosud byl – dnes se to po vítězné kampani v pravicových primárkách změnilo a Fillon se posunul do popředí – vždy kdesi v rohu: zachmuřen, se svým hustým obočím a pohledem smutného zbitého psa, vyčníval vždy za někým. Lidé v popředí, za nimiž jaksi „neviditělně“ vyčníval, se pravda časem měnili: během své dlouhé kariéry (muž, který se dnes prezentuje dle Trumpova vzoru jako skoro revoluční, radikální kritik zavedeného politického systému, je poslancem od r. 1981 a od doby svých studií se nikdy neživil ničím jiným než politikou a nikdy nevykonával žádné civilní zaměstnání) smutně postával za prakticky všemi pravicovými politiky, kteří kdy byli u moci a přičinlivě jim dělal stín, při čemž nikdy nechyběl – po delším pátrání ho nalezneme skoro na všech fotografiích. Mohli bychom mluvit o jakési vzdálené podobnosti s Forrestem Gumpem, inexistentním „hrdinou“ amerického filmu, jehož zápletka je postavena na protagonistově podivné přítomnosti ve všech historických okamžicích moderních amerických dějin.

Prvním jeho mentorem v politice byl místní gaullistický předák v departementu Sarthe Joël Le Theule, který v roce 1976 tehdy dvaadvacetiletého studenta Fillona vzal do svého kabinetu – nejprve poslaneckého a pak ministerského, když se Le Theule, protagonista „sociálního“ křídla gaullismu, stal nejprve ministrem dopravy a později ministrem obrany. Fillon byl poprvé zvolen poslancem v r. 1981 a po smrti svého ochránce se mu trpělivými a šikovnými manévry podařilo „zdědit“ všechny jeho lokální mandáty (radnice, departementální radu, regionální mandát v regionu Loiry, poslanecký mandát). V celostátní politice se ocitl nejprve v blízkosti Phillipa Seguina (rovněž sociální gaullista), později Charlese Pasquy (radikálnější křídlo gaullismu, s vazbami na mafie). Poté spolupracoval s premiérem Eduardem Balladurem (liberál), načež se po jeho porážce v presidentských volbách přivrátil k Chiracovskému křídlu gaullismu a po roztržce se Chiracem, který mu nikdy příliš nedůvěřoval a neměl ho v oblibě, se dal do služeb Sarkozyho – tehdy stoupající hvězdy pravice. Vždy byl tedy s těmi, kteří v dané situaci měli největší šance dostat se k moci, a přizpůsoboval podle toho svá politická přesvědčení zcela oportunistickým způsobem. Všeobecně byl vždy oceňován jako pracovitý a výkonný člověk, dost bezohledně prosazující cíle svých chlebodárců. Je nutno podotknout, že se mu přitom na rozdíl od mnoha jiných francouzských politiků podařilo udržet čistý štít – nikdy nebyl zapleten do finančních a korupčních skandálů. Jeho strategií vždy bylo zůstat v pozadí, jako jakýsi funebrák trpělivě v rohu vyčkávat na skon či politický pád svých patronů a pak se zmocnit jejich dědictví (mandáty, vztahy, sítě vlivu).

Vrcholem této stínové inexistence bylo jeho období premiéra za Sarkozyho presidentování. Po pět let zůstal ve stínu hlučně řádícího a na odiv se vystavujícího presidenta, který nesnášel žádnou konkurenci, jak při rozhodování, tak i v médiích, až se Francouzi dotazovali, existuje-li vůbec ještě, a jestliže ano, k čemu slouží.

Navzdory tomuto ponižujícímu postavení, vytrval bez hlesu a nejmenší známky kritiky na svém postu a přičinlivě spolkl všechny Sarkozyho výstřelky. Na svém místě nemohl nevědět o četných korupčních prohřešeních Sarkozyho a jeho okolí, o jeho bezohledném zneužívání veřejných fondů, o vztazích presidenta s Kadafím, jenž financoval Sarkozyho presidentskou kampaň, atd., což je dnes, jak to postupně vychází najevo, předmětem trestního stíhání (bývalý president je vyšetřován v pěti hlavních kauzách a několika podružných – trestně stíháno je i přes třicet jeho nejbližších spolupracovníků). Kupodivu se mu do značné míry podařilo zejména v táboře svých příznivců nechat tuto trapnou epizodu zapomenout. Fillonův dnešní program (po období „sociálním“, „liberálním“, „chiracovském“ a „agresivně sarkozyovském“) je rovněž oportunistický – tváří se jako radikálně pravicový, tradicionalistický a ultraliberální. Jeho hlavním manévrem, díky němuž vyhrál primárky, bylo ale zdařené přisvojení si odkazu hnutí, které se ve Francii vynořilo v r. 2015 a vyvolalo jisté překvapení. Jde o obtížně interpretovatelné pravicově lidové hnutí Manifestace pro všechny proti uzákonění homosexuálního sňatku (a práva na adopci dětí homosexuálními páry), jež bylo v prvním plánu obranou tradičních rodinných hodnot (viz jejich heslo „tatínek – maminka a děti“), a protestem proti tzv. „otevřené“ společnosti, tolerantní k homosexuálům (a k multikulturalismu vůbec), dále odmítnutím globalizace, údajně masívního příchodu migrantů a návratu ke křesťanským hodnotám (podotkněme s výjimkou lásky k bližnímu).

Podivné na tom je, že hnutí se rozvíjí v rozsáhle desakralizované a sekularizované společnosti, v níž křesťanská (ale i muslimská či židovská) náboženská praxe upadá a kde tradiční rodina už vlastně neexistuje (většina dětí se dnes ve Francii rodí mimo klasické manželství, asi třetina jich vyrůstá v monoparentálních rodinách atd.). Tedy toto hnutí pod povrchovou nálepkou zkonstruovanou pomocí tradičních pojmů vyjadřuje cosi jiného, nového, co ještě nemá vlastní terminologii a co dosavadní nacionalistická, religiózní a sociální schémata (třídní boj, bohatí proti chudým, vládnoucí proti ovládaným) nejsou schopná věrohodně popsat. Snad se příliš nemýlíme, když vyslovíme obecnou domněnku, že toto hnutí (ostatně mnohotvárné a chaotické, s extrémistickými, lidovými a „buržoasně“ tradicionalistickými křídly) je motivováno touhou nalézt relativně stabilizovaný svět s jasnější strukturací sociálních identit, který se smysluplně zapisuje do historické kontinuity.

Díky výtečnému politickému instinktu se Fillonovi podařilo toto hnutí do značné míry si přisvojit a vybudovat si postavení jejího reprezentanta a hlasatele. Je ale jisté, že podporuje-li v současnosti toto hnutí Fillona a dělá z něj svého šampióna, jde o fatální nedorozumění: Fillon je totiž mužem minulosti (desítky let hluboce zakotvený v politikářsko pletichářském systému zdegenerované francouzské pozdní 5. republiky), který dnešní situaci v její novosti a s novými požadavky určitě nechápe. Je jisté, že s tímto vykukem, který je cynicky používá jako nástroj příchodu k moci, daleko nedojdou. Co nás pak ve Francii čeká, až se toto odhalí a až bublina splaskne? K čemu povede u těchto lidí nová vrstva frustrací?

Fillon sám určitě žádné životaschopné řešení současné situace nepředstavuje. V následujícím období svůj diskurs určitě zmírní, bude se snažit rozšířit svoji volební bázi a stát se přijatelným pro centristické voliče, protože na nich bude jeho zvolení za presidenta záviset. To bude určitě zajímavý spektákl, ale v žánru spíše smutné komedie, poznamenané silným pocitem déjá vu. Jeho vítězství (zejména v očekávaném duelu s Marinou Le Penovou) není nijak jisté, může se stát ještě mnoho věcí a současná situace má rysy lability, které mohou přesuny volebních preferencí výrazně poznamenat. Vyhraje v odumírajícím systému ten, který nejspíše připomíná mrtvolu?